„A jak mluvíte v tom Česku, jakým jazykem?“ zaskočila mě na večeři otázka ženy jednoho z mých nově nabytých kamarádů. „No přece česky,“ zalapala jsem po dechu. Jak jinak? „Aha, já myslela, že třeba rusky nebo anglicky,“ odpověděla mi.
Reklama
Ona žena pochází z Jižní Koreje, země o něco větší a pětkrát lidnatější než Česko. Přesto si my, Evropané, její národ často pleteme s Japonci nebo s Číňany, prostě nám připadají všichni stejní. No a my jim také. Ona si připadá jako menšina v Evropě. Já si připadám jako menšina v Kanadě, kde si mám brát příslušníka jihokorejské menšiny. Zvláštní paradox.
Moje národní identita není tak zajímavá a důležitá, jak jsem si doma v české kotlině občas myslela.
Všichni z této menšiny sice znají Prahu a vědí, že je krásná, ovšem samotná Česká republika tu příliš známá není. Větší znalci se při zmínce o ní vyptávají na Československo, běžní lidé si její polohu zařadí až při zmínce o členství v Evropské unii. Samotná otázka na oficiální jazyk mi jen potvrdila, že moje národní identita není tak zajímavá a důležitá, jak jsem si doma v české kotlině občas myslela.
Menšina u migrantů
Možná si teď říkáte, že jsem přece v Kanadě, zemi přistěhovalců, a tak bych si tu neměla nikdy připadat jako menšina. Pravda, ale já za pár týdnů řeknu své ano mému snoubenci. Má kanadské občanství a podvědomě ho považuju za příslušníka stejné západní civilizace, jako jsem já. Doteď si ale pamatuji ten kulturní šok, když mi můj muž představil své nejbližší přátele tady v Edmontonu.
Raději si všude hledáme to staré a známé, než abychom se pouštěli do zbytečných dobrodružství.
Nebyl mezi nimi jediný běloch. Všichni původem z Asie jako on. Možná to tak podvědomě děláme všichni. Raději si všude hledáme to staré a známé, než abychom se pouštěli do zbytečných dobrodružství.
A tak teď chodíme především do asijských restaurací, hůlky používám už i na polévku, učím se jíst pálivá jídla, protože jinak se mi všichni smějí, když při každém polknutí brečím a liju do sebe po litrech vodu, abych uhasila to palčivé řezání na jazyku. Googlím si recept na kimči, protože umět udělat tuhle pochoutku musí každá správná západokorejská žena i poslepu. Věděli jste například, že se zelí na kimči musí solit ve vaně?
Kolik řečí umíš
Pokud jste ale někde v menšině, je pro vás nejhorší to, když neumíte řeč. Sice všichni mluvíme anglicky, ale přece jen se dost často dostáváme do situací, kdy moji asijští přátelé z ničeho nic přejdou do svého rodného jazyka a baví se takhle třeba pět minut. Já z toho chytnu tak šest slov, a tím moje zapojení do konverzace končí. Osamělost je pro mě tedy velmi často přítomný pocit.
Moje na pohodlnou většinu celý dosavadní život zvyklé „bělošské“ ego dostává zabrat i jinak. Když tady procházím čínskou čtvrtí nebo vyrazím do čtvrti Arabů a Afričanů, mám pocit, jako bych byla nahá. Znáte to? To vědomí, že všichni koukají jen na vás, ale ne proto, že byste byla jejich typ.
Spojení bílá holka jsem jednoduše doslovně přeložila z anglického “white chick”, jak mě tu všichni kamarádi titulují.
Zažila jsem to poprvé v Soulu, kdy mi najednou došlo, že jsem na celé tamní přecpané hlavní třídě jediná bílá osoba. To bylo chvíli i strašidelné. Jen na vysvětlenou: spojení bílá holka jsem jednoduše doslovně přeložila z anglického “white chick”, jak mě tu všichni kamarádi titulují.
Překonat strach
Na druhou stranu mi korejská kultura dává pocit naprostého bezpečí. Hned při prvním setkáním mě všichni objali a přivítali do rodiny. Třeba minule jsme slavili narozeniny jednoho kamaráda u něj doma. Všichni přišli o půl hodiny dřív, než měli, a automaticky začali mýt nádobí, grilovat připravené jídlo, otevírat dárky, prostě pomáhat se vším, co bylo i nebylo třeba. Ač jsou Korejci jako národ uzavření, jakmile se dostanete dovnitř, čeká na vás neuvěřitelně vřelá a obětující se nátura.
Pro mě je navíc důležité vytěžit z každé situace to nejlepší, co se dá. Tak jsem se tu v Edmontonu konečně zapsala na hodiny korejštiny.
Spojení více kultur je náročné, chce to čas, trpělivost a vzájemné porozumění. Kdo je v menšině, musí překonat přirozený strach z přesily a musí se umět postavit sám za sebe. Třeba jako já, když jsem po pár týdnech přecházení z angličtiny do korejštiny prostě hlasitě požádala, aby se mluvilo jazykem, kterému rozumím, nebo jinak budu sama pro sebe žvanit česky a to bude teprve blázinec.
A proč s vámi tento týden sdílím zrovna tohle? Protože se mi zdá, že je to v těchto časech docela příhodná a aktuální zkušenost. Jsem vlastně ráda, že něco takového mohu zažívat, a možná by to měl aspoň párkrát zakusit na své bílé privilegované kůži každý Evropan: být centrem nechtěné pozornosti, anebo být přehlížen. Pro mě je navíc důležité vytěžit z každé situace to nejlepší, co se dá. Tak jsem se tu v Edmontonu konečně zapsala na hodiny korejštiny. Začínám příští týden.
foto: Shutterstock
