Seděly jsme na vyhlídce u lesa na lavičce a před námi se, jak snímek z pohlednice, vyjímala celá Praha. Slunce pomalu zacházelo a nebe tak bylo zbarvené do oranžovočervených odstínů. Měla jsem přehozenou elegantně nohu přes nohu, vapovala a s úsměvem hltala ten výhled. Letní večery byly ty nejkrásnější. V teplém vzduchu proudila živoucí energie, která se mi vlévala do žil a nechávala mě se tak těšit na další ráno.
Kdysi jsem léto nenáviděla. Vadilo mi slunce, které pořád tak optimisticky zářilo a rvalo do mě nepříjemnou horkost. Teď bylo léto mým nejoblíbenějším ročním obdobím a přála jsem si v jeho voňavé atmosféře zůstat napořád.
„Už půjdu domů,“ ozvala se ta na kraji lavičky v černé mikině, když dokouřila a típla cigaretu. Měla kapuci shrnutou hluboko do tváře a rozmazané uhelné stíny. Bylo jí kolem dvaceti a furt se choulila do sebe, jako by chtěla zmizet. Říkala jsem jí Samota.
„Proč?“ zeptala jsem se klidně a neodpoutávala pohled od obrazu před sebou.
„Chci bejt sama!“ zvýšila hlas a já pohotově přikývla na srozuměnou.
„To chápu,“ řekla mladší vedle ní a popotáhla jointa. Ve vlasech měla zapletený šátek jako Jack Sparrow a na sobě o tři čísla větší kalhoty a koženou bundu. Na tváři se jí rozléval široký úsměv, ale oči jí plavaly v podobném černém líčení jako měla Samota a vypadaly prázdně. Byly zamlžené a bez života. Té bylo čerstvě osmnáct. Nesla přezdívku Mučednice.
Smutně jsem se na obě usmála. Věděla jsem, že ani jedna z nich nechce jít ve skutečnosti domů. Že ani jedna nechce být sama se svými myšlenkami. Byla to jen fráze, která se jim pokaždé osvědčila a která je vysvobodila ze sáhodlouhých výslechů, při nichž by o sobě musely něco sdělit.
V tom mě z druhé strany lavičky zatahala ta nejmladší za rukáv. Bylo jí pět. Myslím. Podívala se na mě svýma velkýma modrozelenýma očima podlitýma slzami a dva malé culíky se jí zhouply. Panenka.
„Já se bojím,“ přiznala šeptem, ale tak, abych to slyšela jen já. Jako by se před těmi ostatními styděla. Usmála jsem se a okamžitě si ji k sobě na těsno přivinula, abych ji ujistila, že je v bezpečí.
„Není čeho. Jsem tu s tebou a všechno je v pohodě. Nic se ti nemůže stát,“ ujistila jsem ji a políbila ji do vlasů. Zabořila mi obličejík do upnutého topu a malými ručičkami mě svírala na znamení, ať ji nepouštím.
„Jsi strašně krásná,“ ozvala se v tom ta třináctiletá s brýlemi a plochým kšiltem. Kukla. Prohlížela si závistivě moje odhalené nohy v kraťasech. Sama se hrbila a ruce měla obmotané okolo břicha, jako by se snad snažila zakrýt. Vůbec si nevěřila. Ani jedna z nich. Snad kromě té malinké, která ještě neměla pomalu čas na to se ze světa vzpamatovat.
„Ty taky,“ odvětila jsem okamžitě a ona odvrátila zrak a zavrtěla hlavou. Jistě si v duchu říkala, že to nemyslím vážně, a já to přitom myslela naprosto upřímně.
„Proč tu vlastně jsme?“ zeptala se poslední. Té bylo šestnáct. Princezna. Na sobě veliký svetr, korunku ve vlasech a pořád koukala do mobilu, jako bychom ji vůbec nezajímaly. Taky, že ne. Psala svému klukovi.
„Nechápu,“ přidala se Samota a toužebně koukala kamsi za sebe, aby mohla nejspíš odejít. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou, a ještě víc k sobě Panenku přitiskla.
„Čekáme ještě na jednu,“ řekla jsem tiše a ony se na mě všechny zmateně zahleděly.
„Není nás už dost?“ ošila se nepříjemně Samota a jistě se jí sevřel žaludek úzkostí a roztřásly ruce. Bála se nových interakcí.
