Druhá vlna koronaviru nás uvrhla do další série přísných opatření, která se rychle blíží jarnímu životu v izolaci. Vliv těchto opatření na duševní zdraví i prosperitu a hospodářskou situaci je nepopiratelný. O tom, jak se našim představitelům daří situaci zvládat po politické linii a nám ostatním po té lidské stránce, jak jednotlivé okolnosti snášíme a kde vzít síly pro další týdny a měsíce bojů s koronavirem, jsme si povídali s profesorem Cyrilem Höschlem, předním českým psychiatrem a ředitelem Národního ústavu duševního zdraví.
Jak byste po profesní stránce zhodnotil aktuální náladu ve společnosti? Liší se nějak zásadně oproti té jarní?
Nálady ve společnosti jsou velice různé, od určité rozladěnosti přes naprostou nezodpovědnost až po nesmyslnou úzkost. Oproti jaru vidím rozdíl především v tom, že záplava informací, která se na nás od jara valí, vede k určité desenzibilizaci, což znamená, že jsme vůči těmto informací znecitlivěli a otupěli. Část populace už je tedy nebere vážně a další část je ani nevnímá.
Ono určité opadnutí strachu z koronaviru, zejména u části populace, je výsledkem nejen chaotické komunikace vlády, ale také určité otupělosti vůči záplavě informací a strašení. Je také výsledkem rozličné osobní zkušenosti s nemocí covid-19, především v nejbližším okolí a v rodinách.
V médiích jste mluvil o tom, že epidemie přináší i více psychiatrických pacientů. Podpořily to i výsledky studie, kterou jste v NÚDZ provedli. Jak je to vážné?
Pracovní skupina kolem doktora Petra Winklera založila v roce 2017 terénní studii, která mapovala výskyt duševních poruch v populaci. Nebyla založena na zdravotnických statistikách, ale na terénním šetření. Zahrnovala více než 3 000 respondentů, což je velice slušný vzorek. Druhá vlna sledování byla naplánována na jaro 2020, kdy shodou okolností přišla covidová epidemie.
Tím se význam studie dostal do zcela nového světla, protože umožnil odhadnout vliv ohrožení covidem a restrikcí, jež byly důsledkem proticovidových opatření, na výskyt duševních poruch v české populaci. No a ukázalo se, že nárůst úzkosti a deprese je dramatický, dvoj- až trojnásobný, jakož i výskyt suicidálních, tedy sebevražedných myšlenek a nárazového pití.
Jak přesně koronavirus psychické zdraví ovlivňuje?
Několikerým způsobem. Jednak přímo, kdy například vinou hypoxie (nedostatek kyslíku, pozn. red.) při zápalu plic dochází k poškození mozku, nebo působením viru na mozek, což vede k encefalopatiím (celková dysfunkce mozku, pozn. red.), deliriím, úbytku kognitivních funkcí, záchvatovitým stavům a podobně. A jednak nepřímo dlouhodobým vystavením náročné životní situaci. Mortalita koronaviru je široce medializována a mediálně umocňována, což v obecné populaci zvyšuje hladinu stresu a stres je rizikovým faktorem rozvoje deprese a úzkosti. A deprese a úzkost jsou živnou půdou sebevražedných myšlenek, pokusů a nakonec i činů.
Stačí si mechanismem projekce představit sebe ve funkci řekněme ministra zdravotnictví, financí, hlavní hygieničky či premiéra.
Zároveň protiepidemická opatření zahrnují také jistou míru izolace a izolace je rovněž živnou půdou deprese, jakož i domácího pití. A domácí opíjení spolu s izolací zvyšuje výskyt domácího násilí, které je také hlášeno, což víme zase z jiných zdrojů. Navíc exkluzivní zaměření na covid-19 odklání zdravotní péči od jiných, rovněž závažných onemocnění a stavů, kterým není věnována taková péče. Zanedbání péče o duševní zdraví spolu s nárůstem její potřeby, s pracovní neschopností, spotřebou alkoholu a ztrátou motivace dále snižuje kvalitu života, což opět zvyšuje nároky na systém a vede k hospodářskému poklesu.
Jaké pak mohou být zevní projevy strachu z koronaviru? Třeba kromě neochoty dodržovat opatření i jejich přehnané dodržování?
Náročná životní situace spojená s trvalým vystavením ohrožení koronavirem, tedy i zvýšenou hladinou stresu, se může projevovat podle založení a podle osobnosti velice různě. Od deprese, to znamená ztráty iniciativy, sebevědomí, pokleslé nálady, ztráty životního smyslu a podobně, přes úzkost, napětí a nespavost až po zvýšenou konzumaci alkoholu, kterým se to všechno „léčí“. Nemluvě o jiných návykových látkách. Úzkostné poruchy se opravdu mohou projevovat až obsedantním dodržováním protiepidemických opatření, jako je například chorobně nesmyslné mytí rukou, nesundání roušky ani ve spánku a podobně.
O čem myslíte, že vypovídá neochota nosit roušky a boj proti nim? Proč si myslíme, že omezují naši svobodu?
Neochota nosit roušky může mít někdy i velice různé příčiny od všelijakých dechových potíží a úzkostných pocitů dušení či dechové nedostačivosti až po ideologizaci problému, kdy někteří zásadoví bojovníci za svobodu považují nošení roušky třeba za konformní levičáctví. Je to sice pochopitelné, ale v této situaci absolutně nemístné.
Myslíte, že jsou teď, kdy přibývá skoro deset tisíc nakažených denně a nemocnice jsou plné, mezi námi pořád lidé, kteří situaci podceňují, považují koronavirus za „chřipčičku“ a nedodržují opatření?
