Konati stříbro, nekonati zlato: Podle odborníků bychom měli lenošit častěji

Internet je plný motivačních videí, knih a spíkrů, až může nejeden mladý člověk nabýt dojmu, že pokud nestuduje dvě vysoké školy, nedělá u toho kariéru v nadnárodní firmě, stáž, několik dobrovolnických projektů a k tomu se ještě nestará sousedům o nemocnou babičku a psa, nedělá toho dost. Být "busy" je zkrátka "in". Ale není třeba se také poohlédnout po něčem, co nám skutečně přinese štěstí?

Podle profesora filozofie a autora knihy Idleness: A Philosophical Essay (Zahálení: Filozofická esej) Briana O’Connora se nás již od dob osvícení snaží filozofové, politici a morální autority přesvědčit, že práce je jednou z nejvíce osvobozujících věcí. Díky práci se z nás může stát "někdo", můžeme získat respekt, zorganizovat si život, a zatímco to děláme, můžeme také přispívat ke společnému dobru. Je to zvláštní představa, ale vymohla si neotřesitelné místo v našem myšlení.

Začínáme si myslet, že nečinnost je jakýmsi protipólem ke svobodě.

Vyvinuli jsme si touhu po uznání, která jde jen výjimečně uspokojit, píše O´Connor v komentáři pro časopis Time. Potřebujeme být viděni a obdivováni, jsme poháněni narcismem, který sám v sebe příliš nevěří, ale už neví, jak se zastavit. Spokojenost sama se sebou se zdá být prchavá. Pokud máme dost štěstí a jedné věci dosáhneme, další, zdánlivě nepřekonatelná výzva se vzápětí objeví, aby nám dala nový podnět k obavám.

Jako součást práce

Hranice mezi naší prací a naší osobní identitou se podle O´Connora stále ztenčuje. Začínáme si myslet, že nečinnost je jakýmsi protipólem ke svobodě. Možná by nám neuškodilo naše postoje k nicnedělání přehodnotit. A možná by nám to i prospělo.

Volný čas je součástí světa práce. A tak to spousta z nás i chce.

Volný čas dnes pro mnoho lidí znamená zpomalit, na pár hodin nedělat nic. Být trochu líný a zapomenout na práci. Využít naše dny dovolené a "dobít baterky". Zrelaxovat před návratem do práce. Volný čas je součástí světa práce. A tak to spousta z nás i chce. Nedělat nic je dobré jenom do určité míry. Když to přeženeme, tak přichází nuda. V tomto ohledu se praxe moderního světa zdá být správná. Může se nám zdát, že respektuje naši přirozenou střídmou touhu po nicnedělání (placený čas dovolené) a zároveň onu hlubší potřebu být zaměstnán.

Méně je víc času

V roce 1963 publikoval německý spisovatel Heinrich Böll fiktivní příběh o návštěvníkovi malé rybářské vesničky v západní Evropě. Ten zahlédl zdánlivě poflakujícího se rybáře na lodi a začal se ptát, proč ten muž netráví víc času rybařením, chytáním většího množství ryb. A že kdyby si rybář jednoho dne zřídil rybářskou společnost, mohl by jednou jeho byznys vydělávat sám na sebe, a získat tak volný čas. Rybář v příběhu poukáže na ironii tohoto doporučení. Necítí přece žádnou potřebu být "někým", a tak je volný. Záviděníhodně volný. Má totiž to, po čem mnozí touží: svůj vlastní volný čas. Má ho sám od sebe, zdánlivě pro to nemusel udělat nic.

Ekonomická nejistota je v dnešním světě nejen zdraví nebezpečná, ale také mentálně vyčerpávající.

Zdá se samozřejmě nereálné, že bychom se mohli vrátit do dob, kdy práce byla nutným zlem pro to, aby člověk fyzicky přežil. A je nebezpečné si myslet, že takový svět by byl úspěšný v naplňování dnešních fundamentálních potřeb – emočních, materiálních i intelektuálních. Naše bezvýhradná důvěra v pokrok tomu také nenahrává. Není přece nic chvályhodného na tom, kdybychom nechali všechnu práci na ostatních a šli se flákat. Nebo předstírali, že k životu není práce nutná. Ekonomická nejistota je přece v dnešním světě nejen zdraví nebezpečná, ale také mentálně vyčerpávající.

Dnes už ale tušíme, že svět, ve kterém žijeme, vyžaduje až příliš úsilí, jež přináší jen velmi málo štěstí. Proto možná lidi hledají některé alternativní způsoby života. Potenciál nicnedělání jako prostředek k větší svobodě za prozkoumání stojí. Anebo postačí aspoň zpomalit.