Architekt Václav Aulický: Transgas je nenahraditelné svědectví doby

Architektovi Václavu Aulickému demolují Transgas. On zase boří mýty o typických vysokoškolských profesorech. Když mi přímo v hale Fakulty architektury na ČVUT, kde v současnosti působí, podává ruku, obdaří mě zářivým úsměvem. Když ho pak v hale u poslucháren pozoruji, jak s nadšením popisuje nejnovější poznatky z oboru, mísí se ve mně úcta i obdiv nad tím, že si i ve svém pokročilém věku dokáže zachovat tak pokrokový přístup.

Během povídání o Transgasu a přístupu památkářů k moderním stavbám se však přece jen trochu zachmuří. Václav Aulický je typ člověka, který evidentně do své práce vkládá to nejlepší. Přesto se musí smiřovat s tím, že roky dřiny občas skončí v troskách pod demoličními stroji.

Transgas je postavený v takzvaném brutalismu. Čím je tento styl výjimečný?

Název brutalismus původně vznikl z francouzského slova “le brut – beton”. A až pak se to přeneslo do takového českého negativismu, že když je něco brutální, tak je to surové, hnusné a násilné. Těmhle stavbám se také vytýká, že neberou ohled na okolí. Ale to vyplývá z toho, že ten barák má být svůj, nefalšovaný a prezentovat se takový, jaký je.

Transgas má namále. Demolici už nic nebrání. Oddaluje ji jen to, že budova mění majitele

A není to jen Transgas, ale třeba i Thermal v Karlových Varech od Machoninové, nebo Pragerovo bývalé Federální shromáždění v Praze. Po republice je takových staveb řada, ale samozřejmě i jinde ve světě.

A co je zajímavého právě na Transgasu?

Tam jsou konkrétně tři materiály přímo v té přírodní podobě: ošalovaný, respektive pohledový beton, dále přiznaná samokorodující ocelová konstrukce Atmofix, která se nechá zkorodovat, čili nenatírá se a zůstává v neupraveném stavu. A třetí věc je, že řídící ústředna, což je ta nízká budova, má fasádu udělanou z dlažebních kostek. Čili zase ne kamenicky opracované, vyleštěné desky, ale žulové kostky přímo tak, jak se dávají na ulici.

V některých rovinách pak architektura budovy přechází zase do jiného stylu, který se odborně označuje jako Hi-Tech, kdy konstrukční a technické prvky jsou hlavními výrazovými prostředky. Čili všechno neopracované je vlastně naruby, zvenku. A hlavní výrazový prostředek domu tvoří jeho konstrukce, chladicí věže, vzduchotechnické potrubí, jezdící výtahy a tak dále. A Transgas už ten Hi-Tech styl v sobě taky trochu má, protože když jsme ho v letech 67 až 69 navrhovali, tyto vlivy k nám ze zahraničí pronikaly. Konstrukce je vně obou budov, takže celý jejich půdorys je prázdný, bez podpor a sloupů, s možností univerzálního dispozičního využití.

Transgas měl být zařazen na seznam památek, ale nepodařilo se. Tušíte proč?

Někteří lidé jsou proti téhle architektuře zaujatí, kritici dokonce tvrdí, že je “normalizační”. To je přece nesmysl! Architektura může být dobrá nebo špatná, ale není důležité, v jaké vznikala době. A celkově se řadě lidí z oblasti laické i odborné veřejnosti tyhle stavby samozřejmě nelíbí právě proto, že jsou brutální a surové a ne uhlazené, jemňoučké a hlavně nenápadné. Svým způsobem to chápu, tyhle věci vždycky provokují, protože lidé nemají rádi, když něco vybočuje.

Architektonická procházka z cyklu Nejošklivější architektura Prahy. Budovou v roce 2016 provedl sám Václav Aulický

No a zejména někteří památkáři novostavbám nefandí. Logicky bez jakýchkoliv invektiv, jak já říkám, končí někde u secese, a pak už i funkcionalistické stavby u nás, konkrétně třeba Bílá Labuť, Baťa na Václaváku, Penzijňák na Žižkově nebo Veletržní palác, jsou památkově chráněné jen z důvodu dobového. Ale mnohý památkář z nich neplesá.

Mimochodem, je paradoxní, že komunistická stavba bývalého hotelu Internacional v Podbabě v duchu “socialistického realismu” je od roku 2000 národní kulturní památkou a areál Transgasu, v roce 1974 označený tehdejším (normalizačním) Svazem architektů za “typický příklad nesocialistické architektury” vyhlášen za kulturní památku nebyl.

Jaký je pocit, když víte, že bourají budovu, na které jste roky pracoval?

