Vetřelec je nevyděsí a neumějí si představit koně: Jak se žije lidem s afantazií

Když bratři Lumiérové promítali v pařížské kavárně Grand Café v roce 1896 svůj slavný snímek Příjezd vlaku do stanice La Ciotat, stal se tento jeden z prvních filmů během týdne senzací francouzské metropole. Vlak, jenž jakoby z plátna vjíždí mezi diváky, dokázal publikum natolik vyděsit, že slabší povahy hledaly raději úkryt pod židlí. Těžko říct, jak by tehdejší diváci reagovali na takové snímky, jako jsou Čelisti nebo Noční můra v Elm Street, ale zřejmě už tehdy existovali jedinci, s nimiž "to" prostě nehnulo. Lidé s afantazií.

Lidé, kteří mají afantazii, mají zároveň problém, jak to vysvětlit svému okolí. Niel Kenmuir z Lancasteru vzpomíná, že když nemohl jako dítě spát a rodiče mu poradili, ať v duchu počítá ovečky, které jedna po druhé skáčou přes plot, nesvedl to. „Snažil jsem se to udělat, a nemohl jsem,“ říká. „Neviděl jsem žádnou ovci skákat přes ploty, takže nebylo co počítat.“

Když se nevybaví kůň

Přesto Niel Kenmuir nevidí afantazii jako zdravotní postižení, ale jednoduše jako jiný způsob prožívání života. Právě na pomoc takovým lidem existují specializované stránky Aphantasia Network. Jeden z jejich zakladatelů Tom Ebeyer na nich potíže osob s afantazií vysvětluje následovně: „Jak popsat afantazii? Jednoduše. Myslete na koně. Většina lidí si ve své mysli může vytvořit jakýsi mentální obraz koně. Mohou vytvořit vizuální představu toho, jak kůň vypadá, co dělá a scenérii kolem něj. To já udělat nemůžu. Nemám ten vizuální systém ‚představ si to‘,“ popisuje Tom.

Nedovedu si představit, jestli je to sladké, kyselé, jak to jídlo vypadá, chutná nebo voní.

„Afantazií není ovlivněn jen můj vnitřní vizuální svět, dopad to má i na všechny smyslové zážitky. Řekněme například, že jste v restauraci a že se vám v menu zamlouvá nějaké jídlo. Většina lidí si dokáže představit vůni jídla nebo jeho chuť. Já můžu jen říct, jaké jídlo mi v minulosti chutnalo, a podle toho se rozhodnout a objednat si, ale nedovedu si představit, jestli je to sladké, kyselé, jak to jídlo vypadá, chutná nebo voní. To samé je v hudbě. Když se zmíní nějaká populární skladba, většina lidí si ji přehrává ve své mysli. Třeba We Are the Champions od skupiny Queen. Pokud ji uslyším v rádiu, znám každé slovo, ale nemohu ji zazpívat nazpaměť.“

Jeden člověk z padesáti

Poprvé byla afantazie vědecky popsána poměrně nedávno, až v roce 2015. Profesor kognitivní a behaviorální neurologie na univerzitě v Exeteru Adam Zeman, který tuto "odchylku" také pojmenoval, tehdy pro BBC vysvětloval, co afantazie vlastně obnáší. Lidé, kteří nás kontaktovali, říkají, že jsou opravdu potěšeni, že tato odchylka byla uznána za reálnou a že dostala jméno, protože se už roky snaží ostatním v okolí vysvětlit, že taková zvláštnost existuje a že je také pro ně těžké to sdělit ostatním,“ uvedl tehdy Zeman.

Dodal také, že afantazie není porucha a že může postihnout až jednu z padesáti osob. Profesor Joel Pearson, ředitel laboratoře Future Minds na University of New South Wales v Sydney, tvrdí, že afantazie může mít různé podoby i intenzitu. „Někteří lidé nemají žádné vizuální obrazy, zatímco jiní si tyto obrazy nedokážou vyvolat v případě jiných smyslů, než je právě zrak. Někteří sní, zatímco jiní sny nemají. Nikdo by si neměl dělat starosti z toho, že má afantazii a ‚nevejde‘ se do žádné ze zatím popsaných forem. Existují různé varianty afantazie, které teprve objevujeme,“ vysvětluje Pearson. „Afantazie je neurální rozmanitost, je to úžasný příklad toho, jak odlišné mohou být náš mozek a naše mysl.“

Neschopnost vizualizace

Lidé s afantazií, tedy neschopností vizualizovat mentální obrazy, jak už jsme naznačili, se také méně dovedou vyděsit strašidelnými příběhy. To také potvrdila studie University of New South Wales, v níž se testovalo, jak lidé s afantazií reagovali na tak hrůzné scénáře, jako je pronásledování žralokem, pád z útesu nebo let letadlem, kterému hrozí zřícení. Vědci byli schopni fyzicky měřit odezvu strachu každého účastníka sledováním měnících se úrovní vodivosti pokožky. Je totiž známo, že kůže se stává lepším vodičem elektřiny, když člověk cítí silné emoce, jako je právě strach.

Tento typ testu se běžně používá ve výzkumu psychologie k měření fyzického vyjádření emocí těla. Jenže hrůzyplné příběhy v našem případě ztratily svůj potenciál strachu, protože si ti, kteří je sledovali, nemohli vizuálně jejich děj představit. Vědci nejdříve testovaným osobám připevnili nezbytné elektrody a pak je zanechali ve ztemnělé místnosti, když se na obrazovce před nimi začal objevovat příběh. Začátek byl v pohodě: „Jste na pláži, ve vodě,“ nebo: „Jste v letadle, u okna...“ Ale jak příběhy pokračovaly, napětí se pomalu stupňovalo, ať už to byla temná silueta ve vlnách, nebo pohasínající světla v kabině letadla, které se začalo otřásat.

Podle Persona se ukázalo, že každý zkoumaný člověk s afantazií měl na promítané příběhy trochu jiné reakce. „Někteří lidé nemají žádnou vizuální představivost, zatímco jiní nemají představivost v jiném nebo ve všech dalších smyslech. A někteří sní, zatímco jiní sny nemají,“ konstatuje profesor Joel Pearson. „Je to skvělá ukázka toho, jak rozdílné mohou naše mozky a myšlenky být.“