Pátek Karla Křivana: Blíží se konec čtvrtiny 21. století

Pomalu se blížíme ke konci čtvrtiny století. Pamatuju si, jak někdy v sedmdesátých letech na základní škole byl rok 2000 cosi strašně vzdáleného. Představoval jsem si, že svět bude úplně jiný, modernější. Auta budou létat, na Měsíci postavíme město a energie nám dodá sluníčko. Rok 2000 byl pro mě vlastně zklamáním, nic tak zásadního se nezměnilo.

Internet a přechod do on-line světa byl v plenkách, telefony sloužily prakticky jen k telefonování a evropské spalovací motory byly chloubou automobilového průmyslu. Na Měsíci nic nestojí a ani do vesmíru jsme moc nelétali. Změnilo se ale to nejpodstatnější: Byli jsme svobodní lidé.

Návrat do moderních technologií

Uplynulo další čtvrtstoletí, které v mnohém překročilo obzory naší představivosti, ale také bohužel přineslo obavy, o kterých jsme si mysleli, že zmizí s minulým stoletím. Válka nedaleko našich hranic, epidemie, kterým nedokážeme smysluplně čelit, lež jako nástroj k vítězství ve volbách.

Jsme rozmazlená, zadlužená a pomalá společnost. Říkáme si národ Komenského, ale na našem způsobu vzdělávání to moc není vidět.

Jsme stále svobodní lidé, ale cítíme, že to opravdu není nic samozřejmého. Hádáme se, co je pro tu svobodu důležité, kde je ten fundament, bez kterého se nám to celé zhroutí jako mnoha civilizacím před námi.

Svět? Raději ten virtuální

Jsme rozmazlená, zadlužená a pomalá společnost. Říkáme si národ Komenského, ale na našem způsobu vzdělávání to moc není vidět. Zavíráme oči před změnami, kterými bude muset projít náš průmysl, a vůbec hledáme to, čím bychom byli užiteční ostatním. Protože jen tak přestaneme být výrobci součástek pro nápady jiných. Vedle toho ale naše země funguje, a i když se nám to nezdá, tak patříme mezi ty šťastnější obyvatele planety.

Vytvořili jsme si zcela nový virtuální svět, ve kterém trávíme mnohem víc času, než je zdrávo. Utíkáme od reality na „sítě“, sdílíme banální fotografie každodenních zbytečností, máme spousty nových známých i neznámých on-line spolužijících, ale těch skutečných přátel, máme-li to štěstí, je stále do počtu prstů na jedné ruce. Žijeme pohodlněji, můžeme cestovat, kam si zamaneme, ale svoje město moc spravovat neumíme. I když se mi zdá, že se blýská na lepší časy.

Uspět, nebo jen přežít?

Slovo, jehož obsah hledáme do dalšího čtvrtletí dvacátého prvního století, se jmenuje naděje. Většina z nás vlastně nemá moc důvodů být zachmuřelí a nespokojení. Život není reklamní spot, přináší s sebou překážky a obtíže, které je třeba překonávat. Tím se vytváří charakter i kompetence. Potřebujeme znát nové věci, o kterých jsme před 25 lety neměli ani tušení. Mnozí z nás vlastně ani nevědí, jak bude v nejbližší době vypadat naše práce. Umělá inteligence nám nabízí nové příležitosti i rizika.

Myslím, že to bylo dobré čtvrtstoletí v té naší české kotlince. Ale ten způsob, jakým jsme dosud pracovali, přemýšleli a řídili své firmy, nebude dál stačit, chceme-li uspět a možná i jen přežít. Jsou to stále stejné otázky, které si jako lidé klademe, jen je píšeme do mobilních telefonů a ne na papyrus či pergamen nebo aspoň papír. A stále na ně nemáme odpovědi. Je dobré si to přiznat a zkusit přemýšlet nad podstatnými věcmi, protože na nás naši přátelé nepočkají. A nepřátelé už vůbec.