Šest let byla členkou rady ČNB, dnes pracuje jako hlavní ekonomka České bankovní asociace. Eva Zamrazilová vidí v makroanalýzách příběhy. O Češích, o vztazích, o společné minulosti.
Proč lidé tak neradi říkají, kolik vydělávají?
Například proto, že se tím poukazuje na nerovnost mezi nimi. Když se bavíme o tom, kdo kolik vydělává, kolik ho co stálo, na co má a nemá, najednou vynikne, že někdo je úspěšnější než ten druhý. A to nám vadí. Česká společnost je rovnostářská. Nejsme schopni akceptovat, že od kolébky máme každý různou genetickou výbavu a že třeba náhoda hraje v životě mnohem větší roli, než si přiznáváme.
Souvisí to nějak s naší národní povahou?
Jako národ jsme dost opatrní, bojíme se chopit příležitosti, ale závidíme těm, kteří to udělali. To je pro nás typická schizofrenie. Na začátku devadesátých let byla jediná doba, kdy byly hodně populární pravicově-konzervativní ideje, ale přesto bylo i tehdy běžné, že vám v průzkumu stejný člověk odpověděl, že za lepší výkon má být podstatně vyšší odměna, což bylo silně pravicové tvrzení, ale na jiném místě téhož průzkumu stejný člověk nesouhlasil se sociálními rozdíly. Prostě chceme pro sebe více za dobrou práci, ale závidíme jiným, když se mají lépe než my.
Reklama
Jak se Češi obecně chovají k penězům?
Vztah k hospodaření s penězi se přenáší z generace na generaci. U nás se ale tradice finančního chování v rodinách přerušila. Například za Rakouska-Uherska i za první republiky bylo běžné mít dlouhodobou zástavu majetku a zadlužit se na střechu nad hlavou bylo rozumné a pořád je. Po revoluci tu dlouho nebyla nabídka hypoték, situace se začala měnit až po roce 2001. Lidé se teprve začali učit, co je a co není dobré zadlužení.
Češi mají ke koruně spíš pragmatický než emocionální vztah. Nechtějí se jí vzdávat, ale ne proto, že by ji měli rádi jako třebá Američané dolar. Koruna jim prostě dlouho dobře slouží.
V komunismu nás naprostá většina žila od výplaty k výplatě. Dostali jsme ji v obálce, doma se pak rozdělila do menších obálek. Na jídlo, na oblečení, na spoření, na opravu chalupy a podobně. Prakticky nebyl přístup k úvěrům, byty se rozdělovaly podle pořadníků národního výboru, takže jsme nezdědili žádný postoj k zadlužení a k hypotékám. V minulosti jsme všichni měli zajištěny minimální prostředky na přežití, ale nedalo se vydělat ani o mnoho více, nebylo možné investovat či finance zhodnocovat, jak je běžné v tržní ekonomice.
Takže dědictvím minulého režimu je i to, že neumíme správně nakládat s penězi?
Když moje děti vymyslely, že peníze se berou v bankomatu, tak jsem si to obrovské vakuum uvědomila. Vývoj šel rychle, systém se úplně změnil, obálky zmizely, peníze mají virtuální podobu a učit se s nimi hospodařit v těchto podmínkách je těžké. Člověk se snadno dostane do nepříznivé situace, která hrozí dluhovou pastí, a mladé lidi na startu života to může hodně omezit.
Co mají rodiče dělat, aby jejich děti neměly potíže s dluhy? Pořídit jim prasátko asi nestačí.
Přenášet na svoje děti rozumnou filozofii zacházení s penězi. Nepřikládat jim příliš velkou důležitost, ale spíš přiměřenou. Naučit je, aby dokázaly vydělat na svoje potřeby, ale nepřeceňovat peníze. Nezávidět bohatším. Fenomén závisti u nás utlumuje motivaci.
Tedy nejen sexuální, ale i finanční výchova.
Sex je někde tabu, ale peníze ještě větší. Rodiče dnes vědí, že jejich děti by základní sexuální výchovu mít měly, ale je dobré přemýšlet i o tom, že je dětem nutné doma prakticky ukazovat, na rozdíl od sexu, jak s penězi nakládat. V poslední době je možnost zahrát si online hry pro děti, které je například nechají projít třiceti lety finančního života, takže mohou zkusit, co všechno se jim může během života stát.
Jak se chovají k penězům jinde?
Když řeknete finanční vzdělávání v Asii, tak to znamená: jak uspořit prakticky z ničeho. V našem západním světě to znamená, jak se zadlužit rozumně a nezbankrotovat. Ale i jednotlivé evropské národy se k penězům chovají jinak. Moje kamarádka průvodkyně mi popisovala, jak někteří turisté z jihu mají při odjezdu z Prahy úplně vyčerpaný debet na kartě, takže když má letadlo zpoždění, stěží vyškrábou drobné z účtu na vodu a svačinu. Na druhou stranu Němci při odjezdu z dovolené mění koruny zpátky na euro, protože jim zbylo. Nechci nekorektně zobecňovat, ale tohle chování se logicky promítá i do národních ekonomik daných států.
Přibližně 70 % lidí nechce přijmout euro a vzdát se koruny. Čím to?
Češi mají ke koruně spíš pragmatický než emocionální vztah. Nechtějí se jí vzdávat, ale ne proto, že by ji měli rádi jako třebá Američané dolar. Koruna jim prostě dlouho dobře slouží. Euro byl politický projekt, který měl Unii zajistit prosperitu – zrychlit růst, zvýšit zaměstnanost – ale to se nestalo. Rovnostářský politický princip, kterému já nevěřím, nezafungoval. Jednotná měna v různorodé Evropě nepomohla ke zlepšení hospodářské situace, ale spíše naopak. Takže se nedivím, že se koruny Češi nechtějí zbavovat.
Jaký panuje největší mýtus o penězích?
Honoré de Balzac říkal, že za každým větším majetkem je zločin, a to já si prostě nemyslím. K penězům se dá přijít i poctivě a vadí mi, že a priori podezříváme bohaté a úspěšné, protože se sami cítíme méněcenní a závidíme. Mě genetická výbava od závisti oprostila, takže v tom se cítím jako šťastný člověk. Když se mi něco líbí, tak přemýšlím, jak si to rozumně pořídit, a když to nejde, tak nad tím mávnu rukou a jdu dál.
Rozhovor v plném znění vyšel v časopisu ZEN
zdroj: ZEN
