Skutečně jsou ženy upovídanější? Jen doma. Na veřejnosti víc mluví muži

Večer po těžkém pracovním dni: Pár sedí na pohovce před televizí. Žena povídá, muž hledí střídavě do novin, střídavě na obrazovku televize a jen občas na svou partnerku, aby přikývl nebo vydal souhlasné nebo aspoň nějaké zamručení. Poslouchá ji? Těžko říci. Je upovídaná? Těžko říci.

Podle obecně přijímaného přesvědčení bychom asi konstatovali, že žena upovídaná je. Deborah Tannenová, profesorka lingvistiky na univerzitě v Georgetownu a autorka knihy You’re The Only One I Can Tell: Inside the Language of Women’s Friendships, se proti takovým stereotypům staví. Ve své knize tvrdí, že ženy mají tendenci mluvit častěji pouze v soukromí.

Mužská kompenzace

Na podporu svých tvrzení nabízí Tannenová nejen své osobní zkušenosti, ale také další studie. Vědci například během jedné z nich pozorovali sedm setkání univerzitních fakult. Studie ukázala, že nejdelší komentář ženy na všech sedmi shromážděních byl kratší než nejkratší projev muže. Jiný průzkum zase odhalil podobný vzorec mezi lingvisty v diskuzích o odborných tématech – zprávy psané muži byly v průměru dvakrát delší než ty psané ženami. O čem to vypovídá? Že by Tannenová mohla mít pravdu.

Postavení ženy ve společnosti je spojeno s jakousi prostorovou stažeností – nohy u sebe kvůli sukni, drobné kroky kvůli podpatkům, střídmé pohyby kvůli výstřihům.

Důvod, proč ženy mluví víc doma než na veřejnosti, je podle Tannenové převážně psychický. Doma se cítí bezpečně, jistě a neobávají se, že budou jakkoli souzeny za to, co říkají. Kromě této volnosti vnitřní mají i volnost fyzickou. Mohou se posadit, jak je jim pohodlné. Rozvalit se, uvolnit se. Na veřejnosti je to jinak. Tannenová používá termín "verbální analogický přístup k fyzickému prostoru". Ženy ve společnosti jsou totiž dámy. Chodí elegantně oblékané, měly by nějakým způsobem vystupovat.

Nehodí se, aby košatě gestikulovaly, rychle měnily polohy a chovaly se neurvale. Postavení ženy ve společnosti je spojeno s jakousi prostorovou stažeností – nohy u sebe kvůli sukni, drobné kroky kvůli podpatkům, střídmé pohyby kvůli výstřihům a podobně. S tím se podle Tannenové pojí i určitá rezervovanost vnitřní – ženy jsou tak v jistém smyslu stahovány společenskými konvencemi. Tannenová netvrdí, že je to špatně. Jen tím vysvětluje ženskou tendenci se na veřejnosti projevovat méně a jinak než doma. Stejně jako na veřejnosti šetří prostorem fyzickým, šetří i prostorem verbálním – jsou stručnější a mluví tišeji.

Hlas a nevýrazný projev

S verbálním analogickým přístupem k fyzickému prostoru souvisí i další pojem, který Tannenová ve své knize užívá. Jedná se o takzvanou dvojitou vazbu, s jejíž pomocí autorka vysvětluje, jak je pro ženy ve skutečnosti těžké se na veřejnosti hodnověrně projevit. Jakmile se totiž dostanou do zorného pole širšího spektra diváků, začíná nevyhnutelné hodnocení zakládající se na kadenci slov a intonaci hlasu. Mluví-li žena způsobem, který vyhlíží autoritativně, může být snadno považována za agresivní a její názory tím mohou být předem značně znehodnoceny a odsouzeny k nezájmu či zániku.

Pokud žena "nedokáže udržet krok", tak ji ostatní brzy přestanou poslouchat, a dokonce ji začnou přerušovat.

Mluví-li naopak žena tak, jak je na veřejnosti zvyklá – tedy rezervovaně, tiše, stručně – odsuzuje se zase sama k vysokému riziku sklouznutí do patosu. Pokud takto "nedokáže udržet krok", tak ji ostatní brzy přestanou poslouchat, a dokonce ji začnou přerušovat.

Nosné myšlenky, poznámky a názory žen jsou tedy podle Tannenové tak jako tak odsouzeny k zániku. Jediným způsobem, který je zvýrazní a dodá jim na váženosti, je podle autorky možnost, že je za ženu přednese muž. Jak se tedy na veřejnosti chovat? Nejlepší je zřejmě zachovat zlatou střední cestu, jako ostatně skoro při všem. Mluvit rázně, ale nenechat se strhnout emocemi v případě, že vás někdo přeruší.