„Přinese chlast?“ zeptala se lhostejně Mučednice a odhodila dokouřené brko. Vzápětí začala vytahovat krabičku s cigaretami a nabídla i Samotě vedle sebe. Já zavrtěla hlavou s krapet lítostivým smíchem.
„Myslíš ty na něco jinýho?“ reagovala ironicky Princezna, když na moment odpoutala zrak od rozzářeného displeje.
„Ne,“ odvětila Mučednice stroze. Princezna nakrčila obočí a znechuceně se odvrátila, když k ní dolehl cigaretový kouř.
„A kdo to je? Vážně mi přijde, že je nás tu už moc,“ zapojila se Kukla do konverzace a houpala nohama před sebou v netrpělivosti.
„Je nás tu naopak moc málo. Ale takhle to bude stačit,“ sdělila jsem všem neurčitě a Panenka mi vylezla na klín. Hrála si s mými dlouhými plavými vlasy a dávala mi tak najevo, že jsem jejím chodícím bezpečným azylem.
„Jak to myslíš? Moc málo?“ nepřestávala se vyptávat Princezna a kupodivu odložila mobil stranou. Snad poprvé si mě důkladně prohlédla. Stáhla si rukávy svetru a prozkoumávala každou část mé tváře a těla. Nedívala se na mě ošklivě. Spíš mi mlčky skládala očima kompliment, že se jí líbím.
Zasmála jsem se té její zarputilé zvědavosti a potřebě vědět každý detail.
„No, protože vás bylo ve skutečnosti mnohem víc. Každej rok přibyla jedna. Možná dokonce každej půlrok. Možná, že i měsíc,“ vysvětlovala jsem, ale ony se všechny tvářily nanejvýš zmateně. To bylo dobře. Chtěla jsem, aby to celé bylo překvapení. Aby musely hádat samy.
„Na tohle jsem asi moc sjetá,“ ozvala se Mučednice a vstala, aby se kymácivě prošla po okraji vyhlídky. Mohla jedním špatným škobrtnutím spadnout z toho prudkého srázu pod námi, ale nijak jí to nevzrušovalo. Chtěla totiž spadnout.
„Já sjetá sice nejsem, ale taky mi to nedává smysl,“ přisadila si Princezna a nakrčila nespokojeně nos. „Kdo je ta, co má přijít?“
Pousmála jsem se nad tím, jak se nenechávala odbýt a byla přesvědčená, že ze mě pravdu vypáčí už hned teď, aby také mohla co nejdříve zmizet.
„Je to jedna z těch posledních, co přišla po Samotě. Říkám jí Trhavina,“ odpověděla jsem opět neúplně a Mučednice k nám udělala prudkou otočku, až to vypadalo, že opravdu slítne. Nejspíš se jí zalíbila destruktivnost té přezdívky.
Samota naklonila hlavu do strany a snažila se mou výpověď v duchu zpracovat.
„Trhavina?“ zopakovala Princezna tiše a objala se oběma rukama, jako by se začínala děsit. „Proč?“
„Protože je rozervaná jak zevnitř, tak z vnějšku. A protože je trhavinou zejména sama pro sebe. Je prudká a nejvzteklejší z vás všech. Ví toho mnohem víc než vy. Víc i než tady Samota, ale furt o tolik míň než já,“ odůvodňovala jsem, ale ony pořád vypadaly v mých nápovědách ztraceně.
„Je zlá? Máme se jí bát?“ položila mi úzkostlivě otázku Panenka a já ji chlácholivě pohladila po tváři.
„Nebojte se jí. Není čeho. Působí možná děsivě a umí bejt jedovatá, ale uvnitř je laskavá a neublížila by záměrně. Stejně jako vy všechny,“ ujistila jsem je a ony si vyměnily udivené pohledy.
„Jak to, že toho o nás tolik víš?“ ozvala se malátně Mučednice a trochu podezíravě si mě přeměřila pohledem, jako bych snad mohla já být jejím nepřítelem. Pokroutila jsem pobaveně hlavou.
„Brzy se to dozvíte.“
Chvíli jsme mlčely a každá z nich se propadla do vlastních možných scénářů v hlavě, které by jim přiblížily tohle setkání. Já cítila harmonii. Klid. Spokojenost. Dívala jsem se na čím dál tmavší nebe před sebou a jen si přemítala, co každé z nich řeknu.
