S doktorem Petrem Simeonem Gajdošem se známe z terapeutické praxe. Díky tomu, že oba pracujeme ve zdravotnictví, tak jsme se stali přáteli. Aktuálně jsem ho oslovila, když jsem si na Facebooku všimla jeho zajímavých příspěvků k současné "koronavirové" situaci. Nakonec jsme si řekli, že bychom mohli udělat takový "dálkový rozhovor". Mluvili jsme o vztahu pandemie a ovzduší, ale i o aktuálních politických a sociálních problémech.
Petr Simeon Gajdoš je každopádně pořád povoláním hlavně lékař, který pracuje na záchranné službě Plzeňského kraje. Zajímá se ale rovněž o jiné způsoby léčby, jako jsou homeopatie či tradiční medicíny přírodních národů. A daří se mu propojit léčbu klasické a alternativní medicíny. Takže jsme nemohli opomenout ani tenhle Petrův profesní pohled. "Musím říct, že se mě celá ta situace dotýká velmi osobně. Nejenom jako lékaře, ale i jako člověka. A je jasné, že se tu promítá celá řada jevů, které nejsou jen čistě medicínským problémem. Změny, které nastaly, jsou velmi globálního rázu," říká Petr Simeon Gajdoš.
Jak se tě ty změny dotkly nebo dotýkají osobně?
Dotýkají se mnohých mých oblastí života. A jsou tu samozřejmě i ekonomické stránky. Kvůli uzavřeným hranicím nemohu třeba letět na služby v Anglii, kde také působím. V tamní nemocnici mě postrádají a mně chybí část výdělku. Ale o mě ani tak nejde. Já myslím hlavně na sociálně citlivější nebo ekonomicky slabší skupiny obyvatel, kteří mohou ještě zažít horké chvíle, až riziko nákazy pomine a do popředí vystoupí její ekonomické dopady.
Je tedy horší samotná nákaza, nebo budou horší její dopady? Samozřejmě asi jak pro koho, ale jestli se to dá nějak zobecnit...
Ta nákaza působí přímo jen na zlomek lidí a nepřímo na masy lidí. Lidé, kteří se střetli s koronavirem přímo, mohu zařadit do dvou skupin. Jednu skupinu tvoří nakažení. Druhou ti, kteří nejsou nemocní, ale jsou s virem v bezprostředním kontaktu. Ta první skupina se dál může dělit. Je důležité chápat, že nákaza je jedna věc a vyvinutí nemoci z nákazy je věc druhá. Ty kategorie se v médiích někdy směšují. První podmnožinou jsou lidé, kteří jsou pozitivní při testování, nemusí však mít žádné symptomy. Další, u kterých se po nákaze nějaké symptomy vyvinuly. A poslední, kde se rozvinulo velmi těžké plicní postižení, a ti nemocní potřebují kyslík. A je nutná přístrojová podpora dýchání v nemocnici. To je naštěstí jen malé procento lidí...
Člověk se v tom cítí dost neohrabaně, jako panáček Michelin při baletním vystoupení.
Ve druhé skupině jsou zdravotníci, farmaceuti, řidiči sanitek, laboranti a lidé, kteří se bezprostředně starají o nemocné. Ti jsou už v nepřímém, ale velmi blízkém, až intimním kontaktu s koronavirem a musí se velmi dobře chránit. Samozřejmě není příliš pohodlné se v těchto ochranných pomůckách pohybovat. Nošení roušky vadí mnoha lidem i mimo zdravotnictví a mají pocit, že se dusí. V obleku jste zahaleni od hlavy až k patě a k tomu máte přes obličej ochranné brýle a štít. Člověk se v tom cítí dost neohrabaně, jako panáček Michelin při baletním vystoupení.
