Profesor psychologie z denverské univerzity Michael Karson přišel s teorií, která srovnává to, jak se chováme sami k sobě, s politickými systémy. Zatímco celospolečensky se nám demokracie zdá jako nejlepší forma řízení, v hlavě jedince příliš nefunguje. Na druhou stranu ti, kteří vládnou sami sobě železnou pěstí, si zase koledují o psychické onemocnění.
Podle Karsona se mysl člověka skládá z celé řady akcí, reakcí, emocí a cílů, mezi kterými potřebujeme zachovat rovnováhu, tedy jakýsi vládní systém. Tím mezi nimi založíme spravedlnost, zajistíme domácí klid a společnou obranu, podporujeme obecné blaho a svobodu pro sebe i pro naše potomky. „Zamyslete se nad systémem vlády své vlastní psychiky a nad tím, jak pro vás pracuje,“ radí Karson.
Když mysli vládne diktátor
Začněme režimem, ve kterém by většina z nás žít nechtěla, a to v reálném životě ani ve vlastní hlavě. Lidi, kteří sami sobě vládnou železnou rukou, provádějí často poměrně tvrdou autocenzuru. Nedovolí si stěžovat nebo si připouštět věci, které považují za špatné. Diktátor totiž touží být obdivován a žádnou kritiku nesnese. Jeho poddaní jsou poté nezřídka rozzlobení a depresivní, a to se nakonec stane i člověku s myslí diktátora. Řada lidí tento rozpor neustojí a nakonec končí v rukou odborníků.
Anarchista je jako dítě
Zatímco výše zmínění diktátoři mají obvykle pevný řád a v něm jasně daná pravidla, anarchista je jejich opakem. Jeho systém je v nerovnováze. Před cíli dá totiž vždy přednost aktuálním emocím. Rozhoduje se na základě impulzů a upřednostní je, i když tím může uškodit sobě a okolí. Anarchista se zkrátka i v dospělosti chová jako dítě.
Demokracie je pro psychiku špatná
Z výše uvedeného už víme, že pro psychiku jedince není demokracie ideální. I v demokracii totiž často volíme a hlasujeme podle svých vlastních zájmů. V rámci řízení sebe sama by to tak bylo vždycky. Jak by asi dopadlo referendum, které pořádáte sami pro sebe? Na rozdíl od anarchisty se demokrat snaží své rozhodnutí více racionálně zdůvodnit, to ale neznamená, že nedá přednost aktuálnímu potěšení před plněním dlouhodobých cílů.
Aristokraté, populisté a privilegovaní
Aristokraty nazývá Karson ty, kteří si svůj život nechají řídit vlastními rodiči. Nebo se mají natolik dobře, že jsou zcela odtrženi od starostí běžných lidí. Nejsou schopni zvažovat, jaké důsledky může mít jejich jednání pro druhé. Karson je přirovnává k populistům, kteří klidně nechají hladovět své vlastní voliče. Velký počet lidí podle něj žije v systému, který přirovnává k současným americkým univerzitám. Vládnoucí třída je v něm složena z těch nejbohatších a celá vláda se odvíjí a řídí podle toho, jak vydělat co nejvíce peněz.
Čtěte také:
Bolest zad? To je strach i nedůvěra v sebe samé
Sendvičová generace strádá psychicky i finančně. Jak jí pomoci?
Pusťte na svobodu své pravé JÁ, radí terapeut Michal Brozman
Kdo by měl tedy vládnout naší hlavě?
Podle Karsona by bylo ideální, kdyby nám vládli ti nejmoudřejší, nejčestnější, zkrátka ti, kteří si to nejvíce zaslouží. V reálné politice to tak ale příliš nefunguje. Politici používají vojenskou moc nebo svůj mediální vliv, a tak nezřídka končíme s vládou těch nejsilnějších nebo demagogů.
Ve vztahu sama k sobě je ale nejefektivnější posilovat právě vlastní moudrost. Jak toho docílit? „Poznejte své vlastní vášně, aniž byste je nazvali hříchy a pokusili se je vytlačit ze svého života,“ radí Karson. Zjednodušeně řečeno, nebuďte na sebe přehnaně tvrdí jako diktátor, ale nechovejte se vždy dětinsky jako anarchista. Buďte sami sobě laskavým vůdcem.
foto: Shutterstock, zdroj: PsychologyToday