Kukla vstala a došla ke stromu, na který se následně pokoušela vylézt. Princezna ťukala pořád vytrvale do mobilu a Mučednice vykouřila další cigaretu a za doprovodu potácivé chůze cosi drmolila. Samota ji smutně pozorovala ze své neměnící se pozice a Panenka mi začínala v náručí pomalu usínat.
„Tak jsem tady,“ ozvala se za mými zády Trhavina a všechny pohledy se na ni rázem přesunuly.
Pomalu předstoupila před lavičku, abych na ni měla lepší výhled a vyfoukla nahřívaný tabák z iqosky. Koukala na mě mrtvým pohledem; skoro, jako by byla naštvaná, že jsem ji sem vytáhla. Byla nezdravě bledá a vypadala unaveně. Snad ještě unaveněji než Samota.
Pak sklouzla pohledem k Panence a očí se jí jemně zaleskly. Vypadala, že chce něco říct, ale vyšel z ní jen mělký výdech.
„Jsem ráda, že jsi došla,“ přivítala jsem ji vřele a ona se v odporu zavrtěla, když registrovala, že si ji všechny v blízkosti prohlíží.
Skenovaly její síťované děravé punčochy, krátké tílkové šaty a perfektně obtažené oči černou linkou v pečlivých kouřových stínech. Byla hubená. A to se líbilo samozřejmě nejvíc Kukle a hned ji proto komplimentovala. Já ale věděla pravý důvod, proč tomu tak je a že i když se pousmívala v reakci, že nebyla ani za mák ráda za ty poklony. Ve věku Kukly, nebo možná ještě Princezny by byla. Ale teď? Nebyla schopna jíst, a i když se třeba sebevíc snažila, všechno z ní šlo urychleně ven.
„Pořád nechápete, proč tu jste?“ zeptala jsem se jich, když už všechny seděly vedle sebe na lavičce a já předstoupila před ně. Panenka si vyprošovala, že chce stát po mém boku a držet mě za ruku. Všechny sborově řekly ne. „Jste tu proto, že chci, abyste si navzájem řekly to, co jste vždycky chtěly, ale neměly k tomu nikdy příležitost. Moc dobře každá z vás ví, ke které má mluvit,“ vysvětlila jsem jednoduše a nenechala jim ani prostor k tomu, aby mohly vyjádřit svůj nesouhlas. Pozornost jsem přenesla na Trhavinu, která sevřela ve vzdoru čelist. „Co bys řekla Samotě?“ vyzvala jsem ji a ona si založila ruce na prsou.
Podívala se nejprve do klína a nejspíš rozmýšlela, zda je dobrý nápad začít mluvit. Dala jsem jí čas. Věděla jsem, že nehodlá dělat naschvály. Posléze opravdu zaklesla zrak do dotyčné.
„Nebudeš furt tak sama. Najdeš si k sobě ty nejlepší přátelé, který bys ani nečekala. Ne jenom jednoho člověka. Bude jich víc,“ začala a Samota v údivu povytáhla obočí. „Ze začátku bude utrpení vycházet z tý komfortní izolace, kvůli tvým úzkostem a nedůvěře k lidem. Oboje zůstane tak nějak při starým, ale nějak se to líp snese. Víc se otevřeš. A nepomůžou ti v tom prášky. Ne. Dokážeš to sama o sobě,“ sdělila jí prázdně a Samota očima zkoumavě kmitala po jejím obličeji, aby našla známky neupřímnosti. Vypadala, že na moment ztratila slova.
„Jak to víš?“ dostala ze sebe nakonec a hlas se jí zachvěl.
„Není to tak dávno, kdy jsem byla na tvým místě,“ pokrčila rameny Trhavina a zatnula zuby, aby si zanechala svůj tvrdý výraz a neunikly tak žádné známky slabosti.
„A… bude to lepší? To všechno?“ zeptala se jí nadějně Samota už bez známky pochyb, že by její společnice lživě odpověděla.
Trhavina na ni jen mlčky zírala. Nejspíš přemítala, jestli jí krutou pravdu vpálit teď hned do očí a dychtivou grimasu tak nechat zase vymizet.