Jenže se tu nejedná jen o obleky a roušky. Oddělení a rozdělení životního prostoru vzniklo na několika dalších úrovních. Jsou to ochranná opatření, se kterými se nyní setkáváme vlastně všichni – průhledné přepážky v obchodech u pokladny, průhledné masky dýchacích přístrojů či ochranné obličejové štíty záchranářů nebo neviditelné průhledné opony v podobě uzavřených hranic, taková novodobá připomínka "železné opony"... Jako by vše bylo rozděleno průhlednou oponou na prostor tady a tam venku. My všichni přitom žijeme v úzkém pásmu na Zemi, ve vrstvě, celkově v bublině vzduchu, které říkáme souhrnně atmosféra.
Teď se ale atmosférou šíří oblaka kapének s viry. Do éteru šíří média oblaka pandemických informací... V tomhle ohledu nás média opravdu nešetří a někdy jsou zprávy nepřiměřeně dramaticky zabarvené. Informace o pandemii jsou mnohdy zavádějící, stejně jako názory na její řešení. Naše kroky, myslím i na společenské úrovni, připomínají tápání v mlze.
Informací je skutečně hodně a není jednoduché se v nich zorientovat. Jak se v té "mlze" orientuješ ty sám?
Pokud jsem v autě a je mlha, rozsvítím přece mlhovky a zpomalím... Zpomalení díky nařízeným opatřením nastalo samovolně, teď si musím ještě rozsvítit. Příměr s mlhou docela sedí, symbolicky poukazuje na mnohé společenské jevy. Dezorientace je přece přirozeným důsledkem nejasnosti. Obavy lidí o budoucnost jsou v takové situaci přirozené. Vlivů, které jsou ve hře, je opravdu mnoho. A předpovídat lze pouze s neurčitou pravděpodobností.
To, co považuji za nedostatkové zboží, nejsou teď už ústenky a respirátory. To bylo na začátku pandemie. Teď postrádám kvalitní a ověřitelné informace. Tím myslím především od vlády a úřadů. Politici svými zmatečnými prohlášeními situaci obyvatelům neusnadňují. Chybí mi od státu dobře zpracované informace, které by byly dostupné na oficiálních portálech. To by určitě pomohlo lepší orientaci.
Lidé se hlavně stěžují na to, že nerozumějí opatřením vlády. Mámě být zavření doma, mezi hranicemi, nejlépe mezi čtyřmi stěnami...
Myslím, že tady opravdu vzniklo jakési odstupňované ohraničení nebo navrstvené hranice. Začíná to u našich úst v podobě ústenky, pokračuje to izolací v našich domovech, u našich dveří. Uzavřené jsou státní i vzdušné hranice. Jsme uvězněni v národních průhledných bublinách, za průhlednou oponou, uvnitř balónu, který jen tak nikdo neopustí.
Je přitom zajímavé si připomenout, co se odehrávalo předtím. Žili jsme v takřka globální společnosti. Mohli jsme cestovat, kam jsme chtěli. Nyní je situace přesně opačná. Nemůžeme pomalu ani za dveře svého domova či na vlastní dvůr.
A pokud už se bavím o hranicích – před pandemií jsme byli svědky nekonečných debat o přerozdělování uprchlíků z Blízkého východu a předtím z Afriky. Stejný problém se řešil na hranici Spojených států a Mexika. Británie se rozhodla jít vlastní cestou, dokončila Brexit a vystoupila z Evropské unie. V Hongkongu probíhaly nepokoje proti tamnímu režimu a lidé se tam chtěli osamostatnit od Číny. Ve vzduchu tedy hranice a oddělení visely již předtím. Jen to téma nyní v souvislosti s pandemií společnost jinak zpracovává. Vnímám to jako pohyb kyvadla. Houpe se tu stejné kyvadlo, ale nyní jsme ho zachytili při pohybu na druhou stranu.
Na celou krizi koukáš i jako na důsledek globálních fenoménů. Mluvíš přitom taky o ekologii...
Pandemii, koronavirovou nákazu, opravdu považuju za podmnožinu většího fenoménu. Jde o souhrn všech změn, které šíření viru a koronarovirová panika rozpoutaly. To jsem pojmenoval globální dopad, tedy anglicky global impact. Snažím se tím říct, že se tu potýkáme s daleko širší fenomenologií, která zasahuje do různých odvětví a oborů lidského života.
