V roce 1969 představila psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová ve své knize O smrti a umírání koncept pěti fází vyrovnání se se smrtelnou nemocí: popření, hněv, smlouvání, deprese a přijetí. Ano, je to přesně těch pět fází, které jsou v současnosti obecně známé jako pět fází smutku.
Kübler-Rossová je původně definovala v souvislosti s umírajícími pacienty, později však sama navrhla, aby s nimi bylo pracováno v rámci terapie každého člověka, který se vyrovnává s jakoukoliv významnou ztrátou: odchodem blízkého člověka, ztrátou zaměstnání, rozvodem atd.
První fáze smutku, popírání, je podle Kübler-Rossové charakteristická pocity šoku a ohromení, neschopností přijmout fakt, že „se to děje“. Následuje hněv s pocity hořkosti, ukřivdění a někdy také zpochybňování existence Boha – to pochopitelně u těch, kteří život prožili v nějakém vztahu k víře samotné. Tito lidé se pak ve fázi smlouvání snaží s Bohem (vesmírem, vyšší mocí) „uzavřít dohodu“, která jejich blížící se konec oddálí – obvykle výměnou za změny ve svém životě, napravení křivd, kterých se dopustili, a podobně (Panebože, jestli se z toho dostanu, tak…). Kübler-Rossová za nejčastější pocity, které tuto fázi provází, označila beznaděj, zoufalství a izolaci. V konečné fázi přijetí se pak lidé se svou smrtelností vyrovnávají a jsou schopni „si zařídit své poslední věci“, což často chápou jako svou poslední povinnost.
Když není kam utéct
Speciálně pro (mladé) Američany se smrt bohužel stala běžnou součástí života. Během pandemie koronaviru zemřelo v USA jen v souvislosti s covidem přes million lidí, seznam případů útoků střelnou zbraní ve školách se hrozivě rychle rozrůstá – stejně rychle, jako roste počet úmrtí vlastní rukou nebo v důsledku předávkování návykovými látkami.
Psycholožka Rachel Menzies z University of Sydney nechává chytrá zařízení posílat jí pětkrát denně upozornění na fakt, že jednoho dne zemře. Neustálé připomínání vlastní smrtelnosti je prý pro lékařku, která už do pytlů na tělo uložila stovky lidí, v jistém smyslu uklidňující.
Myšlenky na smrt a/nebo vystavení život ohrožujícím situacím mohou být zdrojem pocitu bezmoci a osamění, v extrémních případech mohou také odstartovat rozvoj řady psychických poruch, jejichž skutečnou příčinu, tedy strach ze smrti, lze často jen velmi obtížně identifikovat. To ale neplatí v případě tanatofobie – chorobného strachu ze smrti.
Pípnutí telefonu i úplatek Cháronovi
Možností, jak se se strachem ze smrti vyrovnat, je řada, stejně jako u jiných fobií. Zahrnují různé kognitivní strategie, nebo také náročnou, ale účinnou expoziční terapii. Tu někteří jedinci dokonce aplikují sami na sebe: například psycholožka Rachel Menzies z University of Sydney nechává chytrá zařízení posílat jí pětkrát denně upozornění na fakt, že jednoho dne zemře. Neustálé připomínání vlastní smrtelnosti je prý pro lékařku, která už do pytlů na tělo uložila stovky lidí, v jistém smyslu uklidňující.
Psychiatr Irvin David Yalom ve své knize Pohled do slunce téma vlastní smrtelnosti otevírá v souvislosti s reálnými příběhy z praxe. Tam například instruuje klienty, aby na papír nakreslili úsečku, jejíž počátek symbolizuje narození a konec, smrt. Barevně pak mají na úsečce vyznačit, ve které fázi života se podle nich aktuálně nachází. Nebo aby si svou vlastní smrt co nejživěji představili.