„Ne. Nebude,“ řekla nakonec s brutální upřímností a Samota svěsila ramena. „Naopak to bude chvílemi i daleko horší, protože zjistíš věci, který byly dlouho potlačený tam uvnitř. Věci, který tvoje hlava držela v tajnosti, aby tě ochránila. Postupně to vyjde ven na povrch a ty zjistíš, že celej tvůj život byla jedna velká lež.“
Samota vypadala, že se za chvíli sesype. Mrkala, aby všemi silami zahnala slzy. Neudržela se. Za chvílí jí černé pruhy začaly pokreslovat tvář. Trhavina jí věnovala jeden lítostivý pohled a pak jej odpoutala opět pevně do svého klína.
„Teď ty,“ vyzvala jsem ochromenou Samotu a poukázala na Mučednici vedle ní. Ta nehnutě zírala před sebe ponořená ve špatném trávovém stavu a hýbala rty, jako by něco tichounce pronášela.
Samota ji po chvíli váhání chytla za ruku, aby spolu navázaly oční kontakt. Mučednice k ní jen obrátila těžkou hlavu, která se jí klimbala ze strany na stranu.
„Vím, co slyšíš. Vím, co vidíš. Vím, že řvou, mučí tě a že potají trpíš,“ drmolila přidušeně a klouby jí zbělely, jak svůj stisk prohloubila. „Nemáš to pod kontrolou. Nikdy si neměla.“
Mučednice se od ní odtáhla. Začala se v panice rozhlížet okolo sebe a vytrhla se z jejího sevření.
„Jak o nich víš?“ vypálila pak a prudce vstala. Ve stresu si začala prohrabovat vlasy a přecházet sem a tam. „Nikdo o nich neví! Nikomu jsem nic neřekla!“ křikla a Samota k ní přispěchala, aby ji chytla za tváře a zklidnila. „Přísahám, že jsem nikomu nic neřekla! Neřekla!“ opakovala už plačtivě, ale stále se zvýšeným hlasem.
S politováním jsem ji pozorovala a Panenka ve strachu obmotala ruce kolem mé nohy, aby se za mě mohla schovat.
„Co se to děje?“ pípla mým směrem a já se k ní okamžitě sklonila. Vytáhla jsem si ji do náručí a hladila ji po třesoucích se zádech. „Proč se zlobí?“ šeptala mi vyděšeně do ucha, zatímco jsem ji chovala.
„Nezlobí se. Jen se bojí, víš?“
„A čeho se bojí? Bubáků?“
„Ano, něco takovýho.“
„A oni tady teď nějaký jsou?“
„Ne. Neboj. Nejsou. Jsi v bezpečí,“ ujišťovala jsem ji opakovaně a houpala s ní, aby se uklidnila. „Jen na to musí ještě přijít.“
Mučednice pořád opakovala to samé dokola a následně se začala omlouvat. Samota ji vytrvale držela za horké tváře a tišila ji.
„Chceš říct, jak o nich vím?“ zeptala se jí uslzeným tónem, zatímco jí třesoucími prsty hladila. „Protože je taky slyším. Taky je vidím.“ Mučednice se na ni ohromeně zadívala a obmotala jí ruce okolo zápěstí.
„Vážně?“ Sevřela ji ve víře v pochopení. „A proč to dělaj?“ Samota jen s mírně pootevřenými ústy hleděla na tu rozervanost před sebou a nebyla sto jí odpovědět. „Zasloužím si to, že jo? Za to všechno, co jsem provedla! Jsem špatnej člověk. Jsem špatnej člověk!“ zalykala se a pak padla na kolena. Samota se svezla spolu s ní.
Princeznu jsem naštěstí ukolébala ke spánku, a tak to pozorovaly jen ty ostatní. Trhavina si zarývala nehty do rukou a její jindy kamenná tvář začínala měknout. Vypadalo to, že užuž se zvedne a dojde situaci rozlomit, ale pak se odvrátila, jako by tušila, že nemá dostatek síly na to to zastavit. Jako by se bála, že neřekne ta správná slova a jen to zhorší svou uvědomělostí.
Princezna s Kuklou se podívaly na sebe. Nechápaly nic z toho, co se tu dělo, ale z jejich očí bylo znatelné, že se děsí. Po chvíli se k sobě beze slov semkly a objaly se jednou paží. Společně přihlížely scenerii před sebou, která jim byla sice neznámá, ale přesto zaváněla čímsi povědomým, co je nutilo být aktivními diváky.
