Proč si pamatujeme věci, které nás děsí? A dá se tomu zabránit?

Pamatujete se na ten pocit, když jste se opravdu báli? Když jste se vyděsili tak, že se vám sevřel žaludek, zatnuli jste pevně zuby a začali jste se třást? Situace, kdy jsme se opravdu hrozně báli, v nás většinou zůstávají téměř navždy a velmi nepříjemné vzpomínky o sobě dají občas vědět. A lidé s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) se jich snaží zbavit. Co však neznáme, je proces, jakým způsobem mozek tyto vzpomínky ukládá a vyvolává. Nová studie publikovaná v časopise Nature Communications se právě těmito procesy zabývá a začíná odhalovat, jak mění stresové hormony schopnost neuronů reagovat a proč se tím zvyšuje schopnost mozku ukládat vzpomínky do paměti.

Strach je evoluční nástroj, který nás varuje před potenciálním nebezpečím. Jsme nastaveni tak, abychom si pamatovali věci, které nás děsí, říká neurolog Tulane University Jeffrey Tasker a hlavní autor studie. „Prostě proto, že se jim chcete příště vyhnout. Pokud si nebudete pamatovat děsivé prostředí a děsivé situace, které se dějí, nepřežijete.“

Z hlediska evoluce je pro člověka sice velmi výhodné si tyto děsivé vzpomínky ukládat do paměti a občas si je připomenout, vědci si ale nebyli jisti, co přesně se na biochemické a mechanistické úrovni při ukládání traumatizujících zážitků do paměti děje. Mozek je (technicky řečeno) sestava elektrických obvodů, které si mezi sebou předávají elektrické impulzy. Šíření těchto impulzů je regulováno nejrůznějšími chemickými látkami, které v mozku vznikají. Impulzy se přenášejí prostřednictvím neuronů do různých částí mozku a tam řídí naprosto všechno, co se v lidském těle odehrává, od pohybu až po paměť. Hlavní úlohu v tom hraje amygdala, párová součást mozku, kde se soustřeďují všechny impulzy vytvářející emoce. A také vzpomínky, zejména takové, které jsou v nás schopny emoce vyvolat.

Vzpomínky jsou nové okruhy kontaktů v mozku, pevně stanovené dráhy, kterými proudí elektromagnetické impulzy.

„Chceme přijít na to, jak můžeme ovlivnit paměť prostřednictvím stresu,“ říká Xin Fu, neurolog z věhlasného Massachusettského technologického institutu a hlavní autor studie. Se svými kolegy se zabýval funkcí norepinefrinu či noradrenalinu, což je hormon, který se v lidském těle uvolňuje, právě když prožíváme stres. Spolu se svými kolegy dávkoval noradrenalin myším a následně studoval, co to udělá s jejich mozkem. A vědci přišli na to, že po podání noradrenalinu se elektrická aktivita v mozku výrazně změnila. „Noradrenalin je stresový signál,“ říká Tasker. „Je příznakem toho, že se v mozku něco děje, že se mění míra aktivace mozkových elektrických obvodů.“ A noradrenalin způsobil v amygdale totální explozi elektrických impulzů. Tasker doslova uvádí, že viděli „bouři výbuchů elektrické energie, pak bylo chvíli ticho a pak to začalo znovu s ještě vyšší intenzitou“.

Abyste se z toho nezbláznili

Vzpomínky jsou nové okruhy kontaktů v mozku, pevně stanovené dráhy, kterými proudí elektromagnetické impulzy. A výbuchy aktivity pomáhají právě tyto nové okruhy vytvářet. Proto jsou vzpomínky na události plné strachu a emocí tak živé. Studie se sice zaměřila pouze na noradrenalin, ale její závěry platí podle vědců i na další hormony.

„Nevztahují se pouze na noradrenalin jakožto modulátor nervové aktivity. Jsou specifické pro biochemickou signální dráhu, která je aktivována norepinefrinovým receptorem,“ uvádí Tasker. Což znamená, že pro podobné exploze energie v mozkové aktivitě, které podporují tvorbu paměti, je potřeba aktivovat určité signální dráhy, což dokáže právě noradrenalin, ale nemusí to být výlučně on. „Bylo by chybou soustředit se výhradně na jediný neurotransmiter, kterým je v tomto případě noradrenalin,“ říká Tasker. Ten chce v budoucnu přijít na to, jak podobnou bouři elektrických impulzů vyvolat prostřednictvím různých elektrických signálů, přivedených pomocí různých neurotransmiterů na jednu cílovou buňku.

Lidé s posttraumatickým stresovým syndromem uchovávají natolik traumatizující živé vzpomínky, že jim to brání v běžném životě. A rozhodně to ani zdaleka není evolučně výhodné.

Studie Jeffreyho Taskera a jeho týmu je pouze jedním z mnoha kroků, který potřebujeme udělat, abychom přišli na to, jak mozek kóduje vzpomínky a jak tento proces ovlivňuje stres, napětí a strach. Jedním z cílů je také pomoci lidem s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Ti v sobě uchovávají natolik traumatizující živé vzpomínky, že jim to brání v běžném životě. A rozhodně to ani zdaleka není evolučně výhodné.

„Chceme tomu přijít na kloub, abychom mohli odpovědět na otázku, jak se stane, že se tyto procesy naruší do té míry, že přinášejí více škody než užitku,“ říká Jamie Maguire, neurolog z Tufts University. „Důsledkem může být právě vznik PTSD, což znamená neschopnost adaptivních reakcí na strach.“ Tufts také dodává, že pochopení principu „vypínání a zapínání mozku“ prostřednictvím neurotransmiterů by mohlo mít dalekosáhlý dopad na zkoumání i dalších duševních poruch.

„Ve skutečnosti toho víme jen hodně málo o tom, jak mozek přepíná mezi různými náladami a emocemi. A přesně to se snažíme pochopit – jak by právě tyto skutečnosti mohly pomoci tomu, aby se psychiatrické choroby, jako je deprese a úzkost, daly dlouhodobě zvládat,“ říká Maguire. „Pokud tento proces pochopíme, můžeme nervové dráhy v mozku napravit a uvést tak síť nervových buněk do vyrovnaného stavu, což bude mít za důsledek samozřejmě příznivou změnu chování.“