Lucie Jonová: Jak předškoláci vracejí seniorům chuť do života

Rodinné domy, kde spolu dohromady žijí prarodiče, rodiče a vnoučata, už se jen tak nevidí. Dobré na vícegeneračním soužití bylo třeba to, že děti byly se starými lidmi prakticky neustále v kontaktu, dokázaly jim v lecčem pomoct a zároveň se od nich učily. Dnes už se děti se seniory tak často nevídají, což může vést ke ztrátě porozumění, a někdy dokonce i k odporu. Pro seniory jsou zase občas záhadou zájmy dnešních dětí.

Ve společnosti se začaly objevovat první iniciativy, které chtějí děti a důchodce znovu přivést k sobě. V Londýně od roku 2017 funguje první mezigenerační dům Nightingale House, který je zároveň domovem důchodců a zároveň mateřskou školkou. A obyvatelé si ho nemohou vynachválit. Senioři mají možnost se zapojit do dění a často dokonce zapomenou na svá vlastní fyzická omezení, cítí se prý lépe a zdravěji. Společně pak s dětmi zvládají aktivity, jako je pečení, zahradničení, malování nebo cvičení.

Mezigenerační dům Nightingale House ukazuje, že soužití předškoláků se seniory funguje

V Česku už se také začínají objevovat podobné projekty, i když zatím spíše ojediněle. Ve Zbraslavi u Prahy funguje od roku 2013 mezigenerační centrum Julie. Jde o stacionář denních služeb pro seniory, dospělé osoby s poruchami komunikace a zároveň o mateřskou školu. Děti, dospělí i senioři se zde podle provozovatelů učí vzájemné úctě, toleranci a laskavosti. Další projekt funguje třeba v Prachaticích, kde mateřská škola spolupracuje s domovem důchodců už třetím rokem.

Ten pocit, kdy tam přijdete poprvé s dětmi a vidíte, jak jsou předškoláci mezi klienty domova úžasně bezprostřední, vstřícní a hrozně hodní, člověka dojme.

Podobný projekt soužití tří generací iniciovala i Lucie Jonová v mém rodném městě, v Rokytnici nad Jizerou. Lucie do domova důchodců nejprve několik let docházela jako kadeřnice a svou dceru musela nechávat v mateřské škole. A protože to nebylo moc praktické, napadlo ji obě věci spojit. A vypadá to, že tenhle její projekt slouží ke spokojenosti všech – dětí, rodičů i místních seniorů.

Ty jsi do domova seniorů nejdříve začala chodit jako kadeřnice za svými zákazníky. Jak tě senioři mezi sebe přijali?

Myslím si, že mě přijali vcelku fajn. Pokaždé, když k nim přijdu, tak mě zprvu chvíli nemohou poznat, protože mám vždy jinak barevné vlasy. Ale už si na to zvykli, takže je to pro ně dvojnásobné zpestření. Babičky, které byly ve svém mládí zvyklé na určitý vlasový standard, v něm pokračují i v domově, pokud jim to jejich zdraví dovolí. Jsou tam totiž různí klienti s různými diagnózami. Každopádně si na to hodně zvykli a vždycky chodí na stříhání natěšení a odchází snad i spokojení.

Co seniorům v domově podle tebe nejvíce chybí? Co potřebují k tomu, aby svůj život dožili kvalitně, a pokud možno šťastně?

Co jim chybí? Rozhodně komunikace. Někteří si strašně rádi povídají, hodně mluví třeba o svém mládí a o práci. Ale úplně nejvíc je zajímají děti – jejich vlastní vnoučata a pravnoučata.

Takový normální školkově návštěvní den v rokytnickém domově seniorů

Je tam pár babiček, které se vždy ptají na mou dceru. Vždycky mi udělá radost, že si na ni pamatují. Takže z mého pohledu klienti potřebují především lásku, porozumění v jejich někdy nelehkých životních situacích a hlavně rozveselení a vytržení z běžného, občas pochmurného dne.

Jak tě vůbec napadlo propojit děti se seniory?

