Jak funguje kognitivní disonance? Když někdo tvrdí, že je covid v pohodě

Americký prezident (tedy ten, co nevyhrál volby, ale je přesvědčen, že ano) říká, že covid-19 je banální chřipka, a spousta dalších lidí si to (pořád ještě) myslí také. Tím, že se rozhodneme pro jednu z možností („covid-19 je vážný problém“ versus „covid-19 je nesmysl“), začneme hájit náš postoj a hledáme důvody, proč druhá alternativa nepřichází v úvahu. Jak je naše rozhodnutí ovlivněno z pohledu sociální psychologie, konkrétně teorií kognitivní disonance?

Pojem kognitivní disonance poprvé použil americký sociální psycholog Leon Festinger v polovině minulého století. Disonanci cítí například těžký kuřák. Ví, že kouření zabíjí, ale protože mu nejde přestat, musí si svoje chování obhájit. Člověk potřebuje dosáhnout rovnováhy, a proto ospravedlňuje svoje postoje. Potom začne tvrdit, že jedině kouření udržuje štíhlou linii a podobně. Teorie kognitivní disonance dává smysl chování, které může odporovat předkládaným faktům. Tímto mechanismem zůstane naše mysl v pohodě a naše svědomí je čisté.

Touha žít jako před covidem

Právě takový psychický rozkol pozorujeme u mnoha lidí v souvislosti s onemocněním covid-19. Lidé se přirozeně chtějí vrátit k běžnému životu, chtějí chodit do práce, po práci zajít do oblíbeného baru nebo fitka. Tyto pocity nejsou v souladu s informacemi, které naznačují, že takové chování může být nebezpečné.

Lidé si musí uchovat víru, že jsou rozumní a nikdy by neudělali nic pošetilého. Proto někteří lidé popírají, že je koronavirus nebezpečný.

Logicky jsou na výběr dvě možnosti. Lidé se mohou začít vyhýbat davům, večírkům, barům a nosit ochrannou masku. Druhá možnost je svoje chování nezměnit a být stejně společenský jako předtím. Zároveň je potřeba si dané rozhodnutí racionalizovat. Lidé si musí uchovat víru, že jsou rozumní a nikdy by neudělali nic pošetilého. Proto někteří lidé popírají, že je koronavirus nebezpečný, že nemohou nosit masku, protože se jim těžko dýchá, nebo pořádají demonstrace za uchování osobních svobod.

S pandemií přišla i nejistota, často děláme nepříjemná rozhodnutí. Hlavou se nám mohou honit myšlenky typu: „Kdy je bezpečné vrátit se znovu do práce? Kdy zase rozjedu svůj byznys? Kdy budu zase cestovat?“ Odpověď na tyto otázky bude mít pochopitelně vliv na naše zdraví, ale i zdraví našeho okolí. Jenom málo lidí si uvědomí, že se při rozhodování může objevit nevědomá snaha snížit míru našeho vnitřního nesouladu. Jaké budou naše další kroky, bude pro přístup k pandemii klíčové. Buď budeme flexibilní, nebo budeme dále popírat a ospravedlňovat naše rozhodnutí.

Máme právo na rozpor, ale...

Možná je obtížné změnit naše přesvědčení a kriticky se zamyslet, ale rozhodně to není nemožné. Naším úkolem je najít způsob, jak si uvědomit rozpor, který covid-19 vnesl do našeho života, a provádět rozhodnutí, která jsou podložená nejnovějšími vědeckými důkazy. Velmi důležité je si připustit, že se můžeme mýlit, a pokusit se o sebereflexi. Na krátkou chvíli to vyvolá nesoulad, ale je to racionálnější než okamžitě skočit po slepém ospravedlnění našich činů.

Když přítel udělá chybu, přítel zůstane přítelem, chyba zůstane chybou.

Pochopení, jak kognitivní disonance funguje, nám odhalí cesty, jak poznat naše nevědomé chování. Kognitivní disonanci je možné překonat tím, že si uvědomíme dvě nesourodá poznání a oddělíme je. Tomuto způsobu se říká „řešení Šimona Perese“. Někdejšího izraelského premiéra Perese rozzlobila návštěva bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana na hřbitově nacistických vojáků. Když se ho novináři ptali, jak tuto návštěvu cítí, odpověděl: „Když přítel udělá chybu, přítel zůstane přítelem, chyba zůstane chybou.“ Jeho reakce mohla být, že by zavrhl přátelství s Reaganem nebo by zlehčil jeho chování. Peres se ale vyhnul rychlému zhodnocení situace, zůstal si vědom svého vnitřního nesouladu a nebál se jej dát najevo.

Nedělejme hlupáky ze sebe ani z druhých

Teorie kognitivní disonance nám mimo jiné ukazuje, jak změnit názor na něco, do čeho jsme investovali čas, úsilí nebo peníze. Pokud se o něco takového chceme pokusit i u druhých, je důležité zvolit vhodnou řeč. Je v pořádku, že lidé cítí vnitřní nesoulad. Někteří se s tím vyrovnávají tím, že se chtějí tohoto pocitu zbavit, chovají se stále stejně a ospravedlňují svoje postoje. Zkusme vyjmout ze svého chování emoce. Otázka typu „Jak to, že v téhle situaci ještě nenosíš masku?“ evokuje u druhého pocit, že je hlupák. Nařčený člověk okamžitě zažívá vnitřní nesoulad (já jsem rozumný, ale ty mi naznačuješ, že jsem hloupý). To spíš vyvolá obrannou reakci a druhý člověk se utvrdí ve svojí víře.

Vědci se každým dnem dozvídají o nemoci covid-19 více faktů. Podle toho se bude měnit i jejich názor a doporučení pro nás. Možná se na čas budeme muset vzdát nějakých věcí, které jsou podle mnoha studií pro šíření pandemie kritické. Další alternativou je posílení nesprávného chování a jeho ospravedlňování. Možná bychom potom mohli dopadnout jako americký prezident Trump, který odhazuje roušku do davu, čeká na náhlé zmizení koronaviru a zázračné schválení vakcíny už začátkem listopadu, tedy těsně před prezidentskými volbami v USA.