„Zamilovala jsem se. Konečně je to ten pravý. Ale má děti. Tak to už ho nechci...“ Podobným rozjímáním začal před pěti lety příběh Kamily Petrovské. Nakonec postupem času změnila názor a rozhodla se, že roli macechy neboli třetího rodiče přijme. To samozřejmě ještě netušila, jak náročný úkol to bude. Postupem času se musela vyrovnat se žárlivostí, pocitem bezmoci a v komponované rodině najít své vlastní místo. Když se jí to nakonec podařilo, napsala o svých zkušenostech knihu. Nazvala ji Třetí rodič.
Reklama
S Kamilou jsme se sešly v altánku jedné kavárny v centru Prahy. Zatímco jsme popíjely místní speciální šťávy, stihla mi popsat hlavní úskalí, která nevlastní rodičovství přináší. Kamila ze své zkušenosti ví, že třetí rodič má stále velmi problematickou úlohu. „Chtěla bych, aby se obecně uznávalo, že role třetího rodiče je stejně důležitá jako všechny ostatní v rodině. Zatím to tak bohužel není,“ vysvětluje. Když mi po společně strávené hodince se smíchem přála, abych nikdy nic podobného nemusela řešit, v duchu jsem jí dávala za pravdu.
Kdy a jak jste přišla na to, že napíšete knihu o roli třetího rodiče?
Tehdy jsme šly s kamarádkou, socioložkou, po Staroměstském náměstí a já jsem jí říkala, že role třetího rodiče není vůbec jednoduchá a je o tom všeobecně málo informací. Tehdy jsem prohlásila, že o tom jednou něco napíšu. I když to bylo míněno původně jako vtip. Nakonec jsem se ale pro napsání knihy vážně rozhodla. Hlavním impulzem bylo vlastně to, že jsem projekt přihlásila do soutěže Social Impact Award a vyhrála ji. Díky jejich tříměsíční podpoře jsem pak mohla začít budovat novou webovou platformu Třetí rodič a psát knihu, která vznikala asi rok.
Čerpala jste tedy jen ze svého života?
Je to kompilát mých zkušeností, ale zároveň dlouholetých pedagogicko-psychologických znalostí, které jsem na situaci třetích rodičů aplikovala.
Jak jsem se dočetla, máte dvě „bonusové“ a jedno vlastní dítě…
Ano, nevlastním dětem je teď 12 a 14, vlastnímu 2 roky. Vídám se s nimi už asi pět let, ale nebydlí s námi. Jsou u nás na víkend dvakrát za měsíc.
Jak se ten vztah s nimi vyvíjel? Na počátku prý často vztahy vypadají růžově, pak se ale něco zlomí.
Ano, myslím, že podobně to prožívá víc lidí. Když se člověk s dětmi seznamuje, chce dobře vypadat, být milý a hodný a děti vlastně taky. Takže ty začátky bývají často velmi pěkné a vy máte pocit, že všechno bude v pohodě.
Když je člověk rodič, příroda ho hned od začátku obdaří určitou mírou tolerance, lásky, respektu. Ale nevlastní rodič nic z toho nemá.
Jenže pak vyplouvá na povrch realita všedních dnů. Ocitáte se v jedné domácnosti s dětmi, které nejsou vaše, a jako každé dítě mají své krásné vlastnosti, ale samozřejmě i nějaké neduhy. Když je člověk rodič, příroda ho hned od začátku obdaří určitou mírou tolerance, lásky, respektu. Ale nevlastní rodič nic z toho nemá, musí si to nejdříve vybudovat. Proto pro něj může být hodně situací dost náročných.
S čím jste se musela vypořádat vy osobně?
Hodně se například vynořují vaše vlastní negativní vlastnosti, pocity, které jste nikdy předtím neznala, například žárlivost na děti. Představte si, že jste do partnera hrozně zamilovaná, ale jeho potomci ho také chtějí držet za ruku, partner jim říká „miláčku“ a tak dále. Od mnoha žen znám také z vyprávění, že se srovnávají s bývalou partnerkou. Když žijete v „normálním“ partnerství, bývalí partneři patří do historie. Zde jsou však velmi živou součástí reality a vždycky tam skrze děti nějakým způsobem budou. I s tím se musí člověk srovnat.
Třetí rodič je spíš v takovém prázdnu a neví, jestli s dětmi má či nemá psát domácí úkoly, jestli na ně křičet, když něco udělají špatně.
Celkově největší téma vidím v hledání vlastní úlohy. V běžné rodině máte jako rodič či dítě své místo a víte, co vaše role obnáší, co si můžete dovolit a co ne, co se od vás očekává a podobně. Ale třetí rodič je spíš v takovém prázdnu a neví, jestli s dětmi má či nemá psát domácí úkoly, jestli na ně křičet, když něco udělají špatně. A z toho mohou plynout i hodně nepříjemné pocity. Když si ale člověk nakonec to své vnitřní místo najde, může se to docela usadit do nějaké přijatelné pozice. Ale to záleží na mnoha faktorech. Pro mě bylo klíčovým momentem narození mé vlastní dcery. Tím se má pozice směrem k dětem ukotvila. Ony jsou sourozenci mé dcery a já zase matka jejich sestry.
