Smrt. Konec, hotovo, abfahrt. Už nikdy nic. Můžete si stokrát říkat „hlavně na mě vzpomínejte v dobrém“, a pokud jste umělec, vědec či filozof, tak „zanechám po sobě něco velkého“. Můžete si stokrát s Markem Twainem opakovat: „Smrti se nebojím. Byl jsem mrtvý miliardy a miliardy let předtím, než jsem se narodil, a neměl jsem z toho sebemenší nepříjemnosti.“ A stejně je v každém z nás kousek Woodyho Allena, který prohlásil: „Nechci být nesmrtelný díky svým filmům. Chci dosáhnout nesmrtelnosti tak, že prostě neumřu.“
A stejně jako on si jsme podvědomě jisti, že tohle všechno je jenom berlička, kterou se celý život snažíme vyrovnat s tím, že už si jednou nebudeme dělat k snídani míchaný vajíčka, nepustíme si Netflix, nebudeme mít sex po ránu, nepůjdeme se proběhnout do parku, nepojedeme na hory. Prostě proto, že už nebudeme existovat, a nebudeme o tom vědět.
Ale opět nám – jako obvykle – do našich esoterických úvah hází vidle věda: lidé, kteří se dostali až na pokraj bytí, ať už díky úrazu, nemocem nebo drogám, a dokázali se vrátit zpátky, říkají: byl to klid, pohoda, žádný stres. Není to jako „být na dovolené s partou Němců“, jak by řekl Arnold J. Rimmer z Červeného trpaslíka.
Jak je to možné? Jak to, že v dobách největšího existenciálního zlomu nepociťujeme nekonečnou úzkost? Vysvětlení existuje několik. Může se jednat o reflexívní reakci mozku, který se tak vyrovnává se svou smrtelností v okamžiku, kdy s tím už stejně nemůže nic moc dělat. Ale může se jednat také o daleko racionálnější vysvětlení: těsně před smrtí začínají odumírat daleko rychleji mozkové buňky a v šedé kúře dochází k fyziologickým změnám. Problém je v tom, že z logických důvodů nelze tyto zážitky sledovat v reálném čase, a tak se musí vědci spoléhat na útržkovité vzpomínky těch, kterým se podařilo vrátit se zpátky.
Stejně tak jako když si na bolest hlavy vezmeme ibuprofen, těsně před smrtí mozek některé části prostě vypne – a v některých jiných zase spustí věci, které by vydaly na hollywoodský kasovní trhák.
A z těchto kamínků mohou začít skládat mozaiku a přesnou podobu procesů, které probíhají v mozku v okamžiku blízkém smrti. A hlavně také: co to může znamenat pro lékaře a lidstvo vůbec. Jedním z těch, kteří se o tuto otázku intenzívně zajímají, je dr. Bruce Greyson, profesor psychiatrie a neurobehaviorálních věd na University of Virginia a zakladatel Meznárodní asociace předsmrtných studií.
Před branami smrti
Zážitek blízké smrti (near death experience, NDE) má dvě polohy: fyzickou realitu a vnímanou realitu. Co se té fyzické týká, bývá smrt často spojována s mimořádně nepříjemnými a bolestivými situacemi: když se rozsekáte v autě, dostanete infarkt nebo skočíte z Nuselského mostu, tak těch posledních 20 minut asi nebude nic moc. A právě v tu chvílí se spouští autoimunitní reakce mozku: stejně tak jako když si na bolest hlavy vezmeme ibuprofen, těsně před smrtí mozek některé části prostě vypne – a v některých jiných zase spustí věci, které by vydaly na hollywoodský kasovní trhák.
O tom se přesvědčila vysoce postavená HR manažerka a obchodní konzultantka Julia Nicholsonová. Ta se v roce 1980 rozsekala v autě a před očima se jí, jak se říká, promítnul bleskurychle celý život. Rodina, děti, přátelé, výlety, zážitky – ale vůbec žádná bolest. „Tu jsem pocítila až v nemocnici, až když bylo jasné, že to asi přežiju,“ uvedla pro Newsweek. Obrazy blízkých osob jsou v okamžicích před smrtí stejně běžné jako klasické světlo na konci tunelu. Někteří lidé po NDE uvádí, že vystoupili ze svého těla, byli přitahováni do bílého víru nebo se potkali s lidmi, kteří je již opustili. Jen málokdo ale uvedl, že by se bál. Nebo že by ho něco bolelo. Většinou cítili smíření a klid. To všechno jsou věci, na které byla věda dlouhou dobu krátká a které se, právem, odsouvaly do oblasti duchovních či filozofických úvah. Až do loňského roku. Tehdy se vědcům poprvé podařilo získat exaktní data o tom, co se s mozkem těsně před smrtí děje.
