„Probudila jsem se u nich na hotelu bez kalhotek. A chtěla se propadnout do země. Pak jsem se znovu opila a šlo to se mnou z kopce. Bezpečným přístavem se pro mě stala psychiatrie. Už teď můžu bez jakýchkoliv okolků říct, že mi tam zachránili život,“ říká redaktorka a moderátorka podcastu (Ne)závislá Lucie Šáleová.
Bojovala s anorexií, alkoholismem a byla znásilněná. Pro jednu ženu docela slušná zátěž. Není divu, že Lucie trpí úzkostnou poruchou. Ale nevzdává se, právě naopak. Svým postojem jde příkladem, založila podcast, kde se nebojí probírat tíživá témata.
Prošla sis anorexií. Máš pocit, že jsi z toho venku?
Pocit, že jsem z toho na sto procent venku, asi mít nikdy nebudu. Ale určitě je možné tu nemoc zahnat do kouta a neposlouchat ji. Což se mi povedlo. Občas se mi v hlavě objeví tichý hlásek, že bych měla zhubnout, ale já ho ignoruji.
Jak to celé začalo?
Ten poslední spouštěč byl, když mi v modelingové agentuře řekli, abych zhubla pět kilo. Nebyla jsem tlustá, ale prostě chtěli, abych byla hubenější. Nejdřív jsem se jim skoro vysmála, protože jsem jídlo zbožňovala, ale pak mi to začalo hlodat v hlavě. Myslela jsem si, že jinak než svým tělem zaujmout nemůžu, tudíž jsem začala nejprve zdravě jíst. Odebrala jsem sladké, pak pečivo, přešla jsem na dělenou stravu, a to už byla cesta do pekel. Nakonec jsem jedla jen jeden suchar a půl jablka denně.
Jak dlouho to trvalo?
Asi to nemá úplně přesné časově hranice, protože jsem se v tom „babrala“ i nějakou dobu po léčbě. Ale řekněme, že takové tři roky byly kritické.
Jak vypadala léčba?
Rodiče mě s pediatričkou umístili na dětskou psychiatrii v Motole. Měla jsem z toho hysterické záchvaty, protože jsem si nejdřív nechtěla přiznat, že jsem nemocná, byť už i tělo začínalo stávkovat. Poprvé jsem tam byla čtyři měsíce, podruhé tři. Rozdíl byl ten, že podruhé jsem tam šla už dobrovolně, protože jsem chtěla zase normálně žít. A v Motole se vám z odborného hlediska opravdu věnují. I holky tam mi byly velkou oporou. Máte tam přísný režim, co se jídla týče. Jíte šestkrát denně a máte váhový plán. Já měla přibrat patnáct kilo.
Anorexii je možné zahnat do kouta a neposlouchat ji. Což se mi povedlo. Občas se mi v hlavě objeví tichý hlásek, že bych měla zhubnout, ale já ho ignoruji.
No a co ti nakonec pomohlo?
Nakonec mi paradoxně pomohlo nejen naučit se mít režim v jídle, ale zamilovala jsem se do bratra své spolupacientky, což mě motivovalo.
Dokázala bys teď druhým poradit, třeba matkám, které bojují s nemocí svých dcer?
Hlavně jim neříkejte, ať se konečně najedí, že si neváží jídla, co by za to děti v Africe daly. S tím jsem se potýkala dost často já a opravdu to ve finále není o tom jídle. Je to důsledek určitého vnitřního stavu, kdy se nemáte rádi a prožíváte vnitřní trauma. Obejměte své dcery, řekněte jim, že jste tady s nimi, a zkuste se poradit s odborníkem. Určitě je dobré se na něj obrátit a s ním řešit postup jak dál.
Léčila ses i s úzkostmi, souvisely nějak s anorexií?
Ano, ale to jsem zjistila až mnoho let poté, co jsem se začala léčit z alkoholismu. Moje máma se mi snažila ovládat život a já na ní byla úzkostně závislá, protože od naší rodiny odcházela a pak zase přicházela. Já se vždycky bála, že už se nevrátí. Právě tam začaly mé úzkosti, které jsem ale v té době nedokázala pojmenovat. A právě „díky“ anorexii jsem měla zase svůj život ve svých rukou, konečně jsem si mohla o něčem rozhodovat jen já sama: o jídle a hubnutí.
Ty jsi tedy spadla i do problémů s alkoholem, ale už jsi vyléčená?
