Snobi, feťáci, krotitelé a offlajnisti: Jak se lidé dělí podle vztahu k telefonu

„Když mě jedna partička okradla v autobuse, běžela jsem za nimi a prosila, aby mi vrátili telefon, že se bez něj neobejdu. Chtěli sto padesát dolarů, tak jsem je vytáhla, abych telefon vyplatila,“ vyprávěla spisovatelce a výzkumnici Donně Freitasové středoškolská studentka Cherese. Výzkumnice nevěřícně kroutila hlavou: „To byl ten telefon důležitější než vaše bezpečí a zdraví?“ „V tu chvíli určitě byl,“ zněla odpověď.

Cherese patří mezi tzv. "feťáky" (junkies). Ti mají zvláštní zvyklosti. Jsou schopni zrušit schůzku, když si doma zapomenou nabíječku. Bez funkčního telefonu se necítí "bezpečně" – a to slovo používají často. Připadají si jako turista, který zabloudil v horách a ztratil mapu. „Mám pocit, jako bych přišel o mozek,“ cituje Donna Freitasová – autorka nejrozsáhlejšího výzkumu o vztahu mládeže k informačním technologiím – dialog se studentem Jacksonem ve své knize The Happiness Effect.

Bez Majdy neodejdu

Feťáci o telefonu nezřídka hovoří jako o druhé osobě. Dávají mu jména (třeba "Meg" – Majda) a jsou schopni vyřknout větu jako "s Majdou jsme si blízké" nebo "bez Majdy neodejdu". Je zřejmé, že dokonalý design přístroje v nich dokáže vyvolat až romantické okouzlení.

Když se zahledí do displeje, očekávají, že ostatní zachovají odstup a nebudou je v intimním rozpoložení rušit. „Používají vlastně telefon, aby s nikým nemuseli mluvit,“ popisuje uživatelskou skupinu Freitasová.

Snobi a neštěstí ostatních

Další skupinou, která není ochotna se od telefonů odloučit ani na minutu, jsou tzv. snobi. Ovšem nikoli proto, že by bez nich nevydrželi. Odloučení by snesli velmi snadno, ale jednoduše to nemají zapotřebí – chlubí se. Nad feťáky a vlastně všemi ostatními uživateli se cítí povzneseni, online závislost je jim k smíchu. Podobají se rekreačním uživatelům alkoholu, kteří nechápavě kroutí hlavou nad alkoholiky. Největší legraci mají z toho, když někomu na sociální síti ujedou nervy.

Jednoduše jim chybí vůle. Musí si pořád klást nějaká omezení. Já telefon odložím, kdykoli mám chuť.

„Je to jako koukat na kohoutí zápasy. Sám se toho nikdy neúčastním, ale nemůžu si odpustit tu radost, když někdo uveřejní něco opravdu přes čáru,“ cituje Donna studenta jménem Ian. O lidech, co zápasí se závislostí, má zrovna Ian pohrdavé mínění. „Jednoduše jim chybí vůle. Musí si pořád klást nějaká omezení. Já telefon odložím, kdykoli mám chuť.“ Autorka ponechává na čtenáři, jak moc je takovým proklamacím ochoten věřit.

Krotitelé se snaží

Předmětem posměchu snobů jsou především "krotitelé". Ti se snaží přísně oddělovat online a offline čas. Uzavírají se sebou smlouvy – vypínají zvonění a oznámení, při čtení nebo jídle odkládají telefon do zásuvky, ale povolují si návštěvu sociální sítě cestou na záchod. Neustále deaktivují a zase reaktivují aplikace a účty, to když svůj boj zrovna prohrávají.

Profily si lidé zakládají proto, aby mohli být někým jiným, chtějí být vnímáni jinak, než jací opravdu jsou.

Vylučují z přátel lidi, jejichž příspěvky je znepokojují – a poté si lámou hlavu, zda si toho dotyční vůbec všimli. „Nikdo mi na to nic neřekl. Asi pro ně nemám velkou cenu,“ svěřila se Donně studentka jménem Lauren. K sociálním sítím jsou extrémně podezřívaví. „Profily si lidé zakládají proto, aby mohli být někým jiným, chtějí být vnímáni jinak, než jací opravdu jsou.“

Offlajnisté se cítí oloupeni

Část mladé generace jako by se podle Freitasové narodila do špatného století. „Přála bych si patřit k jiné generaci,“ cituje Freitasová tentokrát středoškolačku Blair. „Dala bych přednost tomu, aby chytré telefony vůbec neexistovaly.“ Podobných povzdechů prý autorka zaslechla více. Když se náhodou ocitnou na místě, kde není žádné připojení, cítí se offlajnisté zdaleka nejšťastněji. „Smartphone vás oloupí o přítomný okamžik a zavede vás někam, kde to za nic nestojí.“

Od mladých lidí lze zaslechnout zvláštní sliby. Třeba ten, že na důchod se telefonu plánují zbavit. Budou si číst a ne pouze "skrolovat" po stránkách, nebudou muset před každou důležitou schůzkou posílat připomínky, protože "jinak by nikdo nepřišel". „Dříve to tak přece chodilo. Mezi věkem mobilů a analogovou dobou vede demarkační čára. Neměli jsme ji nikdy překročit,“ shrnuje Freitasová pocity "offlajnistů".