Sexuoložka Hana Fifková stojí na špici v „léčbě“ trans lidí. Je členkou Sexuologické společnosti, Psychiatrické společnosti a České psychoterapeutické společnosti. V neposlední řadě působí jako předsedkyně sekce dětské sexuologie Sexuologické společnosti. Napsala několik knih a popularizuje dosud tabuizovaná témata.
S jakým největším předsudkem jste se za svou kariéru setkala?
Když pracujete jako sexuolog, setkáváte se průběžně s mnoha předsudky. Liší se samozřejmě v čase. Například v devadesátých letech minulého století existovalo mnoho mýtů o škodlivosti masturbace. V pozdějších letech šlo například o důležitost vaginálního orgasmu u žen. Předsudky se týkaly i sexuálních menšin – mnoho lidí potřebovalo osobní zkušenost s gayem, lesbou nebo trans člověkem k tomu, aby si uvědomili, že to jsou úplně normální lidé jako všichni ostatní.
Čím to je, že se nyní tolik řeší identita pohlaví? Je to opravdu jen proto, že se lidé tolik nebojí mluvit a ukázat? Není naopak ta uvolněnost mezi „dětmi“, které se teprve hledají, jakousi vyznačenou cestou, která by je třeba jinak ani nenapadla? Myslím tím, že asi každý se v určitém věku hledá, ale dříve tolik mladí neexperimentovali…
Počty trans lidí se zvyšují velice zvolna a úměrně. Veliký nárůst zaznamenáváme pouze u skupiny pubertálních a adolescentních biologických dívek. Tam se zdá, že u mnoha z nich jde spíš o fázi v jejich vývoji, o něco jako infekci ze sociálních sítí. Jako by bylo zajímavé být trans.
Jak s takovými mladými lidmi pracujete?
Ideální je, pokud souběžně s naší spoluprací běží i individuální psychoterapie, případně psychoterapie rodinná. Je potřeba hledat v osobní historii klienta i v historii celé jeho rodiny případné důvody, proč by onen mladý člověk nemohl dospívat v ženu, aniž by to znamenalo, že je definitivně muž.
Související…
Reklama
V rámci naší spolupráce je pak důležité podporovat kompletní coming out. Někdy to, že okolí včetně těch nejbližších začne deklarovanou identitu respektovat, stačí. V některých rodinách jde spíš o podvědomou touhu po pozornosti rodičů, zejména tam, kde byly v této pozornosti vážné deficity.
Pro mnoho lidí je nejdůležitější duševní tranzice, kdy sami sebe přijmou a pochopí. Kolik asi procent to dotáhne opravdu do úplné i operativní tranzice?
To nejde vůbec posoudit. My známe jen tu část trans lidí, kteří vyhledají odbornou pomoc. Nevíme, jestli je to desetina nebo devět desetin z celkového počtu lidí, kteří se jako trans identifikují. Ale drtivá většina těch, kteří s odborníky spolupracují, chce absolvovat kompletní tranzici, tedy sociální přechod do života pod jimi deklarovanou identitou, hormonální terapii i operativní změnu včetně změny úřední.
Zdá se mi, třeba mi to vyvrátíte, že když se mladý člověk rozhodne o změnu pohlaví, jde to pak velmi rychle, nemýlím se? Co vše tomu předchází, abyste usoudila, že je vhodné mu předepsat hormonální terapii?
To je velice individuální. Tam, kde je diagnosa nesporná, není důvod to zdržovat. Ale tam, kde jsou o stabilitě a definitivnosti deklarované identity pochyby, je naopak důležité nespěchat. U rodového nesouladu je největší problém to, že na tuto diagnosu neexistuje žádné vyšetření, žádný psychologický test. Diagnosa je vždy postavená na tvrzení dotyčného člověka. Musí samozřejmě absolvovat psychologické vyšetření, ale tam jde spíše o to, aby se vyloučily stavy, které by mohly problém s identitou napodobovat – duševní onemocnění, vážná porucha osobnosti a podobně.
Skutečně si myslím, že pohlaví jsou dvě – žena a muž, trans žena a trans muž. S lidmi, kteří mají nějaký jiný názor, se nehádám. Mají na svůj názor právo.
Já osobně pak s klienty probírám osobní historii a důležitá je u mladých lidí spolupráce s rodinou. Pokud rodiče uvedou, že si projevů rodového nesouladu dítěte všímali od jeho raného dětství, je to zásadní informace. Pokud sdělí, že ještě před dvěma lety měli doma holčičku se zálibou v růžové barvě, make-upu a sukýnkách, je to také zásadní informace, která znamená velice opatrný postup.
Co následuje? A jak dlouho to trvá?
Standardní proces tranzice znamená po uzavření diagnostického procesu hormonální terapii hormony opačného pohlaví, pomoc při postupném kompletním coming outu, schválení žádosti o povolení operací komisí při MZ a jednotlivé operace. Tam, kde není důvod otálet, jde přibližně o dvouletý proces.
Říkáte, že poskytujete při postupném kompletním coming outu. Můžete být konkrétnější? Jak toho člověka podporujete?
U mladých lidí jde především o coming out v rodině a ve škole. Rodinám se doporučuje identitu, kterou dítě deklaruje, respektovat. Pokud začnou rodiče bojovat a vše rozporovat, ničeho nedosáhnou. Jejich potomek se zatvrdí, uzavře a oni ztratí kontrolu nad důležitými informacemi a případnými psychickými potížemi dítěte. Coming out ve škole je v naší zemi většinou snadný. Školy se snaží pro mladé lidi s rodovým nesouladem vytvořit vlídné prostředí. U pubertálních a adolescentních klientů tento krok pečlivě probíráme a připravujeme spolu s jejich rodiči. Já pak posílám škole doporučení pro další postup – oslovování, toalety, tělesná výchova, šatny apod. Pokud jde o malé děti v mladším školním věku, většinou se snažím do jejich škol přijít a vše probíráme s pedagogy osobně.
V jednom rozhovoru jste jednou řekla, že pohlaví jsou jen dvě. Stále si to myslíte? Co byste řekla lidem, kteří se s vámi budou hádat a tvrdit, že to tak není? S jakými reakcemi se na toto své tvrzení setkáváte?
Ano, uvedla jsem, že jsem ze staré školy, a skutečně si myslím, že pohlaví jsou dvě – žena a muž, trans žena a trans muž. S lidmi, kteří mají nějaký jiný názor, se nehádám. Mají na svůj názor právo. Vzhledem k tomu, že nejsem na sociálních sítích, jsem případných hrubých reakcí od neznámých lidí uchráněna.
Jsou nějaké nové výzkumy, nové možnosti „léčby“, nová terapie?
U rodového nesouladu, ve smyslu dřívější diagnózy transsexuality, jsou stále jen tři možnosti řešení a na tom se nic nemění. První možnosti je nechat to být a žít, jak dokážete. Druhou možností je udělat sociální tranzici a neabsolvovat medicínské zákroky. Třetí možností je tranzice. Podle mých klinických zkušeností je právě tranzice jediný způsob, který daný problém skutečně vyřeší. Pokud se cítíte být mužem, potřebujete žít mužský život, a pokud se cítíte být ženou, život ženy.
foto: se svolením Hany Fifkové, zdroj: Autorský článek
