Dvaatřicetiletý Alexander Bellu se v politice pohybuje od roku 2006, kdy vstoupil do Občanské demokratické strany. Od roku 2014 byl místostarostou a v roce 2018 půl roku i starostou Prahy 3. Právě na území pražského Žižkova, jen pár minut chůze od městského úřadu, stojí budova, kde si aktivisté zřídili autonomní centrum Klinika. Tu exekutor vyklidil letos v lednu, i když aktivisté tvrdí, že budou o budovu bojovat dál.
Bellu je jedním z lidí, kteří mají na Kliniku jasný názor: Nikdo nemá právo obsadit cizí majetek. Sám bývalý starosta se přitom nepovažuje za člověka, který by byl proti alternativním kulturám. Ty jsou podle něj naopak přirozenou součástí prostředí, ve kterém sám vyrostl.
Pokud jsme se jako společnost rozhodli, že budeme dodržovat nějaké hygienické, společenské nebo morální zásady soužití, měli bychom je dodržovat.
A považuje se i za pragmatika a žižkovského patriota. I když po volbách skončila ODS na Praze 3 v opozici, chce se Alexander Bellu věnovat hlavně revitalizaci areálu bývalého nákladového nádraží. Měl by se prý stát funkční a živou součástí města a ne skanzenem. A zatím to prý podle něj bohužel vypadá na ten skanzen.
O vás se říká, že jste „nepřítel alternativní kultury“. Proti Klinice jste vystupoval, ale třeba Palác Akropolis, který měl také párkrát namále, podporujete. Jaký je v tom podle vás rozdíl?
Narodil jsem se v Itálii, žil jsem v mnoha evropských státech a jsem velmi otevřený jak jazykovým, tak společenským kulturám. Kulturu jsem měl ostatně v gesci i na Praze 3, dělali jsme spoustu věcí, třeba festivaly na Jiřáku, různé mezigenerační aktivity, spolupracovali jsme s divadlem Járy Cimrmana…
Má se vůbec politika do kultury míchat?
Ale ona je v ní úplně přirozeně. Sami autoři si politiku často berou k ruce. Jak v hudbě, tak obecně i v kultuře vznikají politická uskupení, hudebníci se před volbami často přiklánějí na tu či onu stranu. Rozmanitost kultury, zvlášť v dnešní době, je 360 stupňů. Já nejsem ten, kdo by měl určovat, která kultura je ta správná.
Jako teenager jsem v alternativní kultuře vyrůstal a nevadí mi. Na Žižkově máme kromě Akráče třeba Bořivojku, kde je bar Bukowski, Vlkovka, bar No Name… Všechny ty prostory přitahují různé názorově vyhraněné osobnosti.
Proč vám tedy vadí zrovna Klinika?
Vadí mi vynucování si prostředí, prostoru bez dodržování společenských norem a zákonů, ale i porušování toho, na čem jsme se v této zemi mezilidsky domluvili. Česká republika je stát, který aspoň podle mého názoru funguje relativně dobře, máme stát, který je bezpečný, prosperuje a myslím si, že na to jako Češi můžeme být patřičně hrdí.
Já ten příběh sledoval od samého počátku. Klinika pořád říkala: Státe, ty máš některé budovy, o které se nestaráš, a měl bys to dělat tak a tak. Proč to neděláš? Do určité chvíle to mohla být řečnická otázka a dobrá recese, to je naprosto v pořádku. V té chvíli to mělo ale skončit. Nicméně oni se rozhodli prohloubit vlastní misi a zůstat v tom prostoru, a když jim pak úřady nebo i soudy říkaly, že se chovají neoprávněně, tak se tomu vysmáli. A co se mě týče, já jsem pro ně zosobněním systémového zla, proti kterému je potřeba bojovat. Pro mě to ale není nic osobního.
Byl jste se někdy na Klinice podívat? Jak ta návštěva probíhala?
