Daniel Black si před pár lety myslel, že jeho problémy vyřeší změna pohlaví. Prošel kastrací a pak si uvědomil, že to byl omyl, viní z toho transgender scénu i doktory. Zcela otevřeně vyhlásil boj i trans ženě Lence Králové, která bojuje za větší práva transgender lidí. Upozorňuje například na to, že ona operací neprošla, ale on ano a podle jeho slov za to může i údajná transgender kampaň.
Lenka Králová ale upozorňuje na stále sílící protikampaň, která může mít také své následky. „Přiznávám, že mohou v ojedinělých případech existovat lidé, u kterých hledání identity vychází z nějaké jejich pubertální zmatenosti, ale pak jsou tady ti, kteří to tak opravdu cítí, a těm díky včasným zásahům můžeme zachránit důstojné dospívaní a zbytek života,“ říká Lenka Králová.
Daniel říká, že tranzice mu přinesla jen potíže, a podle něj měli lékaři poznat, že jeho problémy tkví ne v identitě, ale jsou psychického rázu. „Když je vám celoživotně mizerně a najednou na internetu najdete lidi, kterým je psychicky stejně špatně jako vám, a oni vám začnou dávat naděje na lepší život v jiné roli, chytíte se toho už jen ze zoufalství,“ říká, chce tak předejít dalším tranzicím, kterých bude někdo litovat, i za cenu toho, že se zakáží úplně. Lenka Králová ale tenhle extrémní přístup nehodlá akceptovat, zná řadu lidí včetně sebe, kteří by se svou původní identitou žít nemohli.
Jak se stavíš k tomu, jak o tobě Daniel Black mluví?
Daniel Black na mě veřejně vulgárně útočí. Vypovídá to hlavně něco o něm a o absenci argumentů. Já o něm mluvím slušně. V médiích říká jen polovinu pravdy, takže já chci ty věci dávat do kontextu a dívat se na to ze všech úhlů. Dávám prostor všem. V mém pořadu V Tranzu jsem vyzpovídala již tři lidi, kteří si tranzici rozmysleli – to je v českém mediálním prostoru unikát, všude jinde je jen Black.
V čem podle tebe Daniel Black neříká pravdu?
Poukazuje na to, že doktoři měli rozpoznat jeho diagnózu. Oni ale mohou vycházet jen z toho, co jim řekneš, a předpokládají, že si tam nebudeš vymýšlet, že tam jdeš pro pomoc a ne si ublížit. To by ta doktorka musela mít detektor lži. Byl v mém pořadu po proměně a vypadal šťastný. Nezpochybňuji jeho zkušenost, ale on má spolek, který si klade za cíl docílit úplného zákazu tranzic i pro dospělé lidi, což je šílené.
Z průzkumu Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) ve spolupráci s Českou školní inspekcí vyplývá, že tři procenta žáků 9. tříd mají pocit, že trpí středně těžkou až těžkou úzkostí. Depresivní se cítí až polovina. Nejde tedy o diagnózy, ale pouze o pocity. Nemůže to samé být i u mladistvých, kteří si myslí, že jsou transgender?
Souhlasím, že opatrnost je na místě. Daniel Black ale tvrdí, že nikdo nemůže mít rodový nesoulad. Jsou lidi, kteří ten nesoulad ale mají, jako jsem to měla já, a když jim umožníme tranzici, celí rozkvetou a cítí se šťastní, a pak je tady malá hrstka těch, kteří si to rozmyslí.
Daniel Black upozorňuje na to, že se doktoři mohou mýlit.
I kvůli případu Daniela Blacka si teď doktoři dávají velký pozor a jsou tisíckrát opatrnější, než byli pár let zpátky.
Jsou opatrní i u tzv. blokátorů puberty?
Vím od doktorů, že blokátory v ČR dávají až po zralé úvaze a řadách testů. S přibývajícím věkem je na tobě poznat, že ses narodila do jiného pohlaví. Když trans žena začne s hormony před nástupem puberty, tak jí nezhrubne hlas, bude vypadat jako žena a nikdo na ní nic nepozná. Třeba slečna Nicol, kterou jsem taky měla v pořadu. Je to opravdu krásná holka, začala brát hormony v patnácti letech a díky tomu má ženský hlas i vzhled. Když to srovnáš se ženou, která začala s tranzicí v padesáti, tak je to rozdíl. Takže když se plošně zakáží hormony pro mladistvé, jak to té Nicol vysvětlíš? Že by kvůli pár pomatencům bylo lepší, aby měla hrubý hlas, a měla by správně vypadat více jako muž?
