Před rokem si do hromadného chatu kamarádek jedna z nich postěžovala, že se s ní přítel rozešel poněkud nešťastným způsobem – přes esemesku. Přestože šlo jistě o neveselou záležitost, s bolavými zážitky se podle Ester Geislerové a Josefiny Bakošové nejlépe bojuje humorem. A tak onu rozchodovou větu (a několik dalších mrazivých a cynických výroků, prostřednictvím kterých se lidé rozcházejí) vystavily na Instagramu Esterajosefina. To spustilo lavinu.
Během následujících měsíců jim čtenáři začali posílat své rozchodové věty a hashtag #terapiesdilenim se stal kultovním. Dnes instagramový profil sleduje přes 200 tisíc lidí, celý projekt již vyšel i knižně a kniha Terapie sdílením se stala bestsellerem. S Ester Geislerovou jsme se bavili o ohlasech na projekt, o tom, jak přenést online aktivitu do offline prostoru, a o tom, jak ona sama na nebezpečí internetu připravuje vlastní děti.
Máte pocit, že váš projekt Terapie sdílením už někomu reálně pomohl? Nebo to je jen taková zábava pro zasmání?
Kdybychom neměly pozitivní zpětnou vazbu, tak bychom to nedělaly. Spousta kluků i holek nám píší přívětivé reakce. Na začátku nám napsal nějaký kluk, že díky nám teď vždy přemýšlí nad tím, co píše, nejenom gramaticky a stylisticky, ale i nad tím, jakou informaci předává. Pak napsal jiný kluk, že se mu omluvila jeho bývalá za smršť esemesek, kterou na něj po rozchodu navalila.
Online komunikace je celosvětový fenomén a nikdo nám nikdy nedal žádná pravidla, jak dlouho máme být na internetu, co tam neřešit, co neposílat, neznáme žádnou etiketu online komunikace.
Holky nám píší, že jim Terpaie pomáhá, aby se vyrovnaly s jejich rozchody nebo nepovedenými vztahy, že jim to zlepšuje náladu. A že třeba zjistily, že v tom nejsou samy. Že je nás víc. Zároveň jsou všechny příspěvky anonymní a vytržené z kontextu. Vůbec nevíme, co se v tom vztahu stalo, a neřešíme to, nesoudíme. To si každý může domyslet sám. Je to zároveň i citlivé téma. A někdy je to prostě jen vtipné.
Takže asi i pár lidí zjistilo, jak je takové chování vtipné a absurdní, a přestali se tak chovat...
Ano, to nám říkal párový terapeut Honza Vojtko, se kterým děláme přednášky Terapie sdílením Live. Honza vyprávěl, že jedna jeho klientka koupila manželovi naši knížku Terapie sdílením. On, když to najednou viděl v té tištěné formě, si prý řekl: „No tak to ne. Já takový být nechci.“ Najednou měl nastavené zrcadlo. A ne každému se takové zrcadlo líbí. Myslím si, že některým lidem to nemusí sedět. Ale my věříme a z reakcí i víme, že někomu pomáháme. Když se obecně lidi baví o jakémkoli tématu, které nějakým způsobem společnost trápí, tak je to pozitivní.
A absurdita „online rozchodů“ je jedním z nich?
Online komunikace je celosvětový fenomén a nikdo nám nikdy nedal žádná pravidla, jak dlouho máme být na internetu, co tam neřešit, co neposílat, neznáme žádnou etiketu online komunikace. Hlavně se bohužel vzmáhá fenomén, kterému se říká „disinhibice“ (v sociální a komunikační oblasti neuměřená až extrémní a nežádoucí ztráta zábran, odvázanost, nerespektování zákazů a tabu, vulgární slovní napadání, pozn. red.). To znamená, že překračujete hranice, což je v online komunikaci strašně jednoduché.
Někdy je pro mě těžký dětem něco říkat, když já jsem na tom telefonu taky hodně, říká Ester Geislerová
Bohužel se to pak někdy přenáší do reality. Lidi mají občas pocit, že se vás mohou zeptat na něco osobního, přestože se neznáte. Když to vezmeme do důsledku a vztáhneme na celospolečenské problémy, tak třeba politici si pak myslí, že můžou mluvit sprostě a chovat se jako hulváti. Zeman si myslí, že může říct v rádiu „kunda sem, kunda tam“. Trump si myslí, že může napsat na Twitter, cokoliv si usmyslí. Zkrátka překračují hranice etiky a slušného chování. Co mám pak říct dětem, když slyší, jak mluví „hlava státu“, která by měla být morálním vzorem?
Tím, že jste vydaly Terapii sdílením i knižně, jste tu online komunikaci vlastně tak nějak přenesly do reality. Proč?
My se právě snažíme věci, které jsou online, převádět do hmatatelného nebo materiálního světa. Proto jsme udělaly knížky pro lidi, kteří nemají Facebook nebo Instagram. Aby to bylo něco, co si můžou odnést. Proto děláme ty přednášky a debaty a chceme se s lidmi potkávat „live“. A ty věty, které nikdy nebyly vyřčené, herci namluvili i na audioknihu. Třeba Vašek Neužil, Jana Plodková, Jenůfa Boková, Tomina Jeřábek, Erika Stárková a další.
Když člověk něco napíše online, tak si často možná ani neuvědomí, že je to opravdu živé, že to má nějaký dosah a důsledek.
A proto právě existuje Terapie sdílením Live, protože se chceme s lidmi potkávat naživo. Hned v úvodu je vždycky poprosíme, aby si vypnuli mobily, aby to pojali jako digitální detox. Protože je dokázané, že když točíte nebo fotíte, tak přicházíte o svoje zážitky v hlavě. Takže si to pak nebudete pamatovat a my potřebujeme, aby se v tu chvíli opravdu soustředili. Takhle se to snažíme vynášet na světlo a měnit formu a médium.