Několikrát a vždycky to bylo konfrontační a agresívní. Já nemám problém se s lidmi normálně bavit a diskutovat, ale kdykoliv jsem se tam přiblížil, tak mě natáčeli, to kdyby náhodou Bellu utrousil nějakou špatnou větičku, aby ji měli natočenou. Když jsem dělal před Klinikou rozhovor, tak mi schválně foukali bublifukem bubliny do obličeje, aby mě vyprovokovali. To byla ještě legrace, ale pak o mně psali různé články, a to už taková sranda nebyla.
Já jsem dlouho žil v oblasti Ohrady, vlastně hned vedle Kliniky, a tu oblast znám naprosto dokonale. A znal jsem samozřejmě tu budovu i předtím, než se z ní stala Klinika. To, že oni nedodržovali určité věci, je logické, to dělá každá subkultura, ale byly tam i záležitosti, které by si nemohl dovolit nikdo. Proražené okapové zdi, kterými sváděli vodu dovnitř domu, fekálie uprostřed zahrady, nulová hygiena, žádná teplá voda, mezi tím běhaly děti… Pokud jsme se jako společnost rozhodli, že budeme dodržovat nějaké hygienické, společenské nebo morální zásady soužití, měli bychom na tom lpět.
Jeden z argumentů aktivistů zněl: Jsme neziskový sektor, měli byste být na naší straně.
Ale my podporujeme nezisk. Ať už jsou to organizace pro seniory, nízkoprahová centra, organizace pomoci matkám samoživitelkám, prostě máme jich zde řadu a kvalitních. Jenže je prostě potřeba dodržovat určité věci. Pro ty ostatní je to vlastně takový políček, že si Klinika řekne: „Rozhodli jsme se, že to děláme dobře, tak to prostě dobře je.“
Praha nabídla Klinice jiné místo. Proč to odmítli?
Mohli se přestěhovat do bývalé školky na Praze 4, kam ale nechtěli, protože si už vybrali prostor a nechtěli, aby jim do toho někdo kecal. Navíc ten pozemek u Kliniky patří částečně jedné rodině, která jim několikrát vzkázala, že si nepřeje, aby ten jejich prostor užívali. Lidé z Kliniky na ně byli vulgární, nechtěli tam vlastníky pouštět a docházelo tam ke střetům.
Je to velmi organizovaná skupina, která ví, jak komunikovat navenek, říká o lidech z Kliniky Alexander Bellu
Oni sice tvrdí, že nemají žádnou hierarchii, ale z toho, co jsem viděl, tak je to velmi organizovaná skupina, která ví, jak komunikovat navenek, jak vysvětlovat jednotlivé okolnosti tak, aby vlastně proplouvala systémem. Nikdo tam není za nic zodpovědný, všichni jsou zodpovědní za všechno a nikdo za nic. Když se jich pak na něco zeptáte, tak vždycky řeknou: „My jsme se domlouvali.“ Ale kdo je to "my", to nikdo neví. Oni mají absolutní pravdu, cokoliv jiného je špatně a nechtějí o tom ani diskutovat.
Zmínil jste alternativní kulturu, ve které jste vyrůstal…
Vyrůstal jsem v Itálii, kde mají lidé trochu jinou mentalitu a žijí trochu jinak. Největší rozdíl není mezi lidmi, žijícími na západě a na východě, rozdíl je mezi jihem a severem. Takže ze země, která je pozitivní, usměvavá a připravená k diskuzi, jsem přijel do Česka, kde je mentalita stále taková rakousko-uherská, lidé jsou více uzavření. To je možná dáno i bývalým režimem, takže bude ještě několik generací trvat, než se toho zbavíme. Je to snad i deziluze z demokracie, kdy jsme si říkali, že přijde kapitalismus, budeme se mít dobře a všechno bude fungovat. Ale ono to tak nefunguje, tak čekáme stále tu podporu od státu.