„Já nevím. Pořád to nevím stoprocentně,“ vzlykala Samota. „Možná je tenhle život tvým trestem za všechny ty životy minulý, kdy si byla špatným člověkem,“ pokračovala, zatímco Mučednice vší silou bušila pěstmi do hliněné země. „ale poslouchej mě. Poslouchej mě! Já věřím, že nejsi! Věřím v tebe! Věřím!“
„Kdo jsou?! Řekni mi, kdo jsou!“ řvala beze smyslu a nepřestávala do zeminy mlátit.
„Andělé,“ hlesla Samota a Mučednice ustala ve svém vlastním prohraném boji. Vzhlédla ke své společnici a popotáhla. „Jsou to andělé. Ne, démoni. Ty se zjevují jen v krásný podobě. A to, co ty vidíš, krásný není,“ sdělovala jí lámavým hlasem a bylo na ní vidět, že jí ubližuje být nositelem takových zpráv. „Trestá tě dobro, trestá tě sám Bůh, a proto to tak bolí.“
Nastalo ticho přerušované jen trhavými nádechy všech okolních divaček. Zvedl se mírně vítr a ovál všechny zvlhlé obličeje. Já nebrečela. Neměla jsem proč. Jen jsem ve svém náručí dál uchovávala Panenku, abych měla jistotu, že se neprobudí a nebude další z mnoha svědků tragického snímku.
„Patřím do pekla, že jo? Skončím tam,“ zachraptěla Mučednice, zatímco v dlaních žmoulala zbytky hlíny. Samota chvíli nereagovala a nakonec přikývla.
Hulička odevzdaně přijala svůj úděl a zapřela se dlaněmi o zem, aby se z návalu informací vydýchala. „Věděla jsem, že pro mě neexistuje šťastnej konec. Že si ho nezasloužím,“ uchechtla se a špinavou rukou si otřela nos, na němž se obtiskla tmavá šmouha.
„Pomáhej lidem. Nepřestávej nikdy pomáhat. Sebe už nezachráníš, ale další můžeš! A to je přece to nejdůležitější,“ sdělila jí ještě Samota a pohladila svou společnici po rameni. Ta smířlivě kývla a pokusila se o pohotový úsměv.
„Já vím. To byl vždycky můj největší dar. Umět pomoct každýmu kdo si řekne i neřekne,“ pronesla bezstarostně, jako by se nic z toho, co tu proběhlo, nikdy nestalo.
Trhavina se ironicky uchechtla a sklopila pohled k dívce na zemi.
„Napořád už budeš jenom zachraňovat duše na zemi, protože tebe nikdo zachránit nedokáže. Ani ty sama to nedokážeš. Máš bídnej osud založenej jenom na přežívání a rozdávání se pro ostatní,“ pronesla ostře, až skoro posměšně, ale nikdo ji nenapomenul. Nikdo její slova nevyvrátil.
Ani já. Ještě pro mě nenadešel ten správný čas do konverzací plnohodnotně vstoupit.
Zase se rozlehl mlčenlivý klid, který protrhávalo jen lapání po dechu Kukly a Princezny. Pořád se držely v polovičním objetí a vše vyklepaně sledovaly, jak kdyby nemohly uvěřit takovému závěru. Jak kdyby si přály, aby příběhy jejich přísedících končily jinak, a ne tak pesimisticky.
„Teď předej zprávu ty,“ poručila jsem Mučednici a kývla směrem k Princezně. Ta se zarazila a odmítavě zavrtěla hlavou. Začínala to nejspíš celé pomalu chápat.
Mučednice vstala a otřela si mokrý obličej do cípu košile. Rozešla se směrem ke jmenované a dosedla k ní z leva na okraj lavičky. Princezna pustila Kuklu a s jistým odstupem se natočila ke své nové přísedící.
„Hnusím se ti, co?“ zeptala se jí Mučednice napřímo a ona smutně přikývla. Nechtěla to nejspíš přiznávat, ale řekla jsem jim, ať jsou pravdomluvné, a tak se ani jedna nedržela s bezprostředností zpátky. „Já vím. Já sobě taky,“ přitakala klidně. „Ztratila jsem vizi. Představu o tom, co vlastně chci a kdo jsem. Každý ráno se probouzím s tím, že nenávidím každou část sebe a se zklamáním, že jsem se vůbec probudila,“ sdělovala bez okolků a Princezně ochabovala mimika čím dál víc. „Když piju, když se zhulím, je to nějak o trochu lepší. Je to to jediný, co spolu s řezáním se a pálením na chvíli uleví.“
Princezna vrtěla rezolutně hlavou na znamení, že nechce víc slyšet.