Setkáváte se tam s hodně mladými lidmi?
Přáli jsme si to a stalo se, že na ta představení chodí spousta starších lidí, chodí tam lidé kolem čtyřiceti, ale i nad padesát nebo šedesát. Než jsme začali dělat Terapii sdílením Live, tak jsme půl roku předtím byli pozvaní na jednu diskuzi v DOXu, která se konala v rámci výstavy #DATAMAZE. To byla série přednášek vždycky data versus něco. A my byly v té první, data versus láska. Byl tam Honza jako párový terapeut, pak tam byla paní, která se věnuje online seznamování, a byly jsme tam my za online rozchody.
A také tam přišla spousta starších lidí, kteří řešili techniku a vztahy. Třeba jedna starší paní, která řešila, že měla vztah na dálku a že si stáhli s expřítelem Viber a že měla dojem, že ten vztah neustál novou technologii. Ty technologie používáme všichni. Mimochodem, moje máma dneska udělala poprvé instastory. Může se teď víc umělecky vyřádit. Instagram mám ráda pro inspiraci.
Takže na něm vidíte převážně ty pozitivní aspekty...
Ano, ale dokážu na to nahlédnout i kriticky. Někdy toho mám upřímně dost, je to závislost. Opravdu závislost.
Dáváte si vy osobně někdy instagramové detoxy?
Občas. Ale teď jsem udělala další krok. Dělat rok a půl intenzivně Instagram Esterajosefina je náročné, a tak jsem oslovila někoho na pomoc.
Nedochází vám někdy inspirace? Nezačínají se ty příběhy opakovat?
Někdy se to opakuje, ale stále se objevují nové a nové podklady. Viz dnešní esemska s dryádou, která mě osobně hodně pobavila. Já to přečtu: „Zdravím tě, dryádo, s odzbrojujícím vodopádem vlasů a úsměvem, pro který se králové vzdávají trůnu, Voldemortové ideálů a kapitáni Černé perly. Omlouvám se za tu neosobní formu oslovení (FB), ale nejsem si jistý, že by se mi poštěstilo tě osobně potkat a oslovit tě přímo. Rád bych věděl, jestli by bylo možné dát řeč a lépe tě poznat, pokud se tedy nikomu nepletu do zelí či jiné zeleniny. Smajlík...“ Spousta lidí pak psala, že to dostali taky, že to je nějaká ctrl C a ctrl V zpráva. Protože prý psaly i další holky, že jim to taky přišlo.
Ester Geislerová
Česká herečka a vizuální umělkyně. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze obor Nová média II. a studovala i v ateliéru Jiřího Davida, Intermediální konfrontace na UMPRUM. S návrhářkou Josefinou Bakošovou vytvořila dětské kabelky Pepieta. Následovala kolekce trik Manifesto, dvě knihy Terapie sdílením, kolekce šatů “To a jen sen”. Věnuje se vizuálnímu umění v podobě videoinstalací. Má dvě děti.
Takže ano, někdy se to opakuje, ale škála té komunikace je stále tak bohatá, že je z čeho vybírat. My na Instagram dáváme hlavně naše kolekce oblečení, fotky a videa z kampaní, dáváme tam i další věci, co nás zajímají, co děláme, co chystáme... Ale sdílíme i zajímavé projekty, které s námi obsahově a vizuálně ladí. Je to náš komunikační kanál, se kterým pracujeme.
Co vaše děti a sociální sítě, technologie, mobily? Musíte je nějak regulovat? Nebo jim dáváte volnou ruku?
Já jim věřím, mají volnou ruku, ale někdy mám pocit, že obě tráví na mobilu hodně času. Někdy je pro mě těžký jim něco říkat, když já jsem na tom telefonu taky hodně. Věřím tomu, že v určitý moment, třeba až půjdou na střední, tak to odhodí, protože realita bude přece jen zábavnější a zajímavější. O všech nebezpečích, která jsou na internetu, se baví ve škole. Já jim o tom ale také říkám. A jsem zvědavá, co budou říkat, až uvidí Terapii sdílením Live.
Vaše děti už jsou možná ve věku, kdy se začínají seznamovat, že?
Skoro ano, mají různé chaty s kamarády ze školy. O kyberšikaně se baví ve škole. Takže vždycky, když doma na to téma zabrousím, tak oni řeknou: „Jéžiš, to nám ve škole říkají furt. To nikoho nezajímá.“
Rodiče často ani netuší, co děti v telefonu mají nainstalované a že jim třeba mohou chodit nějaké zprávy či fotky. Děti dnes nemají už jen Facebook nebo Instagram, ale třeba i sociální síť Tellonym nebo TikTok. Máte přehled o tom, jaké mají aplikace v mobilu? Kdyby si nainstalovaly něco divného, věděla byste o tom?
To nevím, nemám přehled. Ale ptala jsem se jich, jestli někdy dostaly nějakou nevhodnou zprávu, a říkaly, že ne. Instagram má dcera uzavřený a říkala, že si tam nepřidává lidi, které nezná. Ale nevím, nemám to prolezlé. Jsem v tomhle tak trochu nepopsaný papír. Jsem zvědavá na tu vaši knížku Dítě v síti a taky na film Víta Klusáka V síti. Ten film jsme také s Josefinou podpořily, protože si myslíme, že je potřeba o tom mluvit. Jsme na něj moc zvědavé.
Reklama
foto: Archiv Ester Geislerové, zdroj: Ester a Josefina