Jak moc by se měl rodič angažovat ve výchově nevlastních dětí?
Určitě to hodně závisí na věku dětí, ale z principu se domnívám, že výchova je zodpovědností zejména obou vlastních rodičů. Já osobně do ní vstupuji jen ve dvou rovinách. Zaprvé podle toho, jak se dohodneme s partnerem, třeba když mě požádá, jestli bych s dětmi neudělala úkoly z matematiky. A zadruhé tehdy, když děti narušují mé vlastní hranice, například bojkotují odjezd na nějaký společný výlet a podobně. Mimochodem, v tom vidím i největší přínos úlohy třetího rodiče. Naučila mě stanovovat si své hranice a dávat jasně najevo, když je někdo překročí.
Co vám nejvíc pomohlo v překonávání problémů?
Určitě čas. Protože na začátku se bijí vaše emoce k partnerovi s tím, že jsou tam ještě nějaké další osoby. Ale právě časem se ten vztah a láska mění, takže to určitě pomáhá. A důležitá, alespoň pro mě, byla podpora od partnera, fakt, že jsem s ním o všem mohla mluvit.
Z hlediska historie tu děti opravdu byly dřív než nový partner, ale pokud jsou moc upřednostňovány a neberou se v úvahu potřeby třetího rodiče, tak ta pozice je pak pro něj hodně nepříjemná
Což není samozřejmé, naopak pro spoustu rodičů je hodně zraňující poslouchat kritiku na vlastní děti. Když vás ale partner podpoří, je to určitě velká pomoc. Čas také pomůže utužit vztah k dětem. Během těch měsíců a let se poznáte, projdete si fázemi hádek, ale zažijete i hezké chvíle.
Takže jste neměla období, kdy jste to chtěla vzdát?
Už jste druhý novinář, který se mě na to ptá... A má odpověď je, že chtěla a mnohokrát. Ale naštěstí jsou to jen takové chvíle, kterými člověk projde, a pokračuje dál. Jedna z takových obtíží, která může být hodně nepříjemná, je relativně velký pocit bezmoci. Třeba se někam jede na dovolenou, vy všechno připravíte, a pak se změní nějaké okolnosti u dětí a odjezd se musí odložit. Vy jste do toho ale investovala spoustu času a energie a teď s tím nic nemůžete udělat. I v tomhle se tedy třetí rodič musí hodně hledat, aby si ujasnil svou vlastní moc, ve smyslu toho, co může.
Zmínila jste se, že vám hlavně ze začátku hodně pomohla podpora od partnera. Já znám z vyprávění, že se často rodič, zejména matky, staví spíš na stranu svých dětí a nový partner se s tím musí nějak vypořádat.
Přestože jsem tohle nezažila, je to určitě velké téma. Ano, z hlediska historie tu děti opravdu byly dřív, ale pokud jsou moc vyvyšovány a upřednostňovány a neberou se v úvahu potřeby třetího rodiče, tak ta pozice je pak pro něj hodně nepříjemná a samozřejmě v tom vztahu není spokojený.
Kamila Petrovská (1979)
Iniciátorka, autorka a kreativní ředitelka platformy Třetí rodič. Své dlouholeté zkušenosti ze vzdělávání, koučování a aplikované psychologie uplatňuje při vedení seminářů a individuálním poradenství pro nevlastní rodiče. Má dvě „bonusové“ a jedno vlastní dítě. Ve volném čase ráda chodí po horách, popíjí dobrou kávu a jezdí do Francie.
Naopak to má třeba jeden můj kamarád, který také žije tuhle komponovanou rodinu, má už z předchozího vztahu děti a jeho nová partnerka také. Říká, že díky minulým zkušenostem do toho oba dva šli s tím, že na prvním místě musí být vztah jich dvou, jedině pak budou všichni dohromady spokojení. Oba dva tedy vědomě svůj vztah upřednostňují. Já sice nevím, jestli je dobré uvažovat nad tím, co je výš nebo níž, ale minimálně by mělo být oboje stejně důležité. A tenhle názor trochu jde proti té přirozené společenské tendenci, že se na první místo staví děti, které jsou přece poznamenané rozvodem. Máme neustále pocit, že je musíme hýčkat a sebe upozadit, ale myslím, že dlouhodobě to není udržitelné.
Máte nějakou radu pro ty, kteří se chystají vstoupit do vztahu, ve kterém už je dítě?
Mě hned napadne to, co asi většinu třetích rodičů, tedy aby do toho vůbec nevstupovali. Ale to v dnešní době není rada a naopak je úplně v pořádku, že takovéto partnery máme. Má rada tedy zní, aby takoví lidé nejdříve mluvili s partnerem o tom, co se od nich ve vztahu k dětem očekává. A také by si měl každý sám pro sebe ujasnit, co vlastně chce do té role nevlastního rodiče vložit, i když to je spíš práce na delší dobu.
foto: Jakub Šimůnek, Tomáš Starý, zdroj: Třetí rodič