Nesmírně mě to trápí a žiju tím teď těch posledních několik let velmi dramaticky. Nemrzí mě přitom ani tak ta budova sama o sobě, jako spíš ta léta, která jsem prací nad ní strávil. Jako kdybyste řekla: „Žila jsem několik let zbytečně.“ Něco jsem vytvořil a má to být zničené. Čili je to především pocit zmarněné energie a taky krásných let s kolegy a kamarády v autorském kolektivu, s Eisenreichem, Malátkem, Loosem a Fišerem.

A pak je tam i ta rovina, že tyhle stavby jsou prostě nenahraditelné svým dobovým svědectvím, a že když nebudou, je to, jako když z knihy vytrhnete pár stránek. Taky už nevíte, co tam bylo napsáno, a nemůžete ji číst v celé souvislosti.

Takových budov, které se zbouraly, a je to škoda, bude asi víc, že?

Teď se bude například bourat Ústřední telekomunikační budova na Žižkově, kterou dělali naši věhlasní architekti Cubr, Pokorný a Hrubý, kteří se podíleli i na Bílé Labuti. Zbourala se i Telefonní ústředna v Dejvicích, shodou okolností dům, na kterém jsem taky spolupracoval. Zboural se Hotel Praha na Hanspaulce, který byl úplně ukázkovým příkladem brutalismu, celý z pohledového betonu. Byla to neuvěřitelně skvělá, čistá architektura od Paroubka, Sedláčka,Todla a Navrátila, a navíc to byl hotel.

O bourání Transgasu rozhodly státní úřady, ne developer. Žijeme, zaplať pánbůh, v kapitalismu, lidé podnikají a vytvářejí zisk. Developer se rozhodne pro demolici a příslušné orgány státní správy mu řeknou, že s tím souhlasí. Ale nemusely.

Víte, když zbourali tu dejvickou ústřednu, s tím jsem se celkem smířil. Neříkám snadno, ale smířil, protože to byl plechový obal na technologii, která už není. Ale z hotelu můžete udělat třeba bytovku. Je to naprosto adaptabilní budova.

Kdo podle Vás nese odpovědnost za to, že tyto stavby mizí? Padají názory o bezohledných developerech...

Developer za nic nemůže. Můžu si o nich myslet cokoli, ale je to úplně vedlejší. Žijeme přece v normálním, zaplať pánbůh, kapitalismu, v demokratické, svobodné společnosti a potřebujeme, aby lidé podnikali a vytvářeli zisk. Takže developer něco koupil s tím, že ekonomicky nemá smysl, aby to rekonstruoval, tak se rozhodne pro demolici. No a jde na příslušné orgány státní správy a tam mu řeknou, že s tím souhlasí. Ale nemuseli. Vždyť přece úřady rozhodují! Takže já říkám, že státní instituce rozhodly, že se Transgas zbourá, ne developer. To je jasné, chci být v tomhle naprosto rigorózní.

Hodně se stýkáte s mladými. Jak vnímáte jejich pohled na tuto moderní architekturu?

V Mánesu jsem byl nedávno křtít knihu Praha brutálně krásná, kde je taky Transgas a Žižkovská věž. A nedovedete si to představit. Přijdete a je tam asi 280 mladých lidí a nejen vysokoškoláci, ale třeba i gymnazisté. A vyprávíte jim o věcech, tak jako si my povídáme tady. A oni jsou nadšení. To je něco úžasného a nejen vůči mé osobě. Jsem rád, že existují lidé, a není jich málo, kteří se zabývají architekturou nezaujatě, bez politiky.

Aulický je mimo jiné také autorem Žižkovské věže

Mnohokrát jsem také už uváděl historku z roku 2005, kdy jsem tady na fakultě začínal. Ještě s mou ženou, která je také architektka, jsme se zabývali revitalizací panelových sídlišť, konkrétně jedno z nich byl Červený Vrch. Byly tam takové paneláky podle ruských vzorů, s malými okny a kulatými tam, co bylo schodiště. Jeli jsme se tam podívat se skupinou studentů. A na kraji těch starých už stály asi tři předělané budovy. Měly nová okna, barevné fasády a vypadaly uhlazeně. Tak říkám těm mladým: „Tady vidíte, jak to pak pěkně vypadá, když se ten panelák předělá.“ A oni na mě: „Pane architekte, to nemůžete myslet vážně. Vám se tohle líbí? Vždyť tyhle starý jsou krásný.“ A to si budu pamatovat celý život. I já to mám vlastně v sobě, že panelák je ošklivý. Ale oni tím poznamenaní nejsou, takže se na to dokážou dívat čistým pohledem. Vidí, že ten původní je pravdivý.

