Děti a rodiče, kteří pravidelně propadají svodům světa moderních technologií, se hádají až čtyřikrát častěji než rodiny, které žijí poněkud méně virtuálně. S takovou informací přišel výzkum univerzity v Michiganu a Lowe, který byl zveřejněný v odborném časopise Media Psychology.
Reklama
Studie ze současné situace vyvozuje i další zajímavé závěry. Mediální zařízení, jako jsou tablety a chytré telefony, údajně svým „obětem“ pomáhají vytvářet jakési „prostředí v prostředí“ (my to běžně známe pod pojmem svět ve světě), kam utíkají, když se tam, kde se nachází, necítí příjemně. Týká se to zejména dětí s diagnostikovanou poruchou senzorického vnímání, jako jsou třeba děti s PAS (poruchou autistického spektra) nebo poruchou pozornosti/hyperaktivitou.
Problém jen autistům a hyperaktivním?
Když si to shrneme, vyjde nám, že tak jako tak se dostáváme do začarovaného kruhu. Trávíme hodně času na mediálních zařízeních, kvůli tomu se hádáme a kvůli hádkám zase utíkáme zpět do světa ve světě, nebo, slovníkem výzkumníků z Michganu a Lowy, do prostředí v prostředí. Kristen Harrisonová, hlavní profesorka komunikačních studií na univerzitě v Michiganu, potvrzuje, že původcem potíží jsou moderní technologie. Ty podle ní mění prostředí, v němž se svorně pohybujeme.
Moderní technologie jsou průvodcem potíží: kvůli nim se hádáme, a pak utíkáme do alternativního virtuálního světa.
„Děti si z větší části nemohou vybrat, kde jedí, spí, hrají si, nebo se učí,“ vysvětluje na serveru futurity.or. „A vizuální a zvukové prostředí je stále více chaotické. To všechno negativně působí na jejich pozornost,“ dodává. Životní prostor je podle ní stále méně jemný a pochopitelný. Pro dítě je těžké najít v něm místo, kde se bude cítit dobře. A tak se uzavírá do sebe, tedy lépe řečeno, do světa moderních technologií. Tam nemusí s nikým mluvit. Tam je to zdánlivě jednoduché a nekomplikované.
Jak mají děti odpočívat?
Harrisonová dává konkrétní příklad. Když se dospělý člověk nachází v chaotickém prostředí – řekněme v restauraci – musí si vybrat, čemu bude věnovat pozornost, aby mohl fungovat. Z hudby, hovoru ostatních hostů, cinkání příborů, číšníka, dotazujícího se na objednávku, si vybere jeden bod, kam plně soustředí svou koncentraci – svého spolustolovníka, partnera. S tím vede rozhovor.
Ostatní bere na vědomí, ví, že to existuje, ale blíže se tím nezaobírá. Děti ale neumí takto zpracovat zvukové, vizuální a jiné stimulace. Jenže prostředí, v němž se nacházejí, to po nich vyžaduje – mění se povaha světa, rodiče je berou s sebou na pracovní jednání, na večeře, párty apod. Jak to tedy mohou zvládat, když jim chybí nástroje pro filtrování smyslových informací? Po svém. Vezmou do ruky telefon a „vypnou se“.
Ukažte dětem cestu
A Harrisonová v tomto návyku nevidí tolik patologického jako veřejnost nebo někteří její kolegové. Ne že by takové jednání schvalovala, ale spíše tvrdí, že ačkoliv společnost takové chování odsuzuje, v podstatě s ním nic nedělá a neuvědomuje si, že dítě to může skutečně uklidňovat. Důležité však je podchytit moment, kdy dítě ztratí o realitu zájem zcela a z moderních technologií vytvoří vlastní svět, z něhož bude odmítat vystoupit. Co navrhuje? Apeluje zejména na rodiče, aby svým dětem projevovali zájem, a to v přiměřené míře i o jejich svět moderních technologií.
Ukažte svému dítěti, že žít v reálném světě je příjemnější než unikat do světa virtuálního.
Chtějí-li totiž rodiče své děti pochopit, musí se snažit pochopit i to, co se jim zdá nepochopitelné. Proto příště, až bude vaše dítě zabráno do videohry, sedněte si vedle něj, dotkněte se ho a chvíli se mu dívejte přes rameno. Začněte si s ním o hře povídat a postupně stočte hovor k jiným věcem, které by ho mohly zajímat. Ukažte mu, že i reálný svět je pochopitelný, že se v něm lze orientovat a že to může být příjemnější než stále unikat do světa virtuálního. Koneckonců, neměla by tohle vlastně být úloha rodiče? Provést dítě životem a ukázat mu, jak to na světě chodí?
foto: Shutterstock