Demokracie je něco, co si musíme sami každý z nás obhospodařovávat jako zahrádku, je to zodpovědnost, kterou máme, a musíme na ní každý z nás neustále pracovat. Pokud se třeba díváme na komunální volby, v Itálii je běžná účast 80 procent. U nás přijde ke komunálním volbám 25 nebo 30 procent, někde ale i 15. Prožíváme těžké období, je tady obrovské napětí a společnost se kastuje na několik škatulek, které všichni dobře známe z médií.
Ondřej Boháč, šéf Institutu plánování a rozvoje, v rozhovoru pro Flowee City řekl, že není potřeba prosazovat vždycky všechny svoje požadavky, že už 70 procent splněných požadavků je vlastně výhra.
Přesně o tom je demokracie. To spoléhání se na stát je až absurdní. Máte třeba majitele restaurace, kteří si neumetou sníh před hospodou, protože je to přece státu, tak co by to uklízeli, ať to udělá město. Tu situaci zažívám běžně. Jenže demokracie je taky o občanské zodpovědnosti. Nezáleží jen na tom, jak to bude vypadat uvnitř, v mém, ale starám se i o prostor okolo, protože tam žiju, chodím tam každý den a jednodušší než si neustále dopisovat s městskou částí je vzít lopatu a ten sníh odhrabat.
Praha neustále roste, počet obyvatel se zvyšuje. Jednou z možností je lépe využívat prostory, které jsou k dispozici. Jak to aktuálně vypadá s revitalizací nákladového nádraží Žižkov?
Hlavní město není schopné se shodnout na územním plánu a zrychlit proces stavebního řízení. To je jak z filozofického, tak z praktického hlediska úplný základ, bez kterého se nikam nepohneme. Nákladové nádraží původně mělo být zbouráno, měla tam být protažená tramvajová linka až do Hostivaře, stejně jako dva proudy silnic Olšanské ulice, která u nádraží dneska končí.
Nákladové nádraží Žižkov je od roku 2013 prohlášeno za kulturní památku. Teď se jedná o tom, co se dá postavit v jeho okolí
Ulice okolo nezvládají dopravní nápor. Na scénu ale přišel Matěj Stropnický se Stranou zelených a řekl: „Ta budova je úžasný skvost, my si ji musíme za každou cenu nechat.“ Nechali hlavní budovu nádraží zapsat mezi kulturní památky. Jenže je potřeba také přemýšlet nad tím, jestli si můžeme dovolit všechny tyto stavby udržovat. Rekonstrukce budovy by stála dvě miliardy, sama budova má hodnotu okolo 800 milionů korun. Musíte si uvědomit, že to bylo překladiště uhlí, to znamená žádná elektřina, žádné odpady, žádná okna, žádná vzduchotechnika, prostě nic. Takže jsme v tom odhadem za miliardu nebo miliardu a půl, jenom abychom to dali do nějakého zase nového stavu.
Kdo by to platil?
Ministerstvo kultury na to peníze nemá, městská část Prahy 3 taky ne. Jediný, kdo by na to měl, je teoreticky hlavní město Praha, ale to by se museli zříct metra D nebo pražského okruhu, případně se zadlužit. Ale dobře, vezmeme pár miliard, vrazíme to do nákladového nádraží a co potom? Když jsme o tom jako ODS začali mluvit, napadli nás, že jsme nekulturní, že jsme spjatí s developery. Jenže to není tak, že bychom tu budovu neměli rádi nebo si jí nevážili. Hledáme konkrétní řešení. Bylo by třeba možno část budovy zanechat, ale v té oblasti musí vzniknout spíš služby. Pokud tam vzniknou nové bytové domy, přibude tam až 20 tisíc nových obyvatel a ti budou služby potřebovat.
Na Žižkově teď vládne TOP 09, STAN, piráti a zelení. Jak jste z pohledu opozičního zastupitele spokojení?
