To, že naše chování má vliv na lidi z našeho nejbližšího okolí, je poměrně jasné. Vědci však zjistili, že můžeme poměrně silně působit i na osoby, s nimiž jsme nikdy nepřišli do kontaktu. A funguje to i naopak. Dokonce i tak osobní věci, jako je emocionální stav, kolik vážíte nebo koho volíte, jsou do určité míry ovlivňovány ostatními lidmi. A to i těmi, které vůbec neznáte.
Jednou z pacientek Nicholase Christakise, lékaře a sociologa z Harvardu, byla starší žena s demencí. Její dcera, která o ni dlouhodobě pečovala, byla už velmi vyčerpaná a neustále si stěžovala na špatnou psychiku. Nebyla ovšem jediná.
Lidé netloustli náhodně, ale v rámci určitých skupin. Pokud konkrétní obyvatel Framinghamu přibral, pak jeho přátelé měli o 57 % vyšší pravděpodobnost, že se u nich problémy s nadváhou rovněž rozvinou.
Její druh, který musel neustále nářky své manželky poslouchat, nakonec také onemocněl. Jednu noc poté, co se doktor Christakis vrátil domů, se mu ozval přítel manžela oné ženy. Popisoval, že i jeho samotného ona situace velmi vyčerpává. Christakis tak došel k zajímavému zjištění, a to, že nemoc matky ovlivnila „tři stupně separace“, tedy nejen dceru, ale také jejího manžela a nakonec i muže, který nemocnou nikdy nespatřil.
Cizí lidé ovlivňují naši hmotnost
Nicholase tato problematika zaujala natolik, že se ji rozhodl blíže prozkoumat a spolu se sociologem Jamesem Fowlerem zmapovali sociální vazby a jejich vliv na chování. Oba vědci shromáždili data od 5 124 obyvatel města Framingham v USA a vytvořili jakousi mapu jejich sociálních sítí. Následně pomocí počítačového programu zjišťovali, jak se lidé vzájemně ovlivňují. Prvním zvoleným kritériem byla tělesná hmotnost.
Christakis s Fowlerem zjistili, že lidé netloustli náhodně, ale v rámci určitých skupin. Pokud konkrétní obyvatel Framinghamu přibral, pak jeho přátelé měli o 57 % vyšší pravděpodobnost, že se u nich problémy s nadváhou rovněž rozvinou. Ještě více udivující byl však fakt, že se zde efekt nezastavil, naopak se zdálo, že na vazbách tolik nezávisí. Vybraný jedinec měl přibližně o 20 % vyšší pravděpodobnost přibrat na váze, pokud přítel jeho přítele byl obézní, přestože onen spojující prostředník nemusel přibrat ani deko. A riziko vzniku obezity se zvýšilo i tehdy (teď se neztraťte...), když přibral přítel přítele daného přítele, a to konkrétně o 10 %.
Šíření alkoholismu, depresí, štěstí i osamělosti
Tyto výsledky však zdaleka neplatily jen pro obezitu. Během následujících let Christakis s Fowlerem ve svém výzkumu pokračovali a nacházeli stále více příkladů tohoto jevu. Zjistili, že sociálními sítěmi se šíří také kouření, pití alkoholu, ale také deprese, pocity štěstí či osamělosti. A vždy je chování jedince ovlivňováno v rámci oněch tří stupňů odloučenosti.
Autoři studie se domnívají, že toto chování se šíří díky podvědomým sociálním signálům, které přebíráme od ostatních a které nám slouží jako ukazatelé, co je normální a co už ne.
„Především v západních zemích, kde vládne silný individualismus, je mnoho lidí přesvědčeno, že vládne svému osudu a že se rozhoduje nezávisle. Ale my jsme prokázali, že při svých rozhodnutích jsme silně ovlivňováni širokým okolím a naši přátelé jsou na tom stejně. Je tedy logické, že jsme všichni propojeni. Je to jako se stádem skotu. Když jste veprostřed a zvířata na straně najednou začnou zatáčet doleva, časem se to donese až k vám a vy také zahnete,“ popisuje svá zjištění James Fowler.
A jak přesně se obezita či štěstí šíří? U některých jevů, jako je například kouření, se zdá být onen proces „nákazy“ poměrně jasný. Když je kolem vás každý druhý kuřák, budete možná cítit jakýsi tlak na to, abyste také začali. Zatímco když nekouří z vašeho okolí nikdo, vy s nejvyšší pravděpodobností přestanete.
Toto jednoduché vysvětlení však není možné použít například v případě štěstí či obezity. Ne moc často urgujeme ostatní, aby víc jedli nebo byli šťastnější (a i kdyby ano, pak to zcela jistě neznamená, že nás dotyčný také poslechne.) Autoři studie se domnívají, že toto chování se šíří díky podvědomým sociálním signálům, které přebíráme od ostatních a které nám slouží jako ukazatelé, co je normální a co už ne. Pokud tedy například někdo z našeho okolí přibere na váze, postupně změníme svůj mentální obraz toho, jak obezita „vypadá“, a dáme sami sobě tiché svolení také přibrat.
Naše zodpovědnost
„Věřím, že když pochopíte, že ovlivňujete nejen své přátele, ale dokonce i přátele přátel svých přátel, změní to váš pohled na svět,“ říká James Fowler. „Morální chování se v tomto případě vyplácí, protože máme vliv na rozhodování lidí kolem nás. Když budou kopírovat naše dobro, bude se dál šířit v naší sociální síti a možná se k nám vrátí zpět. A tak si budeme vytvářet přátelské okolí i lepší podmínky pro život,“ dodává.
Když si tedy uvědomíme svou zodpovědnost a široké napojení na ostatní, možná nás to povede k hlubšímu zamyšlení nad vlastním životem. A nemusí se to týkat jen přibírání na váze či kouření. „Všechno začíná u drobných věcí, člověk nemusí vymýšlet vize lepšího věta. Stačí, když se v tom svém mikrosvětě začne chovat slušně a v souladu se svým svědomím… A ono se to pak může šířit dál, rozrůstat jako epidemie. Nebo nemusí a zůstane to jen u nás. V každém případě to ale stojí za to.“ To už neříká James Fowler, to napsal Václav Havel.
foto: Shutterstock
