„Aby si navzájem dávaly naději, vytvořily písmo, kterému muži nerozuměli,“ popisuje zasvěcená žena ve filmu Utajené písmo. Jazyk nü-šu byl vymyšlen před 400 lety v čínské provincii Hunan ženami pro ženy, píše server BBC. V těchto hluboce konzervativních dobách bylo běžné praktikovat zvyk svazování nohou. Dívkám ve věku 5 až 15 let byla chodidla ovazována dlouhými pruhy pevné látky, nárt se lámal a tíha těla tak spočívala na koncích pat. Ženy pak mohly chodit jen s obtížemi a při stání se musely opírat.
Pro nás, dost možná nepochopitelně, se tyto nohy staly symbolem krásy a zárukou k nalezení movitého manžela. A také k životu plnému izolace a bolesti. Takto zmrzačené ženy s těmito nohami musely trávit dlouhé dny samotné v pokojích, protože nemohly pořádně pracovat. A tak měly zřejmě spoustu času vymyslet nü-šu.
Přísežné sestry
Písmo však nesloužilo jenom zmrzačeným. Dnes je nü-šu chápáno obecně jako prostředek komunikace pro ženy, kterým nebylo umožněno číst a psát v čínštině. Původně ale bylo považováno za vzdor proti tehdejší silně patriarchální společnosti. Pro čínské ženy nebylo společensky přijatelné si otevřeně stěžovat na osobní problémy, na těžkosti zemědělského života nebo mluvit o pocitech smutku a žalu. Nü-šu poskytovalo možnost vyjádřit se a vytvářet pouto ženského přátelství a podpory, které mělo ve společnosti ovládané muži velký význam.
Ženy, které spojovalo toto silné pouto, byly známé jako „přísežné sestry“. Obvykle si vzájemně slibovaly přátelství psaním dopisů a zpíváním písní v nü-šu ve skupinkách tří nebo čtyř mladých nepříbuzných žen. I když byly nuceny zůstat podřízeny mužům ve svých rodinách, nacházely útěchu ve vzájemné společnosti.
Pokaždé, když jsem se bavila s kamarádkami a příbuznými nebo se ženami, které jsem potkávala na místech, jako jsou nehtové salony nebo banky, všechny sdílely stejný pocit frustrace vůči našim zakořeněným genderovým rolím.
Slova přátelství a štěstí v tomto jazyce ženy vyšívaly na kapesníky, šátky, vějíře nebo bavlněné pásy, které si pak navzájem vyměňovaly. Ačkoli se nü-šu nepoužívalo v mluvené formě, ženy na společenských setkáních zpívaly písně nebo recitovaly básně, ve kterých vyjadřovaly osobní lítost či stížnosti na manželství a v nichž používaly fráze a výrazy z nü-šu. Starší ženy často skládaly autobiografické písně, aby svým kamarádkám vyprávěly o svých strastiplných zážitcích. Také tím propagovaly morálku a učily mladší dívky, jak být prostřednictvím cudnosti, zbožnosti a úcty dobrými manželkami.
Inspirace pro současnost
Filmařka Violet du Fengová, která stojí za dokumentem Utajené písmo, říká, že i dnes v tomto jazyce ženy nacházejí inspiraci. „Nü-šu je prostor, který ženám umožňuje svěřit se jedna druhé, být k sobě zranitelné, sdílet své boje a výzvy a setkávat se a pak mít prostor pro budování vlastního sesterství,“ řekla britskému serveru BBC. Film přibližuje dvojici Číňanek, které dennodenně čelí mizogynii. Tajný jazyk jejich předchůdkyň jim připomíná důležitost ženské solidarity a vzdoru a pomáhá jim prosazovat vlastní hlas ve společnosti, kde jsou stále slyšet hlavně muži.
Nedá se říct, že by písmo dnes někdo aktivně používal, slouží spíše jako kulturní artefakt a má symbolickou hodnotu. Centrum oživení písma se dnes nachází v malé čínské vesnici Puwei, která je obklopena řekou Xiao a je přístupná pouze po malém visutém mostě.
Anglický hashtag #MeToo vydržel v zemi jen na okamžik, než ho internetoví cenzoři zablokovali. Dokonce i slovo „feminismus“ bylo z velké části tabuizováno.
V roce 2000 byla v Puwei dokonce otevřena škola nü-šu, kde se studenti učí písmem psát. Ve vesnici je také muzeum nü-šu.
Filmařku du Feng velmi překvapilo, jak málo se o jazyku ve světě i v samotné Číně ví. Jí samotné přišlo téma fascinující už kvůli tomu, že dle ní představuje takový první náznak feministického odporu v zemi. V jednom rozhovoru uvedla, že byla vychovávána především otcem, který ji odmalička vedl k nezávislému myšlení, zatímco její matka se pyšnila náročnou kariérou.
Frustrace čínských žen
Když se ale začala pohybovat ve filmařském průmyslu, zjistila, jak neskutečně patriarchální země je. Po svatbě dále pocítila, že od ní společnost očekává, že bude dobrou manželkou a matkou. „Hodně to souvisí s tím, jak se naše společnost stala kapitalistickou, s obrovsky se zvětšujícími rozdíly v platech mužů a žen. Cítila jsem se utlumená a všechny moje kamarádky to měly stejně. Nemáme pocit, že by se v Číně dalo mluvit o ženských problémech,“ popsala.
Když s natáčením filmu v roce 2017 začínala, regrese ženských práv v Číně byla stále politickým tabu. Anglický hashtag #MeToo vydržel v zemi jen na okamžik, než ho cenzoři zablokovali. Dokonce i slovo „feminismus“ bylo z velké části tabuizováno.
„Ale pokaždé, když jsem se bavila s kamarádkami a příbuznými nebo se ženami, které jsem potkávala na místech, jako jsou nehtové salony nebo banky, všechny sdílely stejný pocit frustrace vůči našim zakořeněným genderovým rolím. Uvědomila jsem si, jak naléhavé je využít tento film k tomu, aby poskytl ženám společnou platformu k zahájení rozhovoru, stejně jako bylo nü-šu v minulosti,“ shrnula autorka.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
