Úspěšné přistání? Neil Armstrong a Buzz Aldrin se vlastně na Měsíci ztratili

V sobotu 20. července proběhne 50. výročí od chvíle, kdy lidé poprvé přistáli na Měsíci. A i po padesáti letech vycházejí najevo komplikace, které misi provázely. Třeba fakt, že astronauti vůbec netušili, kde se vlastně na Měsíci ocitli.

Jakmile Neil Armstrong a Buzz Aldrin přistáli v modulu Eagle na Měsíci, byli ztraceni. Sice byli v neustálém rádiovém kontaktu s řídícím střediskem v Houstonu, ale NASA nikdy nedokázala přijít na to, kde přesně na Měsíci dosedli. Přistávací plocha, která byla pro Apollo 11 vybrána, měla délku ostrova Manhattan a byla dvakrát tak široká. Na snímcích z průzkumu bylo vidět ploché, ničím zajímavé místo. Pro geology nuda, ovšem z hlediska bezpečnosti přistání ideální prostor.

Moře neklidu

Ve skutečnosti ale nebylo toto takzvané Moře klidu vůbec klidné a vlastně to nebylo ani Moře klidu. Když Armstrong a Aldrin v lunárním modulu letěli dolů k Měsíci, Armstrong se díval z okna a místo, kam je autopilot naváděl, bylo kráterem o velikosti fotbalového hřiště, poseté balvany velkými jako auta. Pro křehký modul se čtyřmi tenkými nohami nešlo rozhodně o ideální místo k přistání. Armstrong se tedy do ovládání modulu musel vložit sám, určoval směr a rychlost.

Za více než 22 hodin, které Armstrong a Aldrin strávili na Měsíci, je NASA nenašla.

Nakonec s Aldrinem dosedli několik kilometrů od původního místa přistání, sice na rovném povrchu Měsíce, ale ne tam, kam bylo přistání naplánováno. Armstrong studoval fotografie Moře klidu během přípravy na misi a jeho znalosti okolní měsíční krajiny se zúročily. Přesto po přistání přemýšlel, kde vlastně je, ale žádný ze známých orientačních bodů nezahlédl.

Mise Apollo 11: Zleva Neil Armstrong, velitel Michael Collins a pilot přistávacího modulu Edwin Aldrin Jr.

NASA se začala strachovat, zda bude ze Země schopna určit přesnou polohu přistání měsíčního modulu Eagle. Měsíc byl zmapován, ovšem ne do detailu, v roce 1969 ještě satelity kolem Měsíce nelétaly. Za více než 22 hodin, které Armstrong a Aldrin strávili na Měsíci, je NASA nenašla.

Marné hledání

Třetí člen posádky Apolla 11 Michael Collins obíhal kolem Měsíce ve velitelském modulu Columbia. Řídicí modul měl jako součást svých navigačních přístrojů dalekohled a řídicí středisko v Houstonu Collinse požádalo, aby pátral po lunárním modulu pokaždé, když poletí okolo. To je vskutku těžký úkol, když si představíme, že Collins létal více než 100 kilometrů nad povrchem Měsíce rychlostí skoro 4 000 mil v hodině a snažil se zkoumat prostor o velikosti Manhattanu, na kterém hledal maličký desetimetrový lunární modul. Collins měl prý při každém přeletu na hledání jenom dvě minuty, souřadnice dostával z řídicího střediska vždy nové a zadával je do počítače, který zaměřoval dalekohled. Jeho hledání trvalo skoro celý den a bylo bezúspěšné.

I bez přesných souřadnic se lunární modul dokázal spojit s Columbií a Armstrong s Aldrinem se opět setkali s Collinsem.

Armstrong a Aldrin měli s sebou v lunární modulové kabině kromě jiného 95 podrobných fotomap přistávací plochy, ale když se dívali z oken kabiny, tak se jim nepodařilo najít žádný orientační bod, který by jim napověděl, kde vlastně jsou. A nepovedlo se jim to ani při procházce po povrchu Měsíce.

Úspěch „ztrátu“ zastínil

Jedním z důvodů, proč by astronauti měli vědět, kde přesně na Měsíci jsou, je navigace zpět na oběžnou dráhu Měsíce a jednoduchý a bezpečný let domů. Ale i bez přesných souřadnic se lunární modul dokázal spojit s Columbií a Armstrong s Aldrinem se opět setkali s Collinsem.

NASA byla schopná zjistit, kde přesně byli Armstrong a Aldrin až později. Památné místo, základna Tranquility, bylo vyfotografováno z oběžné dráhy Měsíce i s dalšími pěti místy, kde proběhla přistání následujících misí. Skutečnost, že v době dobývání Měsíce nikdo nevěděl, kde přesně Eagle přistál, byla přehlížená a přebíjel jí samotný nezpochybnitelný úspěch Apolla 11.