Co je infantilní amnézie? Důvod, proč si nepamatujeme narození či první krůčky

Jaká je vaše nejstarší vzpomínka? Přestože se detaily prvních vzpomínek u jednotlivých lidí zásadně liší, něco mají společné. Vzpomínky jsou autobiografické a obvykle se týkají událostí, které se staly až po dosažení dvou nebo tří let věku. Naprostá většina lidí si však z toho, co se v jejich životě událo během prvních několika let, nepamatuje nic.

Vzpomínky si tvoří i kojenci

Navzdory tomu však výzkumy naznačují, že kojenci si vzpomínky vytvářet mohou. Jen ne takové, které by později byli schopni převyprávět. Během několika prvních dnů života si dokáží vybavit tvář vlastní matky a rozlišit ji od tváře cizí osoby. O několik měsíců později jsou schopni prokázat, že si tváře pamatují. Na osoby, které vidí nejčastěji, se totiž také nejvíce usmívají.

Ve skutečnosti však kromě těch autobiografických existuje mnoho dalších druhů vzpomínek. Jde například o sémantické vzpomínky neboli vzpomínky na fakta, to jsou třeba názvy jednotlivých pokrmů nebo hlavní města jednotlivých států. Existují také procedurální vzpomínky neboli vzpomínky na to, jak provést nějakou činnost, například otevřít domovní dveře nebo řídit auto.

Pokud jsou kojenci ve věku šesti měsíců trénováni po dobu jedné minuty, úkon si pamatují i o den později. Čím starší dítě, tím si úkon pamatuje déle.

Výzkum psycholožky Carolyn Rovee-Collierové z 80. a 90. let 20. století ukázal, že některé vzpomínky si kojenci mohou vytvářet již od útlého věku. Co přesně si pamatují, samozřejmě říct nedokážou. Klíčem k výzkumu Rovee-Collierové tedy bylo vymyslet úkon, který by odrážel rychlost, s jakou se mění jejich těla a schopnosti.

Motivací je pozitivní prožitek

Ve verzi pro děti ve věku dvou až šesti měsíců tedy vědci umístili kojence do postýlky, nad kterou visel kolotoč s barevnými hračkami. Nejprve měřili rozsah pohybu dětské nožky během přirozeného pohybu, tedy její kopání. Poté přivázali k nožičce dítěte provázek tak, aby pohyb nohy, který musel být větší než ten přirozený, kolotoč rozpohyboval. Kdykoliv tedy dítě dostatečně silně koplo, kolotoč se roztočil. Asi nebude překvapením, že se všechny děti rychle naučily, že pohyb kolotoče mohou ovládat, a kopaly výrazně více než předtím.

Verze pro děti od šesti do osmnácti měsíců je podobná. Namísto ležení v postýlce, což takto staré děti už dlouho nevydrží, sedí na klíně rodiče a rukou ovládají páku, která spustí pohyb vláčku po kolejích. Děti princip opět rychle pochopily a na páku začaly tlačit takovou silou, aby se vláček rozjel.

Jak to ale souvisí s pamětí? Poté, co Collierová děti několik dní trénovala, s odstupem času také testovala, jestli si naučené úkony děti pamatují. Jednoduše dětem opět ukázala kolotoč nebo vláček a měřila, zda budou jejich reakce stejné jako předtím.

Výsledkem studie bylo zjištění, že pokud jsou kojenci ve věku šesti měsíců trénováni po dobu jedné minuty, úkon si pamatují i o den později. Čím starší dítě, tím si úkon pamatuje déle. Kojence lze také přimět k delšímu zapamatování úkonu tím, že je trénujete delší dobu a že jim daný úkon připomínáte. Toho se dá jistě využít například při učení dětí na nočník, který by mohl být třeba postavený v koupelně tak, aby jej dítě zahlédlo vždy, když si půjde umýt ruce.

Musíme si nejdřív uvědomit sebe?

Pokud si tedy kojenci jsou schopni vzpomínky vytvářet, jak je možné, že si věci z této fáze života nepamatujeme? Zatím není jasné, jestli je infantilní amnézie reálným jevem proto, že si autobiografické vzpomínky vytvořit nedokážeme, nebo jen proto, že si je nemáme jak obnovit. Vědci k tomu ale mají několik teorií.

Jednou z nich je ta, že autobiografické vzpomínky vyžadují, aby se u člověka nejdříve vyvinulo vnímání sebe sama. Dítě musí být schopno přemýšlet o svém chování s ohledem na jeho vztah ke svému okolí. Vědci tuto schopnost v minulosti testovali pomocí tzv. zrcadlového testu sebeuvědomění, původně určeného pro testování sebeuvědomění zvířecích druhů.

Na nos dítka se pomocí rtěnky nebo tvářenky nakreslila červená tečka a dítku pak bylo doslova nastaveno zrcadlo. Kojenci mladší 18 měsíců se na roztomilé miminko v odrazu jen usmívali a nedávali najevo, že by si sebe sama uvědomovali. Mezi 18. a 24. měsícem se už batolata dotýkala vlastního nosu, a dokonce se tvářila rozpačitě, což naznačuje, že si červenou tečku v zrcadle spojovala s vlastním obličejem. Určité uvědomění sebe sama se u nich už tedy rozvinulo.

Dalším možným vysvětlením pro existenci infantilní amnézie je fakt, že se řeč vyvíjí až později během druhého roku života, a velmi malé děti si tak nedokážou zformulovat popis událostí, které by si později mohly vybavit. A konečně je tu hipokampus. Tato oblast mozku, která je z velké části zodpovědná za paměť, není v kojeneckém období plně vyvinutá. Vysvětlení je tedy možná více než prosté.