Tomáš Studeník v minulosti úspěšně rozjel několik neúspěšných startupů, a to včetně projektu digitálních náhrobků, který romanticky nazval Život po životě. Naštěstí ještě během života zjistil, že neúspěchu se člověk nemusí obávat. Právě naopak. Říká, že dopředu nás posouvá právě jen odvaha setkat se s tím, co není příjemné a bolí.
Reklama
Na důkaz toho pravidelně pořádá takzvané FuckUp Nights, což jsou setkání, na kterých známé osobnosti mluví nikoli o svých úspěších, ale naopak o věcech, které se zrovna moc nepovedly. Cílem je podle oficiálního webu akce především „oslavit neúspěch jakožto zcela přirozenou a přínosnou součást lidského života. Je potřeba se z něj poučit a nechat si jím rozšířit obzory“.
Dal jsem si za úkol tuhle „show zoufalců“ dostat mezi „úspěšná“ pražská podnikatelčata, aby se nebrala tak vážně.
Zatímco třeba v Americe jsou už firmy, ve kterých by vás bez pořádného neúspěchu nikdy nepovýšili, v Čechách na nezdary stále pohlížíme jako na něco, čeho je třeba se vyvarovat. Proč tomu tak asi je, jaké ohlasy FuckUp Nights sklízí a jak se s neúspěchem vypořádat? To Tomáš ví.
Tomáši, kdy a jak myšlenka FuckUp Nights vznikla? A za jakým účelem večery pořádáte?
Asi před čtyřmi lety jsem na internetu náhodou narazil na partičku Mexičanů, jak se baví o průšvizích na parkovišti a zapíjejí to, co se jim ten den nepovedlo. Hned jsem si řekl, jak by to asi rezonovalo s naším čecháčkovstvím, kdy nás často nic nepotěší víc, než když sousedovi chcípne koza? Nebo se ten stereotyp změnil? Dal jsem si za úkol tuhle „show zoufalců“ dostat mezi „úspěšná“ pražská podnikatelčata, aby se nebrala tak vážně a veřejně nalila všem čistého vína: tedy, že úspěch není zadarmo a platí se za něj stovkou proher.
Tomáš Studeník tentokrát uvádí večírek zoufalců v Liberci. Neštěstí úspěšných kupodivu těší posluchače ze všech koutů republiky
Neúspěch je nutná součást úspěchu. Měli byste být hrdí a slavit. Podívejte se na nejúspěšnějšího vynálezce všech dob Thomase Alvu Edisona, který potřeboval tisícovku slepých uliček, než vynalezl žárovku. Bez nich by se mu nerozsvítilo. Americký filozof Daniel Dennett dokonce říká, že nezdar je základním nástrojem myšlení.
Opravdu tedy na FuckUp Nights chodí hlavně lidé, kteří mají radost z cizího neštěstí?
Nejčastěji tam vidím studenty, mladé podnikatelky a podnikatele, kreativce, startupery, ale také investory, kteří hledají každý měsíc ve vyprodané pražské Lucerně nové talenty a projekty pro své investice. Všichni se tam chodí poučit z chyb druhých a přitom se zasmát. Jak říká můj nejoblíbenější farář Zbigniew Czendlik, je to zábavný večer s intelektuálním přesahem.
Takže to není jen zábava, lidé se k vám chodí i inspirovat...
Ano, určitě. Nedávno mi volal jeden speaker, který vystupoval v Hradci Králové. V knihkupectví ho oslovil prodavač, že si ho pamatuje z FuckUp Night. A že se rozhodl udělat to samé, co on. Odešel z korporace, aby si otevřel knihkupectví. A že je teď nejšťastnější člověk pod sluncem. Díky našim večerům.
Které vystoupení utkvělo v hlavě vám?
Třeba příběh Petra Stančíka, jednoho z nejtalentovanějších českých spisovatelů, držitele Magnesia litera 2017 za román Mlýn na mumie. Petr chtěl vybudovat startup, kde by choval nosorožce. Proč? Protože prášek z jejich rohu má afrodiziakální účinky a je po něm velká poptávka v asijských zemích.
Realizace naštěstí narazila na legislativní omezení, která zabraňují podnikavým spisovatelům pilovat nosorožce.
Ale pozor, on by jim neubližoval, jen by těm nosorožcům ten jejich roh jemně upilovával. No vážně. Petr už měl dokonce hotový manuál korporátní identity. Nakonec realizace naštěstí narazila na legislativní omezení, která zabraňují podnikavým spisovatelům pilovat nosorožce.
