Pátek Karla Křivana: O čase, v němž zjišťuji, že nemám čas

Probudil jsem se do podzimní mlhy. V takových chvílích si vždycky začnu vyčítat ta ztracená jarní a letní rána, kdy jsem míjel zahrádky před kavárnami, a místo toho, abych si sedl a v klidu si dal kávu a něco, tak jsem v těch dnech spěchal za čímsi, co je nutné vyřídit hned, s vědomím, že kafe si můžu dát v kanclu a ven si k němu přece můžu sednout zítra. A to dělám vždy do doby, až to zítra jednou začne znamenat, že už to nejde.

Mluvím tu o nevážení si chvil, které se nám nabízejí, a špatném výběru priorit. Existují samozřejmě větší ztráty než příjemné sezení na zahrádce. Zrovna teď jsem si vzpomněl, že jsem už týden neodpověděl kamarádovi na esemesku. Vídali jsme se dřív hodně, pak nás práce rozdělila a teď se potkáme tak jednou za půl roku.

Jak neodpovědět

Patřil k lidem, kteří hodně ovlivnili můj život. Inteligentní, inspirativní, úspěšný v práci, člověk, který se snažil držet kulturní rozhled a nezamrznout v myšlení svého mládí. Stejně jak kriticky, zajímavě a ze všech stran přemýšlel nad knihami, obrazy, politikou a společností tehdy, dělá to i dnes. Jednoduše člověk, se kterým je radost se vidět, i když probíráte věci, které nejsou jen veselé a příjemné.

Nemáme čas, říkáme. Měli bychom ovšem říkat, že nepoužíváme srdce a rozum.

Jenže asi to také znáte. Esemeska s krátkým povídáním, které shrnulo dnešní stav lépe než desítky komentářů expertů na Twitteru, a s nabídkou „vidět se“ přišla ve chvíli, kdy jsem něco dodělával, a tak jsem ani nezareagoval s tím, že se ozvu večer. Večer jsem zapomněl a zpráva zmizela jako řádka tetrisu v hlubinách našeho Matrixu.

Pak přišla další esemeska s omluvou, jestli mě neruší, že se slušní lidé nevnucují, ale já zrovna jel tramvají a četl si přípravu na prezentaci. Každopádně jsem si řekl, že určitě odpovím, jen co vystoupím. Když jsem ale vystupoval, tak mi v hlavě jel skvělý nápad na závěr té prezentace, který klienta ohromí, a já ho nesmím zapomenout, a tak jsem vypustil tu odpověď kamarádovi. A tak teď přeruším psaní a napíšu mu, nebo na to zase zapomenu. Ale teď hned ne, je moc brzo ráno, nebudu ho budit, napíšu si to na papírek, ten si položím na mobil a tak to udržím a esemesku pošlu později.

Povrchnosti především

Setkání s tím člověkem by mi dalo víc než většina schůzek, které jsem měl za ten týden, co první esemeska přišla. A zřejmě bych i jemu udělal radost, protože kdyby mě nechtěl potkat, tak by mi nepsal. Přesto volím špatně a dávám přednost okamžitému prospěchu, tedy spíš tomu, co si myslím, že je momentálně velmi důležité a zásadní.

A tak se chováme i v mnoha jiných situacích. Naše neschopnost trvat na věcech podstatných, držet se lidí a myšlenek, které se osvědčily, a naopak naše nutkání neustále od těchto myšlenek a lidí odbíhat a věnovat se povrchnostem náš život nikam rozumně neposouvají. Nemáme čas, říkáme. Měli bychom ovšem říkat, že nepoužíváme srdce a rozum. Určitě mu dnes odpovím. Třeba až půjdu kolem prázdných stolků své oblíbené kavárny, kde se už nedá sedět, protože se změnilo počasí.