fbpx

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

V Praze jsme ještě stále konzervativní. Stroj na ječení ani Urychlovač vzrušení tu nemáme. Není na ně prostor

Zveřejněno: 18. 11. 2022

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že legendární horská dráha Cyklon, kterou její majitel musel v roce 2018 nechat rozebrat, nikomu z návštěvníků nechybí. Fungovala tu od roku 1973 a byla takovou atrakcí, že by se z dnešního hlediska spíš než Cyklon měla jmenovat Vánek. Nejen v Holešovicích, ale i ve světě najdeme jinačí fičáky.

Součástí takového zábavního parku Ferrari Land, který byl otevřen před necelými dvěma roky asi hodinu jízdy na severovýchod od Barcelony, je nejrychlejší horská dráha v Evropě – Red Force. Jestli nevíte, co obnáší zrychlení z nuly na 180 km/h za pět sekund, tak tady máte příležitost zjistit, co to s vámi udělá.

Chce Praha zábavní park?

Atrakce naší Matějské pouti se s podobnými technickými vychytávkami nemohou rovnat, protože náš tradiční „zábavní park“ se od doby, kdy byl v roce 1595 poprvé písemně registrován, pomalu stěhuje. Začal v prostoru dejvického kostelíka, zasvěceného právě svatému Matěji, pak se stěhoval ke „kulaťáku“, kde využíval volný prostor u dnešního Vysokého učení technického, čas trávil i na Letné poblíž Špejcharu a nyní je tedy součástí Výstaviště, někdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.

Slavnější zařízení mají svá jména, částečně naznačující velkolepost i hloubku prožitků, jež na odvážlivce čekají.

Ale ani tady nemá do budoucna nic jistého a možná by stálo za úvahu, jestli by Praha neměla mít nějaký stálý prostor pro zábavní park, kde by pak bylo možné investovat do atrakcí, jež se nemusejí rok co rok rozebírat a stěhovat. Je pochopitelné, že by se neměl opakovat případ navrhované stavby šedesátimetrového ruského kola, které mělo trčet na vltavském nábřeží poblíž smíchovského pivovaru, což se celkem logicky nemohlo líbit například památkářům. Jako první by se tedy musela řešit otázka, zda Praha a její návštěvníci něco takového potřebují a také využijí. Včetně onoho ruského kola či horské dráhy.

Americký stroj na ječení

Horské dráhy mají ve světě značný počet příznivců, sdružujících se do různých klubů. Vydávají časopisy, vyměňují si zkušenosti a jednotlivé dráhy hodnotí. Slavnější zařízení mají svá jména, částečně naznačující velkolepost i hloubku prožitků, jež na odvážlivce čekají: Batman the Ride, Python (Krajta), Ninja, Magnum XL-200, Steel Dragon (Ocelový drak), Hair Raiser (Zdvihač vlasů), Cyclone (nikoli ten český rozebraný Cyklón), Top Gun, Vortex (Větrná smršť), Corkscrew (Vývrtka) nebo Superman the Escape (Supermanův únik) jsou zcela jistě názvy výmluvné, zato název „X“ jen budí svojí záhadností zvědavost.

Korunu všemu nasazuje Obrovský americký stroj na ječení, tedy Great American Scream Machine. Kluby jezdců na horských drahách si všechny poznatky ihned sdělují na internetových stránkách, kde vycházejí recenze. Dovíme se, že jízda v určitém úseku není tak plynulá, jak by měla být, nebo že zatáčka by měla mít menší poloměr... Jednou z nejrychlejších je podle hodnocení dráha ze slavného Cedar Park v Ohiu, na jehož ploše je takových výjimečných atrakcí více.

K rekordmanům mezi dráhami se například počítá i Top Thrill Dragster, což bychom mohli přeložit i jako Urychlovač vrcholného vzrušení, u nějž jízdní soupravy podobné dragsterům, tedy vozidlům, jež závodí na krátkou vzdálenost, dosáhnou čtyři sekundy po rozjezdu rychlosti 200 km/h. Součástí atrakce je i tribuna pro ty, kteří se rádi pokochají pohledem na utrpení druhých.

Ruské prvenství

Za jakési praprababičky dnešních horských drah jsou považovány ty, jež sloužily k zábavě ruských šlechticů koncem 17. století v Sankt Petěrburgu. Byly sestavovány pouze na zimu a mohli bychom si je představit jako u-rampu pro skateboardisty nebo sáňkařskou dráhu.

Široká dřevěná rampa, zakončená protisvahem a vysoká podle odhadu nějakých dvacet pětadvacet metrů, byla pokryta sněhem a jezdilo se po ní na saních. Zájemce vylezl nahoru po schodech, sloužící přistavili pohodlné saně a mohlo se jet. Velké popularity dosáhla tato zařízení za panování Kateřiny Veliké.

Zatímco odvážnější dráhy mívaly ve třicátých letech minulého století k dispozici ošetřovatelku, dnes lékaři varují před následky odkrvení mozku.

Dřevěné dráhy, na nichž jezdily vozíky s kolečky ve vodících drážkách, se objevily okolo roku 1780 zároveň v Rusku a ve Francii. Tam vznikly i první pevné dráhy, které nebyly určeny jen na jednu sezónu. Vznikly roku 1817 a jedna z nich, podobná ruským předchůdkyním, se příznačně jmenovala Les Montagnes Russes, tedy Ruské hory, druhá Promenade Aeriennes neboli Vzdušná procházka. Ta už měla složitější tvar. Z centrální věže se na opačné strany zároveň spouštěly dva vozíky, na dráze srdcovitého tvaru se setkávaly dole pod věží a poté na ni byly opět vytaženy.