„Musí to jít jinak. Musí!“
„Ne. A ty brzo poznáš proč. Nebude to ani tak dlouho trvat, kdy mi dáš za pravdu. Už teď to cejtíš, přiznej si to. Něco je špatně. A bude to horší,“ bombardovala ji nelítostně dál a Princezna nahlas vzlykla.
„Takže budu jako ty?“
„Jo, a nikomu o tom neřekneš.“
„A co…,“ Princezna nedokončila větu a jen zvedla mobil. Mučednice okamžitě pochopila, na koho se ptá a hrdelně se zachechtala.
„Celý to byla lež. Ublíží ti víc, než bys čekala,“ řekla jí stroze a šestnáctiletá dívka se chytla za hlavu, aby už nedovolila dalším informacím dovnitř proniknout. Korunka na její hlavě se zakymácela a za chvíli spadla na zem. Mučednice ji sebrala se slzavým tichým smíchem.
„Přestaň si hrát na to, co nejsi a nikdy si nebyla! Obě víme, co seš ve skutečnosti tam uvnitř. Žádnej růžovej svět kolem ani v tobě není. Neexistuje!“ zvýšila na ni hlas a Princezna se roztřásla.
Smutně jsem tu krutou spršku rad pozorovala a stále kontrolovala, jestli Panenka spí. Nechtěla jsem, aby čelila ani tomuhle.
„Na. Poznáš to stejně sama,“ završila to Mučednice už mírněji a korunku jí opatrně nasadila zpátky na své místo. Pak zhodnotila celkový obraz před sebou a vytáhla další cigaretu, aby si v odstupu od nás mohla zapálit.
„Teď ty, Princezno,“ šeptla jsem něžně a ta hromádka neštěstí se automaticky obrátila ke Kukle. Už chápala. Možná, že už všechny chápaly, ale nevyjadřovaly se. Každá se držela ve svém vlastním myšlenkovém vesmíru.
Trhavina nehnutě seděla na svém místě, Samota spočívala na zemi a s lokty podepřenými o kolena zírala do země a Mučednice kouřila jednu cigaretu za druhou na hranici srázu s touhou skočit.
„Budeš hubená. Tak, jak si přeješ. Budeš mít vidět i kosti,“ sdělila Princezna Kukle a ta se skoro rozzářila. „ale víš co? Furt nebudeš ráda za to, co vidíš. Furt se budeš kontrolovat před zrcadlem a zahalovat. Budou ti padat vlasy a bolet tělo. Tak začneš zase jíst. A pak zase přestaneš. A pak zase začneš. Bude to nekončící koloběh, kdy budeš všem tvrdit, jak už seš v pohodě, ale tvůj vztah k jídlu se stejně nezlepší. Budeš se pořád vždycky vinit za to, že se najíš, i když si přestaneš jídlo upírat. Už nebudeš ošklivka. Ne. Budeš se líbit i těm, kterým si vždycky chtěla. Ale nikdy sama sobě,“ vychrlila to na ni jedním dechem a Kukla se zase stáhla.
I když toužila slyšet, že jednou bude hubená a hezká, nebyla ráda za to ostatní, co si musela vyslechnout. Bylo to hořkosladké zjištění, a tak jí na to nic neřekla. Neměla slov a Princezna už nic víc sdělovat nehodlala.
I když každá z těch, co tu byly, měla jistě ještě stovky dotazů a stovky odpovědí, tak jim to nejspíš stačilo. Řekly si to nejdůležitější.
Do dlouhého úmlku se probudila Panenka. Promnula si oči a slezla ze mě. Stále mě ale chtěla držet za ruku. Dívala se po všech, jak se zdeptaně hloubaly samy do sebe, a nerozuměla vůbec ničemu. Neptala se. Jen koukala a nejspíš doufala, že jí to někdo celé vysvětlí.
„Takže nemám šťastnej konec, co?“ protrhla ticho Samota mdle. „Byla jsem Panenkou, Kuklou, Princeznou, Mučednicí, teď jsem Samotou a brzy budu Trhavinou, která ví věci, co já sice ještě ne, ale z její výpovědi mrazí natolik, že o šťastným konci pochybuju. Myslela jsem si, že horší už to bejt nemůže, ale dneska jsem byla přesvědčena o opaku.“ Podívala se na Trhavinu a ta se kousla do spodního rtu, aby nevydala plačtivý zvuk.