Úplně první myšlenka přišla v trošku pro mě „blbé“ situaci. Mé dceři byl asi rok a půl, když jsem pro ni neměla hlídání právě v den, kdy chodím stříhat do domova důchodců. Naštěstí byla sociální pracovnice z domova ochotná a dcerku mi pohlídala. Když jsem pak přišla z místního kadeřnictví do druhého patra, kde dcera byla, tak jsem se málem rozbrečela. Klienti byli v kruhu a Vaness uprostřed. Házela jim míčky a oni jí zpět. Sestrám, a vlastně všem, kdo u toho byl, se to líbilo.

Pak jsem po nějaké době viděla na internetu video ze zahraničí, kde doslova spojili dohromady domov důchodců s mateřskou školou, což bylo fajn. Ale úplné nakopnutí pro mě byl mezinárodní kadeřnický projekt I Sustain Beauty, což byla soutěž kadeřnické firmy Davines o nejlepší projekt, který měl za cíl udělat svět hezčí. Tak jsem se do nápadu pustila. Moje dobrá známá je ředitelka v rokytnické Horní mateřské škole, kam chodila i moje dcera, tak jsem tam tohle téma nadhodila.

Nejprve jsme s dětmi zkusily jen navštívit domov dopoledne na pár hodin, aby se děti seznámily s babičkami a dědečky a pohrály si s nimi. Jí se to moc líbilo, tak už to zbývalo jen domluvit v domově. Ten pocit, kdy tam přijdete poprvé s dětmi a vidíte, jak jsou předškoláci mezi klienty domova úžasně bezprostřední, vstřícní a hrozně hodní, člověka dojme. Bylo to naprosto skvělé. A klienti si to taky užívali.

Děti chodí do domova jen párkrát za měsíc. Co se od seniorů mohou naučit? A co se naopak senioři mohou naučit od nich?

Určitě si ten život můžou navzájem zpestřit, udělat ho zajímavější a hlavně usměvavější. Senioři jsou rádi, že můžou být užiteční a mají pocit, že se o někoho starají, což je skvělé. A pro děti je přínosné, že zjistí, jak se ke starým lidem chovat, jak najít trošku pokory. Mám za to, že tyhle děti nebudou na seniory nikdy ošklivé, jak se to někdy stává.

Dokážou s nimi děti komunikovat?

Myslím si, že si rozumí. Ze začátku jsou děti stydlivé, ale pak se to vždycky změní a za chvíli už brebentí.

Pokud venku prší, mohou hrát děti se seniory třeba „prší“

Klienti při tom přijdou na hezké myšlenky, když je třeba děti masírují, nebo si říkají básničky, malují si spolu, zpívají, hrají karty, skládací puzzle a tak podobně.

Narazila jsi na nějaké problémy? Jak to přijali třeba rodiče dětí a pracovníci domova?

Pravda je, že všichni byli naprosto úžasní. Komunikace byla perfektní se všemi stranami. Obrovský dík patří určitě Horní mateřské škole v Rokytnici nad Jizerou a úplně všem učitelkám, protože kdyby ony do toho nešly, nebylo by nic. Byly maximálně ochotné a vstřícné.

Lucie Jonová

Stříháním vlasů se živí od začátku své kariéry, během posledních čtyř let ale dělá krásnými i ty, kteří se bez pomoci do kadeřnictví nedostanou - seniory z domovů důchodců. Poté, co si v domově klienti oblíbili její dceru v předškolním věku, vodí děti z mateřské školky do domova pravidelně každý měsíc.

Velké plus bylo samozřejmě i to, že jsme to vůbec mohli zorganizovat v Domově důchodců v Rokytnici nad Jizerou, kde byly všechny sestry a sociální pracovníci strašně hodní a ochotní. Co se týče rodičů, myslím si, že žádný zásadní problém nebyl. Naopak, byli tak suproví, že jich hodně vzalo svá auta a ze školky k domovu a zpět děti převezli. Prosadit by to určitě nešlo, kdybych kolem sebe neměla tak skvělé a hodné lidi, jako mám.