Psycholožka Radana Rovena Štěpánková: Co dělat, když děti vládnou

Jste ta, kdo přijde na návštěvu se svými dětmi a nechá je bez pozdravení vplout do domácnosti k drobení čokoládové sušenky na hostitelův gauč a nenapomenete je, ani když bijí dítě přátel? Obsluhujete doma u stolu dříve své pětileté dítko než manžela, mamku, kamarádku či babičku? Bez dětí jste nebyla ani den již více než rok, protože se bojíte, že by bez vás byly ohroženy? Pokud ano, pak jste na nejlepší cestě tyranizovat okolí skrze své děti a sama se stát jejich otrokem.

Nejprve trochu teorie. Člověk je tvor společenský, má tendenci tvořit tlupy neboli skupiny. V každé skupině vznikají přirozené vztahy na základě sympatií a moci. V seskupení dochází k uspořádání na základě nepsaných pravidel. Existují principy, které do života skupiny vnášejí přirozený klid. Jsou to zákonitosti, které mají platnost jako zákony fyziky, jen nejsou hmotné, proto je mnozí lidé neznají, a dokonce je i popírají. Přesto jsou instinktivně vnímány, a proto jejich porušování vede ke konfliktům, k utrpení, obětem a následně k eskalaci konfliktů.

Člověk je tvor společenský, má tendenci tvořit tlupy neboli skupiny. V každé skupině vznikají přirozené vztahy na základě sympatií a moci.

Se zákonitostmi skupin se můžete seznámit v knihách Berta Hellingera, v teorii systemické terapie Ludewiga Kurta a sociální psychologii. Tyto poznatky korelují s teorií systémů Ludwiga von Bertalanffy, která vzešla ze zkoumání biologie, fyziky, je vyjádřena matematicky a uplatňována ve většině vědeckých oborů.

Proč se tu odvolávám na různá vědecká díla, která věcně popisují svět pospolitosti a o důkazy opírají svá tvrzení? Protože se setkávám s tím, že lidé hlásající své pravdy o společnosti a výchově mají pouze záměr, který považují za správný, a podporu stejně smýšlejících nadšenců. Často mají nevyrovnaný vztah k některému z rodičů. Nikdy hlouběji nestudovali sociologii ani pedagogiku či psychologii. To se bohužel týká většiny alternativních přístupů k dítěti. Pouze waldorfské školství, které vychází z poznání badatele Rudolfa Steinera, zahrnuje víceméně komplexní přístup k dítěti jak z pohledu vývoje jedince, tak společnosti.

Mgr. Radana Rovena Štěpánková

Mgr. Radana Rovena Štěpánková je psychologem - psychoterapeutem. Péči o duši a vztahy se věnuje od ukončení magisterského studia na Univerzitě Karlově v r. 1993. Poradenstvím nachází cesty jak k harmonickým vztahům, tak k rozvoji vnitřní celistvosti technikou KERP, jejíž je autorkou. Také je autorkou projektu Milostné hledání, nacházení a ztrácení.

Abych předešla případnému obvinění, že nepřeji dětem šťastné dětství a nemám je ráda, potřebuji zde napsat, že ve své praxi jsem zastáncem laskavého postoje vůči dětem, láskyplného a respektujícího přístupu i pevného objetí. Takovou atmosféru vytvoří nejlépe rodič vyrovnaný sám se sebou, vypořádaný s traumaty či křivdami z dětství, usmířený s vlastními rodiči a osobními ambicemi. Rodiče se zdravým sebevědomím prozradí jeho emočně vyvážené vztahy v rodině i na pracovišti a dobré zdraví. Takový rodič netrpí přehnanými pochybnostmi, zda je dobrý rodič, a ani nemá pocit, že rodičovství je stoprocentní náplní jeho života. Vyrovnaný rodič ani nezneužívá své přirozené převahy a moci, ale zachází s nimi s rozvahou.

Jak poznáte, že dítě vládne?