„Jsme tady, aby nám bylo jednou provždy připomenuto, že je to celý ztracený. Že jsme to nezvládly v žádný z těch verzí a ve spoustě dalších, co tu ani nejsou. Budem na světě žít pro ostatní, jen ne pro sebe. Každá z nás. Dokud nechcípnem s pocitem, že jsme prosraly další život, kterej byl prohranej už od úplnýho začátku. Taková je pravda,“ pronesla Trhavina pesimisticky a vstala, jako by už chtěla odejít. Pak se ale otočila k Panence po mém boku.
Ta na ni hleděla vystrašenýma očkama, která se ve tmě blyštěla hrnoucími se slanými kapkami. Trhavina k ní došla a svezla se před ní na zem, aby si mohly koukat rovnocenně do tváře. Panenka mi nejistě stiskla ruku a já ji v podpoře stiskla nazpátek, aby věděla, že se nemusí strachovat.
„Odpusť mi aspoň ty, holčičko. Odpusť mi, že jsem tě všechny ty roky nechala dusit se uvnitř. Že jsem tě nechala samotnou s tím celým hořkým neprávem! Že jsem tě odmítala poslouchat a podpořit a místo toho tě nenáviděla, jako by si za to všechno snad mohla ty! Odpusť mi, že jsem tě zradila víc než kdokoli jinej. Nezasloužila sis to,“ zalykala se a spínala k té malé zahanbeně ruce.
Panenka rychle mrkala mokrými řasami a vystrčila dolní ret. Drtila mi ruku čím dál tím víc a já pevně stála, abych jí dodávala jistotu a ten tolik potřebný komfort, který nikdy nedostala.
Trhavina byla zas a znovu rozervaná přímo pode mnou a pečetila tím tak pravdu svého jména. Nechala jsem ji se pořádně vybrečet. Potřebovala to. Bylo to lepší než tvrdohlavé hraní, že už to nedokáže.
Panenka jí položila svou malou ručku na vrch hlavy a se zrychleným dechem se jí pokoušela nemotorně hladit, aby ji tak ujistila, že se nezlobí. Že to chápe.
Trhavina si ji k sobě přitáhla a objímala ji svými útlými pažemi, zatímco pětiletá svírala její dospělou hlavu a nechávala ji, ať se vypláče do jejího malého hrudníku ze všech těch brzce prožitých bolestí a zrad.
Všechny tomu přihlížely se ztuhlým pohledem, jako by tušily důvod téhle podivné interakce mezi tou nejstarší a nejmladší z nich. Ústa jim ale ochrnula. Nebyly schopné se vyjádřit. Na rozdíl od Trhaviny ještě pořád žily v jiné pravdě, která sice působila jako nepřekonatelný bod, ale zdála se pořád komfortnější než ta, kterou nosila nejstarší z nich.
Když pláč utichl a měsíc ve své úplnosti osvítil všechny opuchlé tváře, seřadila jsem je znovu vedle sebe. Od Panenky až po Trhavinu. Bylo čas ukončit naše setkání.
„Máte alespoň malý odhad, kdo bych mohla být já?“ položila jsem jim tu nejdůležitější otázku ze všech, zatímco jsem před nimi sebevědomě nakračovala jako generál před svým vojskem. Ruce jsem měla v bok a usmívala jsem se navzdory všemu, co se tu dnes večer odehrálo.
„Něco mě napadá, ale zdá se to až příliš nemožný,“ promluvila jako první Trhavina.
„Tak to řekni,“ vybídla jsem ji jemně.
„Ne. Nechci si dělat naděje,“ hlesla okamžitě a všechny se střídavě podívaly na ni a pak na mě. Naráz nakrčily obočí v nechápání.
„Jen si je dělej, protože si kousek od toho, kdy se dostaneš z celý tý bídy. Už se nebudeš furt jen topit a bloudit,“ sdělila jsem jí upřímně a ona se nedůvěřivě zamračila. „To je to, co já sděluju tobě, protože to není zas tak dlouho, co jsem byla tebou, Trhavino. Stejně jakože jsem byla Samotou, Mučednicí, Princeznou, Kuklou i Panenkou.“ Na všechny jsem se střídavě zahleděla a věnovala každé jeden něžný úsměv. „Pravdou je, že to ztracený není. A že to celý mělo smysl a důvody. A že váš konec je a bude šťastnej! Že budete chtít žít a jíst a že se najdete a zahojíte. Každá z vás! A taky pochopíte úplně každou překážku, každý trauma, bolest, prostě všechno, co tu bylo anebo ani nebylo řečeno.