Původní úzkokolejka

U takového „obyčejného“ sjíždění nemohli příznivci adrenalinu dlouho vydržet, zvlášť, když ještě nejméně půl století ani nevěděli, co to ten adrenalin je. Roku 1846 byla ve Francii uvedena do provozu Chemin de Centrifuge (Odstředivá dráha), na níž po spuštění malých vozíků z výšky projeli jezdci smyčkou o průměru čtyři metry. Honba za adrenalinem začala zřejmě tady a vzápětí se jí ujali konstruktéři z Nového světa.

Dlouhou dobu tam co do zájmu o svezení vedla normální železnice, ale pak se jízda na ní stala každodenní rutinou. Toho využil muž jménem La Marcus Adna Thompson, jemuž dnes v Americe příznivci bláznivých jízd přezdívají „otec horských drah“. Thompson prostě koupil v Pensylvánii v místě zvaném Mount Chunk úzkokolejnou dráhu, která byla postavena na úbočí kopce a sloužila ke svážení uhlí, respektive roku 1873 tomuto účelu právě dosloužila. Nebyla ve městě, ale uprostřed hezké přírody a cestující měli možnost na téměř kilometrovém úseku, po němž projížděli ani ne desetikilometrovou rychlostí, prohlédnout si okolí. Zájem byl značný. Hned za první rok se dráhou svezlo 35 000 zájemců. Thompson ji se ziskem prodal, ale dráha pak fungovala pod novým majitelem až do roku 1929, kdy byla k velké lítosti dnešních fanoušků rozebrána.

Lékaři varují

Dvacátá léta byla v Americe sice ve znamení prohibice, ale o to více se v tajných barech pilo a všude se projevovala touha po zábavě. Hrál se jazz, filmová představení bývala vyprodaná a fungovalo na dva tisíce větších či menších horských drah. Tvar byl stále složitější, vozíky projížděly vodou za vydatného kropení okolostojících. Mnohé zábavní parky, které tehdy vznikly, existují dodnes. Pak ovšem přišel Černý pátek a peníze na zábavu, alespoň tuhle lidovou, začaly proklatě chybět. Těsně před druhou světovou válkou bylo registrováno už jen dvě stě čtyřicet pět těchto parků a jejich krize i krize horských drah trvala během války až do padesátých let minulého století.

Vozíky pro zájemce o elegantní smrt by nejdříve vyjely na vrchol dráhy ve výšce pěti set deseti metrů. Tam by ještě všichni, kdo si to mezitím rozmysleli, mohli vystoupit...

Pak byly znovuobjeveny jako zábava pro děti. Pro ně se stavěly malé dráhy i u nákupních středisek. Jak však děti vyrůstaly, dráhy musely růst s nimi. Parky začaly nabízet zábavu pro rodinu na celý den a byznys se opět rozjel. Konstruktéři se stali odvážnějšími a stejně tak jejich zákazníci. Šroubovice a čím dál strmější spády začaly nabírat géčka kladného i záporného přetížení, u vozíků zmizely podlahy a zůstaly jen zavěšené sedačky, aby měli jezdci větší pocit volnosti. Pak se přišlo na to, že sedačku lze vystrčit mimo dráhu a adrenalin umocňuje ničím nerušený výhled pod nohy i nad hlavu. Zatímco odvážnější dráhy mívaly ve třicátých letech minulého století k dispozici ošetřovatelku, dnes lékaři varují před následky odkrvení mozku i před jeho nárazy v extrémních zatáčkách, při zrychlení a zpomalení, kdy netrénovaný člověk nedokáže udržet hlavu a ta naráží do polstrovaných opěrek...

Jak to celé zakončit

Toho, že člověk je na horské dráze s extrémním přetížením vystaven zdravotním problémům, ostatně využívá návrh na Euthanasia Coaster. Tuto dráhu navrhl v roce 2010 a jako model vyrobil Julijonas Urbonas, doktorand na Royal College of Art v Londýně. Hlavním mottem konceptu je podle Urbonase možnost vzít si život s elegancí a euforií. Princip je vlastně jednoduchý. Vozíky pro čtyřiadvacet zájemců o elegantní smrt by nejdříve vyjely na vrchol dráhy ve výšce pěti set deseti metrů. Tam by ještě všichni, kdo si to mezitím rozmysleli, mohli vystoupit.

Pak  by se vozíky rozjely, až by u úpatí dráhy dosáhly rychlosti 360 kilometrů za hodinu, tou by pak vjely do první smyčky, kde by přetížení dosáhlo deseti „géček“. Při něm se nejdříve zúží vidění a viděný obraz zešedne, až se vidění úplně ztratí (black-out).

Následuje ztráta vědomí g-LOC (g induced Loss of Consciousness) a dále smrt. Koncept počítá s tím, že existují i mimořádně odolní jedinci, takže smyčky pokračují, přičemž – aby byla zachována letální, tedy smrtící, úroveň přetížení – se neustále utahují. Nakonec by vozíky zastavily, aby cestující mohli být pietně vyloženi a po nich mohli nastoupit další zájemci. Při vzpomínce na někdejší Cyklon z Matějské pouti ovšem doufáme, že Praha v tomto případě ještě chvíli zůstane při zemi.

Související…

Netypická horská dráha v Duisburgu. Dá se po ní jít pěšky
Lucie Osmanská

foto: Shutterstock, zdroj: Quora

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...