Jsou lidé z měst skutečně ti lepší? Jak funguje geografický narcismus

Také v Česku je silně zakořeněný a zdejší politici ho ještě podporují. Geografický narcismus. V našem měřítku je to tak trochu myšlení „Praha versus zbytek republiky“, v americkém či australském podání to jsou velká milionová centra versus menší města a městečka na venkově. Nejde přitom jen o to, že by si Pražané (Newyorčané, obyvatelé Sydney a podobně) mysleli, že jsou ti nejlepší, protože přece „dělají ty kariéry v metropolích“. Onen princip funguje i naopak. Totiž tak, že si lidi z menších měst a městeček myslí, že nejsou ve svých povoláních tak dobří, protože nesoutěží o lepší místa a platy v oněch metropolích. To ovšem v žádném případě nemusí být pravda. Jak to skutečně s geografickým narcismem je, popsali pro magazín The Conversation docenti australské Deakin University Timothy Baker a Kristy Hessová.

Téma spustila v Austrálii v listopadu 2019 na Twitteru novinářka Kirsten Diproseová, která se označila za „farmářovu ženu“. Kirsten bývala zpravodajkou rádia a televize ABC v Sydney. Nyní žije na farmě ve státě Victoria a s ABC spolupracuje jako regionální reportérka.

Geografický narcismus zkoumá psychologické důsledky rozdělení na město-venkov.

„Mnoho lidí na venkově má pocit, že musí naplnit svou kariéru, ať už je to v médiích, zdravotnictví, vzdělávání nebo podnikání. Někteří tito lidé si přitom myslí, že pokud nepracujete v metropoli, tak nemůžete být v tom, co děláte, dost dobří. Nikdy jste ,nechytli tu správnou příležitost za pačesy‘, nebo jste se to zkrátka báli vůbec vyzkoušet,“ píše Diproseová.

Rozdělení město-venkov

Přesně to, co Diproseová popisuje, je v akademickém slovníku známo jako „geografický narcismus“. Švédská klinická psycholožka Malin Forsová použila tento termín k vysvětlení interakcí mezi venkovem a městem, se kterými se setkala při práci v malém městě severně od arktického polárního kruhu v Norsku. Koncept byl také popsán jako „geografický úsudek“, jak ho ostatně používá australská novinářka Gabrielle Chanová ve své knize Rusted Off (Zrezivělý).

Akademická literatura diskutuje o ekonomických a kulturních příčinách venkovsko-městského rozdělení už od teorie světových systémů sociologa Immanuela Wallersteina po práci kulturního teoretika Raymonda Williamse. A geografický narcismus zkoumá psychologické důsledky tohoto rozdělení.

Vzájemná nedůvěra

Geografický narcismus se každopádně netýká jen lidí z měst, kteří by si ukazovali na „neodborníky z venkova“. Pokud jsou i venkovem velká města vnímána jako „centrum všeho“, vede to k narcistickému pohledu lidí z venkova na obyvatele města, kteří lehce (a často nevědomě) znehodnocují venkovské znalosti a souvislosti. Geografický narcismus zkrátka podporuje „víru, že městská realita je definitivní“.

Jde vlastně o klasické filmové a televizní klišé, kdy je skvělý odborník z města odvelen na práci jako venkovský praktický lékař kvůli alkoholismu.

Pohled městských kvalifikovaných odborníků na své venkovské kolegy je ale obecně zřetelný. Například venkovští lékaři jsou svými známými z měst často tázáni, proč opustili město a kdy se vrátí. Předpokládá se tedy, že se nikdo nebude dobrovolně stěhovat do venkovského města za profesionální prací, zejména pokud tito lidé nemají s touto oblastí žádné rodinné nebo sociální vazby.

Podle Forsové také v lidech z měst přežívá předsudek, že na venkov odcházejí za prací lidé, kteří mají nějaké etické nebo osobní problémy. Jde vlastně o klasické filmové a televizní klišé, kdy je skvělý odborník z města odvelen na práci jako venkovský praktický lékař kvůli alkoholismu (to ostatně známe i od doktora Sovy mladšího z Nemocnice na kraji města: „Co Karel, pije?“), závislosti na kokainu, strachu z krve nebo nějakému přestupku, který je takto potrestán. Geografický narcismus ovlivňuje profesní život také tím, že narušuje vnímání času a vzdálenosti.

Zdá se, že například odborní lékaři z měst častěji cestují do regionů, aby navštívili regionální kampusy a nemocnice, než aby jejich regionální kolegové cestovali do města. A když už jedou odborní specialisté z venkova do města, vrací se většinou večer zpátky na venkov. Kdežto lidé z měst jedou na venkov většinou s tím, že přespí v místním hotelu, a ještě jsou chváleni za to, že na ten „divoký venkov“ vůbec vyrazili. A pokud se lidem z venkova nedostává uznání za to, že jezdí do měst, tak se jim do měst jezdit chtít nebude. A například taková venkovská lékařská praxe se nebude rozvíjet.

A podle Forsové to zase funguje naopak. Profesionál z města se může cítit zmaten, když bude chtít zlepšovat zavedenou praxi na venkově, ale v lepším případě bude čelit pasivnímu, v tom horším agresivnímu chování svých venkovských kolegů. Jak poznamenává Forsová, lidé z měst tu můžou být přijímáni jako nedůvěryhodní kolonizátoři, přičemž očekávali, že budou vítáni jako zachránci.

Stereotypy na druhou

Pracující na venkově se podle autorů článku, akademiků Timothyho Bakera a Kristy Hessové, pojmu geografický narcismus často smějí s tím, že chápou, o co jde. Přestávají se ale smát, když jsou konfrontováni, že sami pomáhají stejné stereotypy zavést na venkov a ještě posílit.

Člověk si pak třeba může myslet, že je i na venkově vysoce kvalifikovaný odborník, ale zbytek dané venkovské organizace, ve které pracuje, tak kvalitní není.

Jak dodává novinářka Kirsten Diproseová, mnoho vzdělaných pracovníků na venkově bude obhajovat své dovednosti kolegovi z města tím, že dá na odiv své městské vzdělání a pracovní pověření z města. Jako by to byly nějaké zkušenosti, na kterých záleží. To vede ale k jakési venkovské nelogičnosti v argumentech, kdy venkovští specialisté z různých oborů zastávají zdánlivě protichůdné názory, tedy že práce na venkově je a zároveň není vysoce kvalifikovaná.

Žonglování s těmito pohledy může vést k psychologickým kompromisům, které nikomu neprospívají. Člověk si pak třeba může myslet, že je i na venkově vysoce kvalifikovaný odborník, ale zbytek dané venkovské organizace, ve které pracuje, tak kvalitní není. Proto má pocit, že musí odejít, aby pokročil ve své kariéře. Jsou samozřejmě obory, ve kterých geografický narcismus patrný není. Když ale člověk soutěží, chce být nejlepší a už je vystaven onomu dění, které je založeno na „kariéře v metropoli“, tak si už nemůže pomoct, ať se ocitne kdekoli. Pomoci by ale měly digitální technologie, které slibují, že vzdálenosti nebudou hrát žádnou zásadní roli.

Venkovské a městské prostředí přináší pro specialisty v daných oborech různé výzvy. A dobré i špatné praktiky se mohou objevit v obou případech. Je však každopádně narcistické věřit, že geografie je klíčovým určujícím prvkem kvality.