Proč ne. Pokud to pacient zvládne, může začít posouvat své hranice. V roce 2019 bylo na malém ostrově u amerického New Orleans v rámci oslav Dne mrtvých (Dia de los Muertos, obdoba amerického Halloweenu) pohřbeno celkem 33 lidí. Nejednalo se o žádnou masovou vraždu ani hromadnou sebevraždu členů satanistického kultu, probíhala tam The Odyssey of the Dead: obřad, při kterém zájemci zažijí svou vlastní smrt se vším všudy – a pak se znovu narodí. Na pozadí vrcholu pandemie koronaviru se zvýšený zájem o smíření s vlastní smrtí dá asi pochopit.
Zájemci se za soumraku v pohřebním rouchu sešli na břehu řeky, která měla symbolizovat řeku Styx, v řecké mytologii hranici mezi světem živých a mrtvých. Tam se setkali s Cháronem, převozníkem do podsvětí. Za tradiční minci je Cháron převezl na druhou stranu řeky, kde už pro ně byly připravené rakve, do kterých ulehli a byli pochováni. Doslova. Ne na dlouho, celkem se zážitek počítal na minuty, nicméně podle jednoho z účastníků, sedmatřicetiletého Bilala Nasima, to bylo „přesně to, co potřeboval, aby pochopil, jak vykonávat práci duly, která se specializuje na pomoc umírajícím“. Souhlasíme: bezprostřednější zkušenost s vlastní smrtí bude v životě mít už jen jednu.
Miloval slaninu. Jo, a taky ženu a děti. (zdroj: Reddit)
Mírně kontroverzní metodou, zpopularizovanou díky Terapii přijetí a odhodlání terapeuta Russe Harrise, je sepsání vlastního epitafu. Na pozadí této techniky sice podle Harrise je možnost, jak pacient může demonstrovat, co je pro něj v životě důležité a jak by chtěl, aby si jej blízcí pamatovali, nicméně má zajímavý, zřejmě nečekaný efekt. Po celém světě byly na místech posledního odpočinku vztyčeny náhrobní kameny lidí, kteří zjevně se strachem ze smrti (už) problém neměli. Jsou na nich nápisy jako „Říkal jsem, že mi není dobře“, „Doufal jsem, že to bude pyramida“, nebo „Konečně jsme našli místo, kde se dá v pohodě zaparkovat!“.
DeathTok
Na tom, že normalizovat povědomí o smrti a vlastní smrtelnosti ulehčí lidem jak se vyrovnat s odchodem blízké osoby, tak jednoho dne také s odchodem vlastním, se profesionálové dnes už shodnou. Část z nich se proto rozhodla veřejnost v této oblasti vzdělávat. Možnosti mají díky moderním technologiím jistě mnohem rozsáhlejší než jejich předchůdci – ve velké míře využívají sociální sítě, což v případě dospívajících zafungovalo obzvlášť dobře: na zatracovaném TikToku, vnímaném zhusta jako zdroj stupidních videí, dokumentujících život stovek a tisíců anonymních teenagerů, se usadila a pohodlně zabydlela další skupina influencerů. Jakých? Jsou to pracovníci hospiců, pohřebních ústavů, a dokonce lékaři, kteří zveřejňují povětšinou vtipná videa, související s tématy smrti a péče o umírající.
Dle ohlasu uživatelů TikToku to funguje. Až tak dobře, že vznikl a rychle se ujal nový hashtag #DeathTok. Například Julie McFadden, hospicová sestra z Kalifornie a jeden z nejaktivnějších uživatelů DeathToku, má na konci března 2023 celkem 1 200 000 sledujících.
Ať už se vás téma ztráty týká aktuálně nebo ne, dříve nebo později vás dostihne. Ale teď už alespoň víte, kde můžete ve velmi odlehčeném duchu začít. Ta DeathToková videa jsou totiž občas i docela vtipná.
foto: Shutterstock, Reddit, zdroj: Autorský článek