Architektuře se úspěšně věnujete celý život. Co je na té pražské z Vašeho pohledu nejunikátnější?

Praha má jeden neuvěřitelný světový fenomén, a to, že ji nevybombardovali. Takže jsou tady původní věci. Jak šly věky, každý styl, sloh, ale i ekonomická nebo politická situace tu zanechaly své stopy. Dneska když jdete po městě a zajímáte se o architekturu, tak tady opravdu najdete vše, kousek za Prahou pomalu kulturu bronzovou v Úněticích a pak tady máte románskou, gotickou, barokní, renesanční, rokokovou, secesní, kubistickou, ale i tu moderní. Všechno v takové zvláštní neuvěřitelné symbióze pestrosti a usazenosti. Bohužel, jak říkám, málokdo dnes dokáže ocenit i architekturu novou, současnou. Snad až s delším odstupem let.

Hi-Tech není jen to, že máte na baráku zvenku tvarované potrubí. Je to i stavba, která má vrty v zemi a bere si tak teplo, nebo má fasádu z fotovoltaiky.

Kromě Transgasu jste se podílel například i na návrhu Žižkovské televizní věže. Mě by zajímalo, na čem jste v Praze pracoval v poslední době?

Teď jsem na Pankráci spoluvytvářel čtyři domy. Loni v dubnu jsme zkolaudovali Trimaran, v listopadu další, Element.

V Trimaranu máme redakci.

No vidíte, tak to jsme dělali pro rakouského investora Plan&Bau s architektem Tröthamem a Jindrou Sovou. Taky jsme s Rakušany ze společnosti Karimpol International dělali budovu, kde dnes na Smíchově sídlí Mafra, jestli víte. Také pojišťovnu Generali na Pankráci u Hlávkova mostu a v Karlíně tři domy. Jinak kromě těchhle administrativních budov ve spolupráci s mojí ženou i řadu bytovek, teď třeba jednu dokončujeme v Hostivaři.

Je vidět, že hodně jdete s dobou...

Jsem teď strašný fanda na kosmonautiku. Kromě jiných u nás na fakultě studoval Ondřej Doule, který teď pracuje v týmu architektů v NASA v USA. Protože, co myslíte, vůbec nejvyšší Hi-Tech architektura je Mezinárodní vesmírná stanice na oběžné dráze. Vždyť je to normální obytný prostor, ne? A tam je všechno Hi-Tech. Hlavně si musíme uvědomit, že pod pojmem “Hi-Tech” není jen to, že máte na baráku zvenku tvarované potrubí. Ale je to i stavba, která má vrty v zemi a bere si tak teplo, nebo má fasádu z fotovoltaiky.

Jak moc je tahle architektura u nás rozšířená?

Velmi, třeba výtahy tady na fakultě. Ty už uvnitř nemají tlačítka. Jen si každý člověk na patře zvolí, kam chce jet, a výtah během setiny vteřiny vyhodnotí požadavky a jede jen tam, kam je třeba. Tím se samozřejmě obrovsky šetří energie, protože za prvé nejezdí naprázdno a za druhé jich potřebujete míň, abyste budovu obsloužila.

Václav Aulický (1944)

Studoval architekturu na Fakultě stavební ČVUT. V letech 1967 až 1970 působil ve Vojenském projektovém ústavu. Zde se v ateliéru Jiřího Eisenreicha podílel na návrhu komplexu budov Transgas, který byl vystavěn v letech 1972 až 1978. V té době také podnikl několik studijních cest do zahraničí. Dále se podílel například na návrhu televizního vysílače Hošťálkovice v Ostravě či telefonní ústředny v pražských Dejvicích či Hradci Králové. Koncem 70. let začal pracovat na návrhu Žižkovské televizní věže. Je členem České komory architektů a od roku 1990 Obce architektů ČR. Se svou ženou ing. Arch. Zdenkou Aulickou má dvě dcery a šest vnoučat.

A takových technologií je u nás celá spousta. Taky jsem k tomu vždy vedl své studenty. Když třeba navrhovali rodinný domek, říkal jsem, aby třeba alespoň naznačili, že na parcele bude větrná elektrárna. Jen chci říct, že když se bavíme o navrhování staveb, tak to není jen o tom, jak ten barák vypadá, ale jak je to celé koncipované. A architekt je ten, který tým vede. On musí říct projektantovi, jaké chce topení, a ten už to pak udělá. A když se vám pak podaří, že dáte dohromady tým lidí, kteří jsou pro věc tak zapálení jako vy, pak i oni sami začnou chodit s nápady a může se to hodně posunout. A to už se mi naštěstí párkrát stalo.