Magie, totiž spolupráce s energií tvoření, je jen jedna. A záleží na našem záměru, úmyslu a stupni poznání, zda je podporující či škodící. Jak došlo k tomu, že slova magie, čarodějnictví, čarodějnice a čarodějka jsou vnímány tak negativně? Slovy americké spisovatelky Inelie Benz, jež citujeme z její knihy Jsi Čaroděj/ka?, jde o úspěšné kulturní, společenské a náboženské naprogramování, zapomenutí naší podstaty a našich možných schopností a dovedností.
Ve starověkých pramenech jsou muži a ženy, kteří ovládají energii a formují, vytvářejí realitu dle svého přání, dle potřeby komunity nebo dle zadání mocných, zmiňováni. Jde o zhmotňování, vstup do dalších světů, komunikaci s bytostmi, které většina lidí smysly nevnímá.
Čarodějky a mágové v Egyptě a Izraeli
Nejznámějšími mágy, kteří zůstali v naší kolektivní paměti otištěni, byli Egypťané. Dnes si jen těžko dokážeme představit rozsah jejich znalostí a schopností. Od nich se schopnosti a hluboké poznání patrně naučili Izraelité. Díky tomu, že naší kultuře zanechali písemné zachycení své moudrosti v podobě Hebrejské Bible (křesťany nazývané a interpretované jako „Starý zákon“), máme i my určité pouto s dobou, kdy práce s energií byla běžnou součástí duchovní praxe. Zároveň ale, protože Hebrejská Bible byla v 5. století př. n. l. redaktory přepracována v patriarchálním modu vládnoucí kněžské elity, už se objevuje tendence, která naplno vyvrcholí v křesťanství, a to sice spojení povolené magie s muži – vyznavači tzv. správného náboženství, a spojení nepovolené, „škodlivé“ magie se ženami, které naopak tzv. správné náboženství popírají, či dokonce poškozují.
V křesťanství považuji za klíčové pro téma čarodějnictví ukotvení náhledu, kdy je svět vnímán jako silně polarizovaný, tj. ostře rozdělený na „světlé dobré síly“ a „temné zlé síly“.
V Hebrejské Bibli se objevují verše jako „A muž nebo žena, je-li mezi nimi zaklínač nebo hadač, smrtí usmrceni budou, kamením zaházejí je, krev jejich na ně!“ (3. Mojžíšova 20:27) Pozoruhodné je, že slovo překládané „hadač“ je v hebrejském originále „jid´oni“, doslova „vědoucí“ – bezděky je tedy zachován obdivný titul! Další verš např. říká: „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač („vědoucí“), ani čaroděj, ani zaklínač, ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec, ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody. Budeš se dokonale držet Hospodina, svého Boha.“ (5. Mojžíšova 18:10ad.) Minimálně se dozvídáme zajímavé informace, co vše bylo možnou magickou praxí. A vidíme trend připisovat škodlivou magii „těm druhým“.
Drsné spáry inkvizice
S ohledem na naše téma je klíčový jeden ze dvou nejtragičtějších veršů Bible: „Mechaššefa lo techajje“, překládané jako „Čarodějnici nenecháš naživu“ (2. Mojžíšova 22:17). Na základě tohoto verše pozdější inkvizice odsoudila desítky tisíc nevinných žen. Podle knih, které se do biblického kánonu nedostaly (např. Knihy Chanochovy), byli učiteli magie tzv. PADLÍ ANDĚLÉ, kteří si brali lidské ženy za manželky. To také mělo vysvětlit zvláštní pouto mezi čarodějnictvím a ženami. V podstatě jde o pomluvu padlých andělů, důležitých bytostí v dějinách Země. (To by vydalo na samostatný článek…)
Talmud tvrdí, že „Všechny ženy jsou čarodějnice“ (traktát Massechet Sofrim), a není to lichotka, nicméně z kontextu vyplývá, že s tím židovští muži byli víceméně smířeni. Více než odsouzení a volání po trestu odrážejí židovské texty jasně vymezené genderové role, rozdělení mužského a ženského světa, nekomunikaci i neporozumění. Toto oddělení bylo dáno nejen odepřením vzdělání ženám, ale i velkým tabu MENSTRUACE, které se v některých starověkých kulturách, včetně izraelitské, zformovalo. Ženy byly kvůli menstruaci považovány za potenciální zdroj rituální nečistoty (hebrejsky tame) a nahlíženy s nedůvěrou, neboť byly spojené s něčím záhadným a nevysvětlitelným – krvácely a nezemřely. Tento pohled přešel i do křesťanství, kde se např. diskutovalo o tom, že v čase menstruace nemůže být se ženou v kontaktu Duch svatý, a zda by vůbec směla chodit do kostela, když menstruuje, natož k eucharistii – tj. přijímání hostie-božího těla, což je mimochodem magie přímo při bohoslužbě.
Mnozí rabíni byli vynikající pracovníci s energií, nebo chcete-li, mystici a mágové. V původním středomořském prostoru byly tyto dovednosti vnímány samozřejmě. Odsouzení přišlo až pod vlivem jiných kultur, především v křesťanské severní a střední Evropě. V mystické knize Zbožných z Německa 12. století, „Sefer Chasidim“, už čarodějnice sdílejí rysy s vlkodlaky a upíry – proměňují se, létají, touží po krvi, mohou se stát nesmrtelnými. V židovství však chybí jakýkoli historický záznam o „honu na čarodějnice“, jak jej známe z jiných společností. Připomeňme, že sami židé byli obviňováni, že jsou „služebníky ďábla“, takže se jim jistě nechtělo tuto pomluvu ještě šířit mezi sebou.