Lidé, kteří situaci podceňují, kteří považují koronavirus za „chřipečku“ a nedodržují opatření, se najdou ve všech společenských vrstvách. A dokonce do jisté míry i mezi odborníky včetně epidemiologů, i když spíše v zahraničí než u nás. Já bych jim, ale nejen jim, nýbrž i naopak těm ustrašeným, doporučoval, aby věnovali pozornost a svůj intelekt pouze ověřeným, podloženým a na datech založeným informacím.
Mnoho lidí má příznaky koronaviru, necítí se dobře nebo mají nemocné děti, ale stejně jdou do práce. Bojí se například, že budou muset zavřít firmu. Jak řešit tohle dilema? A je to řešení o to těžší kvůli chaotické komunikaci vlády?
To, že někdo staví na protilehlé misky vah ohrožení bližních koronavirovou infekcí a boj o holou existenci, je zcela pochopitelné. Dokonce si dovedu představit případy, kdy to dilema není jednoznačně rozhodnutelné. Může se totiž stát, že pádem firmy a ztrátou existence se ohrozí víc lidí než koronavirem při zachování provozu.
Myslím, že takové chování vypovídá spíše než o chaotické komunikaci vlády o specificitě toho kterého případu a míře existenciálního ohrožení. Je řada živnostníků, ať již v cestovním ruchu, v pohostinství, v ubytovacích zařízeních, volnočasových aktivitách a v kultuře, kterých je mi opravdu líto, protože na rozdíl od zatím stále dobře situovaných pracovníků ve státní službě jsou ohrožení až na dřeň a sáhli si na dno.
Jak si ale ono zmatené vyjadřování našich politiků vysvětlit? Vypadá to, že vaří z vody, přitom jsou to oni, kdo by měl v krizi vnášet do společnosti klid a řád. Nevědí si už v tom tlaku, který na ně logicky je, rady?
Víte, kritizovat chaotičnost a nekonzistenci politiků je velice snadné a jednoduché už proto, že házet vinu na druhé je lidskému rodu bytostně vlastní. Horší je si představit sebe v roli těch, kteří mají rozhodovat. Ono se totiž ukazuje, že ta nekonzistence a zmatenost, kterou přičítáme politikům, je charakteristická pro všechny vrstvy společnosti včetně oborových odborníků, například epidemiologů. U politiků je k tomu opravdu třeba přičíst ještě navíc ten obrovský tlak a nedostatek informací, jehož jsou stejnými obětmi jako kdokoli jiný.
Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc., FRCPsych
Přední český psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog. Po sametové revoluci se stal prvním svobodně zvoleným děkanem 3. LF UK, kde rovněž řadu let působil jako proděkan pro reformu studia a zahraniční styky. Již více než 30 let je rovněž přednostou Psychiatrické kliniky 3. LF UK a ředitelem Národního ústavu duševního zdraví, který vznikl transformací Psychiatrického centra Praha v roce 2015. Působil rovněž ve funkci prezidenta Asociace evropských psychiatrů, v pozici prezidenta Evropské federace lékařských akademií a předsedy České lékařské akademie.
Já vím, opozice to vidí mnohem radikálněji, jednoznačně vládu osočuje ze selhání a je to v pořádku, protože to je úloha opozice. Ta má vládu zpochybňovat i v případě, že by foukala zlatý prášek. Ale viděno z psychologické perspektivy... Stačí si mechanismem projekce představit sebe ve funkci řekněme ministra zdravotnictví, financí, hlavní hygieničky či premiéra. A to i v případě, kdy máme na věc jasný názor. Jakýkoliv názor se totiž stane předmětem hořké kritiky, přinejmenším od části společnosti. Takže přesně to je situace, ve které se nikdy nezavděčíte, ať uděláte, co uděláte. Už proto, že část populace na vaše rozhodnutí vždycky nějak vskutku doplatí.
A to nejen třeba krachem, ale například i psychickými obtížemi. Jak myslíte, že současná situace působí na seniory? Ukazuje se, že mnohé stresuje mnohem víc izolace než samotný koronavirus.
Je pravda, že u seniorů je izolace zřejmě minimálně stejným rizikem jako samotný koronavirus, protože je podhoubím pro rozvoj beznaděje, bezmocnosti a deprese, které urychlují stárnutí a často přivodí dřívější konec, než by odpovídalo zdravotnímu stavu.
Dalo by se nejen jim, ale nám všem doporučit, jak si v době koronaviru udržet pokud možno pozitivní mysl?
Kdyby taková jednoduchá rada existovala, nebylo by třeba dělat tyhle rozhovory a vlastně bychom nenaměřili vyšší výskyt duševních poruch, jak ukázala naše studie. Vtip je v tom, že žádná rada není univerzální a také žádná není všemi vyslyšena. Přesto Světová zdravotnická organizace vydala několik takových zásad a pokynů, které mají onu „rovnováhu mysli“ udržet, mezi jinými si uvědomit, že v krizi je úzkost normální, že bychom měli udržovat za každou cenu komunikaci s přáteli a s rodinou, byť třeba po telefonu nebo přes plot, že bychom i v izolaci měli udržovat zdravý životní styl, to znamená dostatek spánku, aerobní pohyb, rozumnou dietu a kontakty. Že bychom neměli emoce léčit kouřením, alkoholem ani drogami.
V krizi bychom měli vyhledat odbornou pomoc a plánovat své aktivity včetně toho, kam jít. Měli bychom věnovat pozornost pouze faktům a důvěryhodným zdrojům, nikoli fake news a strašení. A měli bychom zlepšit svou duševní hygienu tím, že omezíme čas strávený u televizorů a na internetu a nebudeme neustále sledovat příval zpráv o počtu nakažených a mrtvých. A věnujme se také koníčkům. Můžeme kreslit, hrát a změnit téma toho, čím se zabýváme.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Cyril Höschl, NÚDZ