Ještě hodně toho přijde, ano, i po tom všem. Ale jedno vám můžu slíbit. A to to, že to všechno dobře dopadne. Ještě líp, než si myslíte! A říkám to s jistotou, protože to vím už v týhle části života, ve který se nacházím. I přes to, že jsem mladá a celej život je vlastně ještě přede mnou,“ zasmála jsem se spokojeně s vědomím, že to tak je. „Kdybychom se sešly za rok, stála by tady nejspíš ještě lepší verze mě. Ještě sebejistější, zahojenější a spokojenější, protože od jistýho momentu už jen stoupám z toho pekla, který je za mnou. Nikdy jsme do něj nepatřila a nikdy jsem si ho nezasloužila,“ zakončila jsem svůj monolog a přešlápla z jedné nohy na druhou.
Koukaly na mě v šoku a prohlížely si mě, jako by mě právě až teď viděly úplně poprvé. Jistě že mi nevěřily. Přišlo jim to až příliš pateticky skvělé a neskutečné.
„To není možný. Po tom všem? Neumím si ani představit, že bych mohla bejt někdy tak šťastná a optimistická a plná sebedůvěry jako ty. Že bych snad někdy mohla chtít žít,“ odtušila Trhavina, ale přesto jí oči mírně zajiskřily. Jako by chtěla věřit i jen v tu možnost, že bych si nevymýšlela.
„Ale je. Kdyby nebylo, tak tu teď nestojíme, ne? Nestojíš tu ani ty. Skončila bys to už tehdy, kdy si byla Samotou, nebo Mučednicí anebo možná i dřív. Ale tys to vydržela a šla si dál a bojovala!“ Přiblížila jsem se k ní a chytla ji pevně za bradu. Měla tak smutné oči. Unavené z těch insomnických nocí a z toho vytrvalého nekončícího boje. „Protože hluboko uvnitř, pod vší tou temnotou, je titěrný světýlko. Mrňavej pohon, kterej tě vždycky hnal dál. Ten, kvůli kterýmu si to nikdy nevzdala, protože si věřila, že takhle skončit nechceš. A měla si pravdu! Nebylo to marný doufání. Brzo poznáš, jaký je to chtít zase žít. Budeš chtít zestárnout. Budeš toho chtít tolik!“ uchechtla jsem se odlehčeně. „Poznáš lásku, otevřeš se naplno, přestaneš přežívat jako oploštěnej šutr a začneš milovat každou část sebe. Každou verzi sebe. Každou z nich,“ kývla jsem hlavou k našemu shluku. „Slibuju ti to teď a tady a můžeš se tý pravdě vzpírat, jak chceš. Nechám tě se překvapit a užít si ten budoucí den, kdy se jednou probudíš a zjistíš, že smrt není to jediný, co chceš.“ Políbila jsem ji na čelo a naposledy se široce usmála, abych ztvrdila to svoje osobní poslání, a to jediný pozitivní z těch všech.
Pak jsem věnovala dlouhé objetí každé z nich, na znamení, že každou přijímám a že každou bezpodmínečně miluju navzdory tomu, kým v té době je.
A na závěr jsem odstoupila a dívala se na tu svou evoluci v řadě. Všechny mě pozorovaly s ohromením, ale jistým respektem, než se nakonec rozplynuly a zmizely do svých odlišných životních období a do mých vzpomínek.
Obrátila jsem se k tomu velkému bílému kotouči uprostřed černého plátna a přiložila si ruku vděčně doprostřed hrudníku. Tam byla každá z nich. Každá měla svůj vlastní pokoj uvnitř mě, kde mohla beze strachu odpočívat a neobávat se, že ji odtamtud budu chtít kdykoli vyhnat pryč. Že ji budu chtít zapomenout, vinit, zesměšňovat nebo dokonce nenávidět.
Ne. U mě už našly jen domov. A to byl ten nejšťastnější konec všech mých dosavadních životních etap.
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