Samozřejmě tu jde i o životní prostor a životní prostředí. Již od počátku jsem pandemii nevnímal izolovaně a mluvil jsem o kombinované problematice medicínských, ekologických i socio-kulturně-politických jevů. Lze sem zařadit i mocenské zájmy různých zájmových skupin. Třeba diskuse na téma nuceného a celoplošného očkování. Podezřelé obchodní transakce a nákupy chybějícího zdravotního materiálu. Omezení životního prostoru drobných živnostníků a podnikatelů, jejich přidušení... Je toho mnoho.
Jak s pandemií ale podle tebe souvisí ekologie? Tvrdíš, že nemoc je vlastně důsledkem znečištění přírody...
To netvrdím, ale určitě se jí ve znečištěném prostředí líp daří. Často se v souvislosti s koronavirem zmiňovala pandemie španělské chřipky, která svým dopadem byla za první světové války podobná současné situaci. Studoval jsem vzorce minulých epidemií. Hledal jsem podmínky, které umožňovaly jejich globální rozšíření. Názorově jsem ovlivněn prací francouzského filosofa Michela Foucaulta. Našel jsem určité vazby, které ukazovaly, že velkou roli hraje znečištěné ovzduší. Všiml jsem si spojitosti španělské chřipky a použití bojových plynů, především chlóru, za první světové války. Jako by znečištěné ovzduší bylo i historicky podmínkou pro smrtící virovou infekci dýchacího traktu a celý pandemický vzorec.
Ptal jsem se, co otrávilo vzduch nyní. Kromě setrvalých průmyslových exhalací, pozemní, lodní a letadlové dopravy pocházející z lidské činnosti a spalování fosilních paliv, jsou tu i přírodní zdroje znečištění. Sopky mohou vychrlit neskutečné množství spalných plynů a vrhnout je vysoko do atmosféry. Minulý rok významně atmosféru ovlivnily velké požáry v Austrálii a také požáry na Sibiři. Požáry vznikají přirozeně, ale v takovém rozsahu jsou nepochybně podpořeny důsledky lidské činnosti. Vysušováním krajiny, zásahy do přirozených koryt řek, vysazováním monokulturních plodin na velkých plochách, jako je řepka olejka, se zbavujeme přirozené vlhkosti krajiny... Vysušili jsme zemi skoro na troud.
Globální oteplování tedy k požárům nepochybně přispělo. Když lesy hořely, sledoval jsem snímky z NASA, na kterých jsou zachycena mohutná kouřová mračna, obsahující tuny spalin, jak se šíří atmosférou prakticky po celém světě. Nejprve zde máme mračna kouře nebo bojového plynu a následně oblaka virů pandemického rozsahu. U španělské chřipky tomu říkám Pandořina skříňka první světové války, kde sehrál roli chlor. Pandořina skříňka moderní éry je narušený ekosystém ozonu a průmyslové exhalace spolu s požáry lesů v důsledku globálních změn klimatu.
V obou případech se každopádně špatně dýchá...
Někteří pacienti, naštěstí jen malé procento, onemocní při koronavirové nákaze těžkým postižením plic, které se označuje SARS-CoV-19. Vzpomněl jsem si na amazonské pralesy. S nástupem brazilského prezidenta Bolsonara se začalo s masivním odlesňováním. Bylo zajímavé sledovat nesouhlasnou reakci tamních kmenů, ale i celkově ve světě. Dojalo mě, že se tamní kmeny snad poprvé v historii sjednotily proti necitlivému ničení pralesa a rozhodly se chránit svůj životní prostor společně.
Amazonským pralesům se říká plíce Země. Sice to není úplně tak pravda, protože největším zdrojem kyslíku je mořský plankton a řasy, nicméně pralesy hrají významnou roli při regulaci atmosférického ekosystému. Rostlinná živoucí biomasa uhlík zadržuje, což je přesný opak lesních požárů, kde se uhlík a skleníkové plyny rychle uvolní do atmosféry. V čem jsou amazonské pralesy důležité pro život na Zemi na globální úrovni, je ovšem schopnost regulovat vzdušnou vlhkost, teplotu a proudění vodních par. Představte si amazonský prales jako jeden velký strom, který slouží jako stromová planetární klimatizace.