To je stejné jako s anorexií, už to máš na celý život. Ale záleží jen na tobě, jak se k tomu postavíš a jestli ty hlásky v hlavě budeš poslouchat, či ne. Já jsem se rozhodla pro život.
Máš někdy strach, že se napiješ?
To jsem měla na začátku, protože těch spouštěčů jsem měla opravdu hodně. Chodila jsem i na hodně míst, kde jsem se opíjela. Ale teď po sedmi letech jsem už pevná v kramflecích, že se nenapiji. Klidně můžu jít s přáteli do baru a nemám absolutně žádnou chuť se napít. Spíš mám k alkoholu odpor.
Co ti pomáhá, abys do toho znovu nespadla?
Moje vlastní vůle. Psychiatrička mi jednou řekla, že vlastně mohu být ráda za zkušenost s anorexií, protože jsem si vybudovala silnou vůli, která mi pomohla i v abstinenci. A samozřejmě mi pomáhá má rodina.
Vzpomeneš si na moment, kdy ses rozhodla z alkoholismu léčit?
Dostala jsem nůž na krk od partnera, se kterým mám syna, po jednom šíleném večírku, který si ani moc nepamatuji. Měla jsem si vybrat: buď rodina, nebo alkohol. Já se rozhodla pro rodinu. Zavolala jsem jedné psycholožce a od té doby k ní chodím na sezení.
Chtěla bych na toto téma začít víc poukazovat, že nikdo nemá právo si s vámi dělat, co chce, i když jste pod vlivem návykové látky. Je to prostě znásilnění.
Jaký máš názor na pití v Česku, zejména vína u žen. Zdá se, že je z toho nový trend.
Bohužel naše společnost je nastavená na to, že normální je pít, nikoliv naopak, což je fakt paradox. Když jsem přestala pít, musela jsem čelit neustálým otázkám, proč nepiju, jestli jsem těhotná, nemocná či řídím. Pořád do vás někdo „hučel“, ať si dáte alespoň jednoho panáka. A když jste i tak odmítla, jako byste byla vyvrhel. Bohužel jsme národ alkoholiků.
Vím, že to je citlivé téma, ale byla jsi také znásilněna. Nedávno jsi to zveřejnila ve svém podcastu. Proč jsi po tolika letech promluvila?
Dělám besedy na té samé dětské psychiatrii, kde jsem se sama léčila, a několik dívek se mi tam svěřilo, že byly znásilněné, když byly pod vlivem. Strašně moc si to vyčítaly a já jsem je naprosto chápala, protože sama jsem se skoro dvacet let obviňovala, že si za to můžu sama. Kvůli nim jsem chtěla s tím příběhem jít ven, abych jim ukázala, že za to nemohou, ale že jsou oběti, stejně jako já.
Můžeš popsat, co se ti přesně stalo?
Byla jsem zamilovaná do jednoho sportovce. Naivní kravka dvacetiletá. On mě pozval na parník, kde s jejich týmem oslavovali jedno vítězství. Řekla jsem kamarádce, aby tam šla se mnou. Jenže ten můj idol si mě nevšímal a já o to víc pila. Moc si toho nepamatuji. Jen vím, že jsem sotva stála na nohou a padala pod stůl. Pak mám mlhu. Do toho mám záblesky, jak se na mě střídají a posmívají se mi. Cítila jsem se strašně ponížená. Měli mě prý znásilňovat pak ještě v autě, střídat se na mně. Co mi alespoň ta známá říkala.
A ty sis to pak vyčítala?
Ano, skoro dvacet let. Říkala jsem si, že jsem neměla tolik pít, že jsem neměla mít vyzývavé tílko, že jsem měla něco dělat. Až s terapií jsem zjistila, že to bylo jinak. A chtěla jsem se strašně těm lidem pomstít. Vykřičet to do světa, co mi udělali. Cítila jsem se strašně ponížená.
Otevřela jsi zajímavé téma, tedy znásilnění ženy, která je pod vlivem alkoholu či nějak omámená… ozývají se ti ženy, které něco podobného zažily?
Po tom podcastu mi psalo hodně holek i žen. Bohužel nejsem zdaleka jediná, na kterou agresoři zaútočili, když byla totálně na mol. Chtěla bych na toto téma začít víc poukazovat, že nikdo nemá právo si s vámi dělat, co chce, i když jste pod vlivem návykové látky. Je to prostě znásilnění.
Reklama
foto: Se svolením Lucie Šáleové, zdroj: Autorský článek