Hillary Cassová s tím ale nesouhlasí, jde o přední britskou pediatričku, někdejší předsedkyni Královské koleje pediatrie a zdraví dětí, která před rokem zveřejnila výsledky své analýzy: genderová léčba dětí a dospívajících stojí na vratkých vědeckých základech.
Měl to být souhrn studií o trans dospívajících, ale jednalo se o politické zadání. Report, který měl více než 400 stran, poukázal hned na několik závažných nedostatků v dostupnosti péče pro trans dospívající a navrhl sérii změn, které tamní zdravotnický systém implementuje. Problém byl však v metodice samotného reportu, který záměrně některé vědecké studie zcela vynechal. Média se zaměřovala pouze na jediný bod tohoto reportu, důležité je však říci, že report také současně zdůrazňuje existenci trans dětí a dospívajících, a odhalil, jak britský zdravotnický systém dlouhodobě selhává, s čekacími lhůtami dlouhými až 8 let.
Psychické dopady u člověka, který cítí rodový nesoulad, jsou veliké. Kdyby se zakázaly tranzice, tak já udělám cokoli, abych mohla ty hormony brát dál. Bez nich bych to už nedala. Navíc, když se ty blokátory berou včas, tak se zabrání operačním zákrokům, protože například trans mužům nevyrostou prsa, která by pak chtěli odstranit. Umožnuje nám to žít plnohodnotný život a kvůli tomu malému procentu, které se spletlo, přeci nebude mít 95 % zničený život.
Ta procenta ale nevíme…
Většina odborníků uvádí nižší jednotky procent. Ludmila Trapková, která je mezi psychology v médiích nejvíce kritická vůči tranzicím, přiznala v rozhovoru pro iDnes, že ve vzorku jejích adolescentních transgender klientů si to rozmyslelo asi 10 %. To vlastně není moc, vezmeme-li v úvahu, že to jsou čísla té u nás nejkonzervativnější psycholožky.
Ale to není vypovídající, to znamená, že si deset procent rozmyslelo tranzici. Ale kolik lidí z těch devadesáti procent má opravdu genderový nesoulad, a kolik lidí se necítí jen ve svém těle dobře a svede to na tento nesoulad. Obzvlášť teenageři.
To sice ano, ale jakmile se začne říkat, že se tranzice má zakázat pro všechny a že by se to mělo řešit až v dospělosti, tak s tím ostře nesouhlasím. To může způsobit tragédie. Blokátory jsou nasazeny v ČR v desítkách případů, není to žádná epidemie. Na jedné misce vah máš nějaké riziko vedlejších účinků, na té druhé je ale psychické zdraví.
Sociální tranzice je zcela vratná a nevidím důvod, proč se o ni nepokusit, alespoň se pak ukáže, jak to je.
Zdravotní rizika blokátorů jsou vlastně mizivá ve srovnání s rizikem, že ten mladý člověk může skočit pod vlak. Blokační terapie dává čas na rozmyšlenou a ten je velmi důležitý. Podstatné je ale umožnit dospívajícím alespoň sociální tranzici – tedy změnu rodu a oslovování.
Kniha Nevratná poškození ale poukazuje na to, že i tohle může způsobit potíže?
A právě proto tu knihu vnímám jako ideologický blábol. Můžeme si případy mladistvých, kteří pochybují o svém genderu, rozdělit do tří skupin. První jsou případy, kdy to skutečně vnitřně prožívají – to jsem si prožila také. Pro takové lidi jsou hormony doslova požehnáním. Dále jsou ti, co se nějak hledají. Proč jim to hledání neumožnit? Možnost si vyzkoušet roli, která jim nemusí později vyhovovat, je lepší než zákazy a tresty. A nakonec u někoho to může být i pubertální vzdor. Když ale přistoupíš na jméno a rod, tak nebude proti čemu vzdorovat. Sociální tranzice je zcela vratná a nevidím důvod, proč se o ni nepokusit, alespoň se pak ukáže, jak to je.
