Jak jste naposledy mluvili sami k sobě v duchu? Je dost pravděpodobné, že příliš pozitivní myšlenky to nebyly, většinou se totiž sami považujeme za málo sebevědomé. Proč je vnitřní hlas často tak brutální a existuje nějaký způsob, jak změnit jeho tón?
Chceme-li porozumět svému vnitřnímu hlasu, je třeba začít tím, že si řekneme, odkud pochází. Ve 30. letech 20. století zjistil psycholog Lev Vygotskij, že schopnost vést vnitřní dialog se sebou samým se vyvíjí společně se schopností mluvit. Přibližně od dvou až tří let věku totiž děti začínají při hře mluvit nahlas samy k sobě.
Vygotskij se domníval, že od hlasitého „dialogu“ děti postupně kolem pátého roku věku přechází k vnitřní řeči. Tato hypotéza byla později několikrát potvrzena. Vnitřní řeč se tedy rozvíjí přibližně ve stejné době, kdy dozrávají nervová spojení mezi oblastmi mozku, které se podílí na tvorbě řeči a porozumění.
A co její obsah?
Podle Vygotského jsou detaily a emocionální váha vyřčeného ovlivněny tím, co a jak říkají vaši vychovatelé. Internalizujeme pokyny rodičů a učitelů, a náš vnitřní hlas se tak stává souborem kontrolních mechanismů, které jsme v dětství přijali. Ten výbušný vnitřní kritik tedy možná vznikl jako hlas frustrovaného rodiče nebo učitele, který si myslel, že bychom mohli dokázat více, jen kdybychom… Doplňte z vlastní zkušenosti.
Naše vnitřní konverzace může být výsledkem různých rolí, které jsou pro každé naše „já“ charakteristické.
„Trocha sebekritiky není na škodu,“ říká Ethan Kross, psycholog z Michiganské university a autor knihy Hlas v naší hlavě. „Problém je v tom, že místo toho, abychom problém objektivně prozkoumali a přišli s řešením, zasekneme se, protože nás ovládnou emoce. Je to jeden z hlavních mentálních problémů, kterým jako druh čelíme,“ dodává.
Teorie mnoha „já“
Rané teorie vědomí předpokládaly, že každý z nás má jedno „já” s odlišnými zálibami, klady a zápory i motivacemi. Mnozí psychologové však dnes tvrdí, že se skládáme z mnoha „já”, z nichž každé má jiný soubor motivací a norem. To znamená, že naše vnitřní konverzace může být výsledkem různých rolí, které jsou pro každé naše „já“ charakteristické. Například „já jako matka“ bude mít jiný soubor norem než „já jako podnikatelka“. A „já, který pohrdá povrchností“, bude mít jiný soubor cílů než „já, který potřebuje uživit rodinu“.
Existují určité důkazy, že u kořenů tohoto vnitřního konfliktu stojí i naše zkušenosti z dětství. Profesorka psychologie Małgorzata Puchalska-Wasylová z Katolické univerzity Jana Pavla II. v polském Lublinu v roce 2020 prokázala, že lidé, jejichž rodiče se silně neshodli na tom, jak je vychovávat, zažívají v dospělosti intenzivnější a tísnivější vnitřní dialog, protože dva protichůdné názory spolu nadále bojují o to, co je správné.
Identifikace vnitřního hlasu
Při poznávání našeho vnitřního hlasu je dobré vědět, kdo vlastně mluví. Puchalska-Wasylová se o to pokusila tím, že požádala stovky lidí, aby své vnitřní hlasy personifikovali. Nejčastěji to byly čtyři základní postavy: Věrný přítel, Hrdý soupeř, Ambivalentní rodič a Bezmocné dítě.
Věrný přítel je starostlivý, pozitivní a vždy po ruce, aby poskytl povzbuzení. Ve vzorku Puchalské-Wasylové se jednalo o nejčastější vnitřní hlas. Na druhém místě byl Hrdý soupeř, trenér pozitivity, který člověka vyzývá, aby usiloval o dosažení vyšší mety. Ambivalentní rodič nabízí lásku, podporu a někdy i pořádnou dávku kritiky. Nejnegativnější je Bezmocné dítě, které přichází s pocitem bezmoci a potřebou podpory.