Svědectví umírajícího muže
Muže, který dostal infarkt, připojili v roce 2016 na elektroencefalogram. EEG měří elektrické signály v mozku, v lékařství se běžně používá k vyšetření neurologických stavů. Výsledky slouží ke stanovení postupu léčby například u záchvatů nebo ztráty paměti. Muže, který měl 87 let, připojili lékaři na EEG proto, že několik infarktů už překonal, přestože mu vždy na chvíli přestalo bít srdce. A začali ho skenovat v okamžiku, kdy umíral.
Výsledky byly velmi zajímavé. Během 15 vteřin před infarktem odhalilo EEG vysokofrekvenční mozkové vlny, tzv. gama oscilace, které sehrávají důležitou roli při vytváření vzpomínek a snů. „Něco tvrdit na základě jednoho pozorovaného případu je velmi obtížné, nicméně záznam EEG těsně před smrtí a těsně po zastavení srdce silně připomíná signály zdravého člověka, který má bohaté sny nebo medituje,“ uvedl Dr. Ajmal Zemmar pro magazín Insider.
Slyšíme stále stejný příběh. Může se lišit v závislosti na kulturním nebo duchovním přesvědčení, ale v podstatě je stejný. To nás vede k přesvědčení, že zážitek blízké smrti je transpersonální zkušenost odehrávající se mimo mozek.
Samozřejmě, tyto snímky nejsou NDE, pacient to na poněkolikáté už nezvládl. Nicméně EEG skeny mozku umírajících lidí mohou pomoci ve výzkumu a při definici toho, jaký mají předsmrtné zkušenosti vliv na lidský mozek.
Co způsobí předsmrtná zkušenost v mozku
Podle Greysona vykazuje při NDE mozek „zvýšenou aktivitu v mnoha různých částech, například v těch, které souvisejí s pamětí, zrakem, sluchem a emocemi“. Hlavním centrem je pak spánkový lalok, který je zodpovědný za vnímání zvuku a kódování vzpomínek, říká David San Filippo, další z vědců, kteří se otázkou předsmrtných zkušeností intenzívně zabývají: „To vedlo mnohé vědce k závěrům, že předsmrtné zkušenosti jsou pouhou biologickou a chemickou reakcí na odumírání mozku.“
Což by potvrzoval další činitel. Studie na krysách odhalila, že těsně před smrtí vyplavuje mozek záplavu serotoninu. A právě ten může být u lidských bytostí příčinou toho, že tělo těsně před smrtí vyvolává pocity euforie a bolesti, řekl San Filippo. Podle Greysona ale není možno vztáhnout mezi lidským a krysím mozkem přímou úměru, a proto je na toto téma nutné provádět další výzkum. A nemá to nic společného s tím, že se u NDE často mluví jako o duchovním prožitku či setkání s vyšší autoritou: „Slyšíme stále stejný příběh. Může se lišit v závislosti na kulturním nebo duchovním přesvědčení, ale v podstatě je stejný,“ řekl San Filippo. „To nás vede k přesvědčení, že zážitek blízké smrti je transpersonální zkušenost odehrávající se mimo mozek.“
Naděje pro budoucnost
Není příliš obtížnějších oblastí ke zkoumání, než je právě NDE – z praktických i etických důvodů. Nicméně pokud by výsledkem byla definice nových terapií, určitě by to stálo za to. Podle San Filippa totiž lidé, kteří mají předsmrtnou zkušenost, se už smrti nebojí: „Pokud se nám podaří zjistit něco víc o tom, co způsobuje zážitek blízké smrti, který je příjemný a klidný, mohli bychom vyvinout účinnou terapii pro všechny,“ řekl Rasouli. „Myslím si, že lidem prospívá, když slyší o předsmrtných zkušenostech, a uklidňuje je myšlenka, že smrt je proces a bolest končí,“ řekl San Filippo.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Science Alert