Čarodějnice v křesťanství
V křesťanství považuji za klíčové pro téma čarodějnictví ukotvení náhledu, kdy je svět vnímán jako silně polarizovaný, tj. ostře rozdělený na „světlé dobré síly“ a „temné zlé síly“. Toto vyhrocení judaismus ještě nezná, neboť pro židy je BŮH JEDNO a obsahuje jak Světlo, tak Temnotu. Rozštěpením světla a temnoty v křesťanství a vyžadováním výlučně světla jako „dobra“ vzniká velice silný Stín (nepřijaté, vytěsněné vlastnosti a jevy). S temnými stránkami lidské povahy, které má v sobě každý z nás, se nepracuje. Potlačují se, zamlčují, trestají. To vede k jejich pokřivení a nepřirozeným projevům (či dokonce výbuchům) na nečekaných místech. Tak samotné tažení proti ženám jako potenciálním či skutečným čarodějnicím je v podstatě jedním velkým Stínem křesťanství a mocných mužů náboženského establishmentu. Není žádným tajemstvím, že hon na čarodějnice útočil na dvě mocné energie našeho světa, zatlačené křesťanstvím do Stínu – na ženskou sílu a samostatnost a na sexualitu.
Proč čarodějnice po staletí vzbuzují tolik emocí? Protože jsou ztělesněním našich nejtajnějších přání i nejhorších obav…
Zatímco ženy, sexualita i magie byly očerňovány a démonizovány prakticky od počátku formování věrouky (např. dodnes oslavovanými teology, jako byli Augustin či Tomáš Akvinský), k fyzickému pronásledování, mučení a usmrcování žen a v menší míře i mužů dochází až od konce 15. století. To by nás dnes mělo zajímat. Jde totiž o dobu, ve které se monolitní obraz světa formovaný a prosazovaný církví a jejími světskými spojenci začíná rozpadat. Díky arabským a židovským překladatelům z Pyrenejského poloostrova se do Evropy dostávají a do latiny jsou překládány knihy řeckých antických filosofů o přírodě. Rodí se renesance a humanismus, který vnímá nekontrolovatelné síly přírody jako předmět vědeckého bádání a nikoli ohrožující démonické působení proti náboženskému řádu. Marsilio Ficino, filosof, lékař, překladatel, učitel antické moudrosti, astrolog a hermetik, říká, že „Příroda je všude čarodějka… magické síly hvězd a planet, uložené v rostlinách a drahokamech, slouží lidem. Magické síly přírody jsou dary od Boha.“
Střetá se tak staré s novým. Vládnoucí moc se cítí ohrožena a využívá starých pověr a strachů, aby zastavila pohyb vědomí. Dá se říct, že dnes jsme v podobné situaci. Zajímavou souvislostí také je, že procesy s údajnými čarodějnicemi začaly v době, kdy dochází k zámořským objevům, expanzi Evropanů do kolonizovaných oblastí a k misím, jejichž cílem je vyvrátit tzv. primitivní magické praktiky domorodých kmenů. Z mého pohledu tak Evropa propásla šanci na vnitřní práci, skutečnou magii – tj. práci s vnitřními zdroji, s vlastními vnitřními osobnostmi, s vlastním vědomím – a své vynořující se problémy řeší vnějším dobýváním. Tím ovšem řešení problémů pouze odkládá do budoucnosti a nutí nás o to více k reflexi dnes – jaké jsou naše naučené mechanismy řešení problémů a jakou karmu máme léčit.
Sto tisíc mrtvých ve jménu inkvizice
Připomeňme, proti jakým ženám bylo inkviziční tažení vedeno. Když si odmyslíme udání ze závisti a žárlivosti venkovských žen mezi sebou, tak hlavními oběťmi byly ženy něčím výjimečné, často na okraji komunit, se znalostí bylin a léčení, porodnictví a antikoncepce, nebo dokonce původního gnostického křesťanství, uctívajícího jak Ježíše, tak Máří Magdalenu. Umění takových žen bylo vyhledáváno i obáváno. Jejich postavy a osudy zrcadlí základní charakteristiku opovržení silou ženství: „Proč čarodějnice po staletí vzbuzují tolik emocí? Protože jsou ztělesněním našich nejtajnějších přání i nejhorších obav…“ Čarodějnice probouzely jak odpor, tak přitažlivost, a protože nebyly chráněny, byly „jiné“, společensky zranitelné, nezralí, nevědomí jedinci si do nich rádi kopli. „Jiní“ lidé na okraji jsou vždy ideálním obětním beránkem. Na mnoha místech, když byli vyhnáni židé, se frustrace domácích obrátila právě proti domnělému „vnitřnímu nepříteli“.
Důsledkem procesů, které trvaly na některých místech až do 18. století a podle solidních akademických výzkumů při nich zahynulo více než sto tisíc lidí, bylo zničení ženské kultury a solidarity, rozvrat v předávání specifických ženských znalostí o vlastním těle a totální podřízení. Procesy zastavilo až osvícenství – období, které pomalu, velmi pomalu začalo vnímat ženu jako bytost, která si zaslouží lepší postavení. A dá se říci, že proces scelování Temné a Světlé Ženy, Čarodějnice a Čarodějky v nás, hledání, nacházení a kultivování naší síly, trvá dodnes. Dnes samozřejmě čelíme jiným svodům, ale podstata zůstává: jak žít svoji sílu moudře a vědomě, beze strachu, jak vyvažovat naši dualitní realitu a jak zpracovávat strach a kolektivní trans, který vede k manipulaci davem a k útokům na nějak odlišné jednotlivce. Proto nám všem přeji mnoho laskavosti a odvahy převzít odpovědnost za lidský potenciál!
Článek připravila Mgr. Terezie Dubinová, PhD., překladatelka z hebrejštiny, překladatelka Inelie Benz
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Terezie Dubinová, Nový Fénix