Mnoho vědců se ale domnívá, že pouhé pozorování vlastního vnitřního hlasu je nespolehlivým vodítkem. „Lidé v dotaznících odpovídají spíš podle toho, jakou mysl si myslí, že mají, než jaká skutečně je,“ říká Charles Fernyhough z Durhamské university ve Velké Británii.
Tichá mysl
Russell Hurlburt z Nevadské univerzity v Las Vegas tento problém elegantně obešel pomocí metody DES (descriptive experience sampling). Dobrovolníci mají na uších sluchátka připojená k alarmu, který se náhodně spouští. Na zvukový signál dobrovolníci přesně zaznamenávají, co vnitřně prožívají. U každého z nich Hulburt později zjišťuje, co přesně v okamžiku spuštění alarmu vnímali. Jestli to byla slova, obrazy nebo pocity. Tím se podle něj otevírá skutečné okno do našeho vnitřního prožívání.
Hurlburt byl průkopníkem této metody před více než 40 lety, během nichž shromáždil informace od tisíců dobrovolníků. Došel k závěru, že vnitřní řeč je jen jednou z běžných forem myšlení, společně například s vnitřním viděním, cítěním, nebo smyslovým uvědoměním. Říká, že všechny výše zmíněné reakce se objevují přibližně stejně často, ale ne každý je zažívá všechny. A někteří lidé používají verbální vnitřní řeč jen zřídka, pokud vůbec.
Jaký vliv má neslyšení vnitřního hlasu na mozek a chování, není známo. Víme však, že když je vnitřní hlas náhle vymazán v důsledku nemoci (například mrtvice v Brocově oblasti mozku, která vytváří řeč), mohou být následky dramatické, od problémů s pamětí až po neschopnost cítit emoce a ztrátu vlastní identity.
Ovládání vnitřního kritika
V takových případech lidé někdy uvádějí, že se jejich jazykové myšlení mění v myšlení v obrazech. V roce 2021 Peter Langland-Hassan z Cincinnatské univerzity v Ohiu prokázal, že lidé, kteří po mrtvici ztratili vnitřní hlas, byli stále schopni spojovat abstraktní pojmy. Byli sice pomalejší než lidé, kteří mrtvici neprodělali, ale dokázali to. „Vytváření jazyka v hlavě není pro pochopení abstraktních vztahů nezbytné,“ říká Langland-Hassan.
Negativnímu vnitřnímu hlasu lze uniknout třeba pomocí pozitivních zážitků. Za zkoušku stojí také promluvit si sami se sebou ve třetí osobě.
Vnitřní řeč tedy není jediným způsobem, jak zvládnout některé kognitivní procesy. Pochopení vztahu mezi vnitřním hlasem a kognitivními dovednostmi je tedy zásadní. Nejenže by to mohlo pomoci při léčbě duševních onemocnění, jako je deprese, ale může nám také pomoci lépe zvládat každodenní stres.
Existuje několik jednoduchých způsobů, jak svému negativnímu vnitřnímu hlasu uniknout. Jedním z nich je snaha o určitý nadhled nad tím, jak moc na vašem vnitřním žvanění vlastně záleží. Dosáhnout mentální odstup může být velmi jednoduché. Vyzkoušejte jakýkoliv (pozitivní) zážitek, třeba sledování noční oblohy nebo pohled do údolí z vrcholku hory. „Když jste v přítomnosti něčeho obrovského a nepopsatelného, je těžké udržet si názor, že vy a hlas ve vaší hlavě jste středem světa,“ říká Ethan Kross.
Říkejte mu „on“
Pokud to nepomůže, promluvte si sami se sebou ve třetí osobě. V řadě studií požádal Kross dobrovolníky, aby v krátkém čase přednesli prezentaci. Polovina z nich se měla připravit tím, že budou tiše mluvit sami se sebou a používat buď své jméno, nebo zájmena v jiné než první osobě, jako je on, ona nebo vy.
Druhá polovina měla za úkol používat zájmena v první osobě „já“, „můj“ nebo „mě“. Výsledky ukázaly, že používání zájmen v jiné než první osobě jim nejenže poskytuje psychologický odstup od stresu, ale také zlepšilo celkový výkon. Tito lidé byli totiž na svou prezentaci častěji hrdí a strávili méně času jejím rozebíráním.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: New Scientist
