Fyzicky hendikepovaná spisovatelka, bloggerka a sociální aktivistka z Koreje Mia Mingusová na svém blogu Leaving the evidence mluví o významu ošklivosti v dnešním přetechnizovaném světě. Podle ní ošklivost upozorňuje na přirozený řád věcí a otevírá potřebu opětovného zavedení konceptu „normálnosti“ do každodenního života.
V roce 2011 zveřejnila Mia Mingusová na svém blogu příspěvek Moving Toward the Ugly: A Politic Beyond Desirability, který se zabývá zdravotními postiženími. Článek byl sepsán jako projev pro konferenci Femmes of Color Symposium v Oaklandu. Mingusová v něm tvrdí, že místo toho, co je krásné, bychom si měli všímat ošklivosti. Ta totiž o nás samých vypovídá mnohem více. Ošklivost podle ní dává svobodu a umožňuje nám začít se přijímat tak, jak žijeme a jací jsme. Ty části našeho těla, za něž se nejvíc stydíme, nám pomohou pochopit podstatu zranitelnosti, vzájemné závislosti a také osvobození skrze toto pochopení. Jinými slovy: naučí nás z našich slabostí udělat naše přednosti.
Krása je povrchní
Když se začtete do příspěvků Mingusové, po chvíli zjistíte, že onou „ošklivostí“ nemyslí ohyzdnost v pravém slova smyslu, ale spíš naznačuje, že to, co je nejdůležitější, je očím skryto. V návaznosti na dnešní věk Facebooku, Instagramu a dalších sociálních médií, kde jsou bezuzdně prezentovány mnohdy nereálné fotografie předstírající domnělou krásu a eleganci, je taková myšlenka, především navíc ještě od relativně mladého člověka, víc než významná.
Tvrdí totiž, že bychom měli přehodnotit výši investic, které věnujeme fyzické kráse, a usilovat místo toho o něco mnohem hlubšího. V reakci na zveřejnění těchto myšlenek sepsaných do zmiňovaného, dnes již velmi známého, příspěvku dostala autorka řadu dopisů a mailů od lidí, kteří s ní souzní a jimž svými slovy dodala naději a sílu pokračovat dál a nahlížet do budoucna pozitivně a s úsměvem.
Síla normativních identit
Krása je podle Mingusové dnes věcí podivné show, kterou hrajeme sami se sebou a se společností. „Lidé si myslí, že krása je něco, po čem se budou cítit lépe. Že každý chce nebo musí být krásný,“ píše na stránkách Them. Krása je podle ní berlička, záchranný člun, stéblo, kterého se chytá tonoucí. Krása píše scénáře lidských životů, vytváří iluzi spokojenosti a dokonalosti, které jsou díky ní na oko snáze dosažitelné. Dává respekt, úctu, zvyšuje společenskou prestiž i postavení. To všechno podle Mingusové ohrožuje přirozený společenský řád věcí. To, co není „krásné“, je totiž vnímáno jako špatné a ošklivé.
Rodrigo Alves se dnes kvůli honbě za dosažením ideálu a množství plastických operací doslova rozpadá celému světu před očima.
„Kdybychom nežili ve společnosti orientované na krásu, uvědomili bychom si, že těla jsou odlišná a mají různé schopnosti,“ říká Mingusová. A takový stav věcí je přirozený. Ne to, aby byli všichni krásní. Stejní. Podle jedné šablony. Tak, jak se toho za pomoci plastických chirurgů dnes snaží dosáhnout řada lidských živých „Barbie“ a „Kenů“, kteří tím zároveň závažně ohrožují své zdraví. Za všechny příklady poslouží třeba Rodrigo Alves, který se dnes kvůli honbě za dosažením ideálu a množství plastických operací doslova rozpadá celému světu před očima.
Human Ken Doll Rodrigo Alves on the beach in Punta Cana
Násilí z nedostatku lásky
Význam ošklivosti je podle Mingusové naléhavý i v politice. Neschopnost přijmout jakoukoli odlišnost se vyjevuje v jejím vnímání jako něčeho divného, odpudivého, nehodného slušnosti a vychování. Nehodného lásky. Odtud pramení lidská neschopnost řešit konflikty mírumilovně. Konflikt je přece něco jiného. Nejsme na něj zvyklý. Nezapadá do konceptu „normálního denního režimu“. Vybočuje z řady. Liší se. A člověk se s tím neumí vyrovnat. Proto se ho bojí. A ze strachu lidé dělají hrozné věci. Mezi ně patří násilné řešení problémů.
V této věci může výrazně prospět zařazování postižených či jakkoliv handicapovaných jedinců do společnosti.
Protože krása – to je všechno snadné, pohodlné a dobré. Ošklivé je obtížné. Proto člověk tento konflikt neumí řešit jinak než radikálně – násilně. Bez trpělivosti, pochopení a taktu či ohleduplnosti. Podle Mingusové může v této věci výrazně prospět zařazování postižených či jakkoliv handicapovaných jedinců do společnosti. Nejen jako obsluhy do kaváren, což se děje i u nás, ale i do médií – aby byli na očích celému světu a dostávali do podvědomí široké veřejnosti skutečnost, že „jiné“ není ošklivé a nenormální, ale jen odlišné. V tomto ohledu začíná být podle Mingusové společnost stále více otevřená, a blýská se tak na lepší, možná i krásnější časy.
Reklama
Násilné řešení konfliktů a násilí obecně je podle Mingusové jen výsledkem nedostatku lásky a pochopení. Dojdeme-li k pochopení odlišností a naučíme-li se je milovat stejně jako to, co je „krásné“, zmizí i násilí.
foto: Profimedia, zdroj: Them