Ještě si nemohu nevybavit vynálezce a perfomera Honzu Strmisku, který vyvinul audiopilulku. Je to pilulka, ve které duní techno rytmus. Spolknete ji a celých deset hodin vám zní ty údery útrobami. Prožíváte hudbu zcela novým způsobem, doslova zevnitř. Nikdy nezapomenu, jak se Honza producíroval na pódiu nahatý jen v boratkách a ukazoval, kudy pilulka tělem putuje.
Jak se podle vás na neúspěch nahlíží u nás a jak v zahraničí?
V zemích s rozvinutějším podnikatelským duchem je neúspěch součást profesní kvalifikace. Před rokem byl v Praze na návštěvě viceprezident z General Electrics a ten mě ujistil, že by nikdy nevzal manažera, který nikdy nic nepodělal.
Proč se u nás tedy na neúspěch pohlíží jako na něco nechtěného?
Roli hraje asi víc faktorů. Nezdar je pořád společenské tabu, nikdo se tím nechlubí. Ale možná bychom měli. Nedávno jsem zaznamenal chvályhodný vtípek jednoho amerického profesora, který zkomponoval své CV jen z toho, co se mu nepovedlo.
A co mezigenerační rozdíly v tom, jak se stavíme k neúspěchu? Existují?
Určitě. Mladí se už tolik nebojí natlouct si „mandibulu“. Je to možná dané celkovým posunem světa od egocentrismu k acentrickému ekosystému. Vlastnit věci už není středobodem vesmíru, a prohry tudíž méně bolí. Navíc prohra jednoho je málokdy výhrou někoho jiného, prohra je jen v našich hlavách.
Končí podle vašich zkušeností české „fuckupy“ dobře? A co lidem dávají?
Přesně na tohle odpoví Velká kniha FuckUpů, která vyjde teď v listopadu. Jedná se o sebrané průšvihy osobností českého byznysu, kultury a života vůbec.
Každý, kdo se trápí, rmoutí a úspěch nikde, by si měl uvědomit, že čekání je polovina slasti.
Dal jsem dohromady přes čtyřicet nejinspirativnějších příběhů z FuckUp Nights. Dočtete se, jak Zbyněk Frolík přišel o sto milionů nebo jestli Aňu Geislerovou trápí, že má jen základku.
A který neúspěch nejvíc nakopnul vás?
Když se mi nepodařilo získat stipendium na studium v USA před více než dvaceti lety. Maturoval jsem ve Velké Británii a strašně moc jsem chtěl za velkou louži splnit si americký sen. Skončil jsem čtvrtý. První tři brali. To byla moje první velká prohra, která mě srazila z oblak na zem. Pronajal jsem si v Holešovicích byt a začal psát povídky do Playboye.
Co byste poradil lidem, kteří právě nějaký neúspěch zažívají?
Jak říká Albert Einstein: Neúspěch je úspěch v běhu. Každý, kdo se trápí, rmoutí a úspěch nikde, by si měl uvědomit, že čekání je polovina slasti. Dnešní facebooková doba je plná samých lajků a pozitivních bublin. Ale to, co nás posouvá dopředu, je odvaha setkat se s tím, co příjemné není a co někdy bolí. No pain, no gain.
Tomáš Studeník (1976)
Radikální inovátor a městský hacker. Pomáhá globálním firmám probouzet inovačního ducha a hledat nové příležitosti v post-digitální době. Na University of Liveropool získal titul MBA a postgraduálně studuje inovace na HEC v Paříži. Kromě pořádání FuckUp Nights v Praze a dalších městech Česka organizuje inovační maratony CEE Hacks, kde hackeři a studenti celého světa řeší problémy v dopravě, energetice, zdravotnictví a sociální oblasti. Žije střídavě v Klánovicích a slovinském Piranu. Spolu s manželkou Kateřinou rozmazlují čtyři dcery.
Nejlepší ostatně bude, když to čtenáři uslyší na vlastní uši. Poslední FuckUp Night letošního roku proběhne 20. prosince v kině Lucerna a vystoupí na ní světoběžník Láďa Zibura, dream kid Jan Charouz, enfant terrible pražské divadelní scény Jakub Čermák nebo farářka Sandra Silná. Lístky doporučuji uzmout předem, jinak budete mít zkaženou noc.
foto: Archiv Tomáše Studeníka, zdroj: FuckUp Nights