MUDr. Petr Simeon Gajdoš
V roce 2002 vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. Následně pracoval ve Fakultní nemocnici Plzeň do roku 2009. Od 2008 působí jako lékař urgentní medicíny na Zdravotnické záchranné službě Plzeňského kraje. V roce 2009 začal také pracovat v Anglii. Je lékařem v Londýně, v The Harley Street Clinic na Jednotce intenzivní péče. Přes 20 let se věnuje homeopatii. Vystudoval několik zahraničních homeopatických škol. Věnuje se kranio-sakrální terapii a absolvoval šestiletý výcvik v psychoterapii. Má dvě děti, dceru Kláru a syna Petra.
Našel jsem také zajímavé souvislosti mezi pandemiemi a dynamikou ozonových děr. Pokud ekosystém ozonu nefunguje optimálně, vzdušné proudy nemohou hnát horký vzduch k rovníku a zachovávat magnetické póly země chladné. Představte si to tak, že pomyslná hlava Země je na severním pólu a je horká, je tedy o stupínek teplejší, ale to stačí. S chladnou hlavou se nepochybně lépe přemýšlí, že? Tají pak ledovce se všemi svými důsledky, kterými jsou například naředění a změny mořských proudů a další zásahy do ekosystému moří.
Samozřejmě nemluvím o jednoduchých a přímých lineárních vazbách mezi ozonovými děrami, kvalitou ozonové vrstvy, znečištěním ovzduší u povrchu Země a šířením virů pandemických rozměrů. Naopak, je to dost až vzdušně neuchopitelné. Jedná se o velmi komplexní vztahy a vazby, kterým jsme ještě zcela neporozuměli. Je to chaotický matematický model a obtížně predikovatelný systém.
Vidíš tedy přímou souvislost mezi znečištěním atmosféry a pandemií?
Není to zase tak převratná myšlenka. Lékaři udělali studie v Číně a v Itálii, které konstatují, že se lidé z virózy zotavovali lépe tam, kde se kvůli pandemii omezila industriální výroba a doprava a tím i exhalace. Pocházím z Ústí nad Labem, kde byly často inverze a zároveň bohatý průmysl. Mnoho dětí v regionu stonalo s respiračními onemocněními. V době zvýšeného smogu či překročení hygienických limitů exhalací se vyhlašovaly ředitelské či chřipkové prázdniny. To, co zažíváme nyní při pandemii koronavirem v masívním rozsahu, byla už tenkrát pro obyvatele ze severu Čech a Ostravska známá realita.
Za chvíli karanténa skončí, továrny zase začnou vyrábět, lidé se vrátí do zaměstnání, doprava se rozjede v plném proudu a možná budeme chtít zapomenout… Pokud jsou tam tyto vazby, o kterých mluvíš, jak to můžeme ovlivnit?
To máš tedy více informací než já! Nikdo podle mě nemá věšteckou kouli a nevíme, jak se věci dále vyvinou a kdy karanténa skončí. Otázka opravdu zní, co a jak pro sebe jako lidstvo na úrovni společenské, ale i celosvětové vlastně chceme? Zda budeme chtít dál otravovat svůj životní prostor. O všech vazbách života na planetě Zemi a všech souvislostech v ekosystému toho stále moc nevíme.
Možná bychom se měli zamyslet, jakým způsobem budeme chtít zacházet s přírodou, s naším prostorem k životu. Stejně jako předtím? Budeme chtít setrvale zvyšovat riziko vzniku pandemií znečišťováním atmosféry? Opravdu se chceme dusit vlastními exhalacemi nebo jejich dalšími následky v podobě onemocnění dýchacího ústrojí? Myslím, že příroda to ve výsledku vždycky nějak přežije, ale my jako lidstvo nemusíme.
Rozhovor je redakčně krácen, v plném znění ho už brzy najdete na stránkách Petra Simeona Gajdoše Global-Impact.cz.
Reklama
foto: Global Impact, zdroj: Global Impact