Je to spíš nepořádek a absolutní neznalost. Třeba spousta pirátů se přestěhovala sem na Žižkov až někdy v květnovém, červnovém období těsně před volbami. Zastupitelstvo, ale i příprava běžné agendy nemají žádnou strukturu, žádnou linku. Z dvaceti žižkovských zastupitelů, kteří tvoří koalici, seděli někdy v zastupitelstvu obce jenom čtyři, jenom dva někdy seděli v radě. Oni to neznají. A třeba piráti se například neznají ani mezi sebou. A reakce z radnice je, že vše, co tu bylo, bylo špatně. Přitom TOP 09 tady měla starostku paní Hujovou, čili je zvláštní, že jsou nespokojeni se vším.
Často se mluví o chytrých městech – jak vy si takové „Smart City“ představujete?
Téma Smart city bylo špatně uchopeno a trošku zneužito – řešily se konkrétní případy, neřešil se systém. Smart City znamená vědomí společnosti, že v 21. století existují chytrá a moderní řešení. A technologie je třeba využít pro zlepšení kvality života občana. Ten fór není v žádných lavičkách ani v žádných aplikacích, ten je v řešení makro věcí – například rekuperace dešťové vody, chytrý systém správy odpadového hospodářství, správa energetiky města, osvětlení, bezpečnosti, pomoc bezpečnostním složkám, parkování... Tam tkví vlastně i ten největší Smart City potenciál.
Alexandr Bellu (32)
Expert ODS pro digitální společnost a e-government. Od června do listopadu 2018 byl starostou Prahy 3 a v letech 2014 až 2018 místostarostou tamtéž. Je zakladatelem projektu Mapa dopravního teroru. V Praze vystudoval Česko-italské jazykové gymnázium. Založil spolek Carta di Cividale, který rozvíjí mezinárodní studentskou spolupráci. Vystudoval Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracoval jako tlumočník pro Italsko-českou obchodní a průmyslovou komoru. Hovoří česky, italsky, španělsky, anglicky a na základní úrovni německy. Na univerzitě studoval i hebrejštinu, aramejštinu, latinu a starořečtinu.
Procestoval jsem USA, Španělsko, Čínu a další státy a každé smart řešení je vždy na míru šité danému městu. Nemůžeme stavět solární lavičky a myslet si, že jsme smart, musíme navrhovat koncepční řešení pro celé město. Ještě jednou k tomu nákladovému nádraží. Město by si mělo říct: „Tady se mi staví prostředí pro dvacet tisíc lidí, jak můžu využít technologie, co můžu udělat líp?“ A musíte se bavit s obyvateli, co chtějí, a s developery, kteří ten brownfield budou na smart prostředí přetvářet.
A jsou developeři vůbec ochotni naslouchat?
Když jsem s nimi hovořil, tak ten zájem měli. Je to prostá touha postavit něco, co bude funkční, hezké a kvalitní. Uvedu příklad: Máte iPhone, což je chytrý telefon, který umí řadu užitečných věcí. A pak máte Alcatel, který se třeba taky bude označovat jako „chytrý“ telefon, ale tři minuty vám trvá, než si přečtete email, protože se vám třikrát zasekne. U nás ve městě vidím zatím všude Alcately.
Kdybyste měl možnost na Praze 3 zařídit jednu konkrétní věc, tím myslím něco konkrétního, hmatatelného, co by to bylo?
Budu se opakovat, ale chtěl bych to nákladové nádraží prostě dořešit. To znamená přivedení linky metra D, zároveň vytvoření nové moderní struktury městské části obyvatelstva a tuhle strukturu prodloužit až na Olšanskou třídu a na Olšanské náměstí. S tím souvisí samozřejmě rekonstrukce všech těch paneláků v okolí. To je můj sen, který si myslím, že by ten Žižkov jako takový scelil, ať už dopravně, tak společensky i kulturně. Praha 3 vlastně má dneska jako dominantní náměstí Jiřího z Poděbrad. A tady od nákladového nádraží by mohl vzniknout vlastně nový prostor pro naši žižkovskou společnost.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Praha 3