Daniel Black tvrdí, že pohlaví je neměnnou biologickou charakteristikou. Co říkáš na názory, že genderový nesoulad neexistuje, kdo se narodí jako žena, zůstane ženou?
To je hodně filozofická otázka. Když někdo umře, tak vidíš to ležící tělo a říkáš, že ten dotyčný někam odešel. Přitom celé jeho tělo tam zůstalo. 100 % buněk toho člověka tam pořád je, ale nějaká hodně důležitá část tou smrtí odešla. Takže člověk není jen tělo. Je to i duše. Většina lidí má tělo s duší v souladu a pak je tu pár desetin procenta lidí, kteří to mají jinak. Já se tak vnímám a ničí názor to nemůže změnit. Biologické pohlaví se mi samozřejmě nezmění, ale ono to nehraje v každodenním životě roli. Lidé totiž stejně vždy používají slovo žena jako označení pro člověka, kterého za ženu považují. Na veřejnosti nechodíme nazí. Nikdo tak neví, co má kdo v kalhotách nebo chromozomech. Mě za ženu považují všichni lidé z mého okolí a i cizí lidi na ulici. To mi stačí.
Proč si s tím nepřišla dřív, ale až těsně před čtyřicítkou?
Nebyly informace. Myslela jsem si, že jsem muž, kterého by jen bavilo si hrát na ženu. Před šesti lety jsem se o tom svěřila kamarádkám, a ty se ke mně začaly chovat jako k ženě. Když jsem poprvé zažila, že mě tak někdo vnímá, byla to krásná exploze emocí. Pochopila jsem, kdo jsem. Dlouho mě i mátlo, že jsem na ženy. Nevěděla jsem, že identita a orientace jsou dvě různé věci.
Na tohle upozorňuje i Daniel Black. Že jsi neprošla operací a že jsi na holky, takže tě vnímá jako muže.
No a co? Nedělám nic špatného. Když mě někdo pro své štěstí potřebuje vnímat jako muže, tak je to jeho věc. Jsem ráda, že s takovými lidmi nemusím přicházet do kontaktu. Tři roky jsem měla partnerku a moje atypická tělesnost ve vztahu nepředstavovala problém.
Reklama
Je problém při obhajobě trans práv, že jsi neprošla operací?
Ano, historicky byli transgender lidé braní tak, že mají sexuální odchylku. Nejde ale o sex, ale o život v celé jeho šíři. Chtěla jsem tak prostě hlavně žít. Na hormonech jsem zjistila, že mě všichni okolo berou jako ženu a že to mi stačí. Rizika spojená s operací jsou obrovská, komplikace jsou časté. Nikdy jsem nebyla v narkóze ani hospitalizovaná. Opravdu se toho bojím a nechci riskovat zdraví kvůli něčemu, co vlastně nikdo kromě partnerky ani neuvidí. Obličej je pro mě totiž důležitější než rozkrok. Ano, moje tělo je takové napůl, ale nevadí mi to. Řada lidí to nedokáže pochopit. Je to ale můj život a moje tělo. Já neřeším jejich těla, tak nevím, proč oni musí řešit to moje.
A ty sama všem lidem, kteří si myslí, že mají genderový nesoulad, věříš?
Potkala jsem pár lidí, kterým to nevěřím. Říkám si ale, kdo já jsem, abych soudila. Ať si o svém životě rozhodují, jak potřebují. Vezmi si, že lidé od patnácti let mohou mít v ČR legálně sex, mohou být legálně rodiči, a zároveň jim budeme zakazovat hormony?
Vypozorovala jsi nějaký společný prvek těch, kteří si myslí, že mají jinou identitu, ale není tomu tak?
Holky mohou být vyděšené z osudu, jaký měly ve společnosti jejich matky, a nechtějí se s ženskou rolí ztotožnit – to je ale vina patriarchátu a ne trans lidí. Pak tu jsou různé psychické obtíže. A často ti lidé mluví o pochybnostech, které si ale nechtěli připustit. Já je neměla a nemám, ale pokud někdo pochybnosti má, měl by jim věnovat velkou pozornost.