Několik testovacích otázek naleznete v úvodu článku. Dále uvedu několik prohlášení, se kterými ti, kteří se stávají služebníky dětí, souhlasí a prosazují je:

Zajištění štěstí mého dítěte je mým výhradním smyslem života.
Hranice dítě omezují a nenechají rozvinout jeho potenciál.
Dítě má přednost před partnerem.
Já vím nejlépe, co můj potomek potřebuje, a udělám vše pro to, abych mu to zajistil.
Je třeba dítě chránit až izolovat před vlivem dalších lidí a před alergeny, protože svět je nebezpečný a nepřátelský.
Je třeba nechat dítě od batolecího věku dělat neomezeně vše, co ho napadne, neboť jen tak rozvine svou osobnost.
Není třeba rozlišovat svět dospělých a dětí, proto děti mohou být přítomny jak u hovorů dospělých, tak na seminářích osobního rozvoje.
Správná strava dítěte je důležitější než vztahy v rodině.
Péče o dítě má přednost před péčí o sebe a o partnera.
Dítě nemusí nic, hlavně když je šťastné.
Dospělý nemá větší váhu než dítě, hierarchie neexistuje.
Socializace? Výchova? Proboha, co to je? Nechoďte na mne s pavědou.

Taková přesvědčení mohou mít rodiče i někteří pedagogové a uplatňují je ve své zóně vlivu. Jedná se o jeden pól z extrémního přístupu k dětem, který se dnešní společností šíří. Druhý extrém je, že rodiče/prarodiče/tety/strýcové nemají na děti vůbec čas ani chuť se jim věnovat vhodným způsobem. Nejzhoubnější je asi kombinace přesvědčení, že dítě se nemá omezovat, a zároveň nemít na něj čas a citovou kapacitu, což je velmi rozšířený přístup.

Podřízený rodič

To je z mého pohledu velmi zajímavý jev. Rodič svého potomka postaví na místo bůžka a svůj život zcela podřídí svému dítěti, plní jeho potřeby skutečné i domnělé. Lidé, kteří se uchylují k převrácené hierarchii ve vztahu k dětem, sami často zažili v dětství autoritativní výchovu a mají k rodiči odcizený a často i nepřátelský vztah. Příčiny odcizení a nepřátelství mohou být různé. Dítě často ztrácí přirozenou úctu k rodiči, například když rodič opakovaně zneužívá svou moc, používá fyzickou sílu k převaze vůči dítěti, a to nejvíce v pubertě. Jindy dítě ztrácí úctu, protože si osvojuje svět virtuální, který je mimo dosah rodiče.

Dítě se často cítí kompetentní k tomu, aby rodiče odsoudilo a povýšilo se nad něj. Bývá to tehdy, když se dítě nechá vtáhnout do konfliktu mezi rodiči a straní pouze jednomu z nich, nebo když bere odchod rodiče z domácnosti jako zradu na sobě. Dítě se vymezuje i vůči nepřítomnému rodiči. Někteří potomci svého rodiče vnitřně odsoudí a povýší se nad něj, čímž svrhnou energii jangu/muže/otce.

Lidé, kteří se uchylují k převrácené hierarchii ve vztahu k dětem, sami často zažili v dětství autoritativní výchovu a mají k rodiči odcizený a často i nepřátelský vztah.

Člověk, který nerespektuje zákony otců, autorit, setrvává vývojově stále v období pubertálního vzdoru. V takovém člověku i v dospělosti může být na vědomé i podvědomé úrovni zaklíněný pocit křivdy a vzteku vůči rodiči. A když se takový člověk stane rodičem, často vytváří pro své dítě svět bez hranic, čímž realizuje jinovou/ženskou/mateřskou energii. Dopřává svému dítěti to, o čem má pocit, že se mu nedostalo.

Zajímavé na tom pro mne je, že si vlastně vytváří opět vztah, ve kterém se silně někomu podřizuje a zříká se vlastní svobody. Ono to je přirozené, protože vzdor, odpor či nenávist vůči rodiči vztah neuvolňuje, a dítě tedy zůstává i v dospělosti díky tomu nesvobodné a ve svém jednání je ovlivněno tímto nevědomým odporem, aniž si to plně uvědomuje. A tak si popusťme fantazii a představme si, jaký cyklus se může startovat u dalších generací… Nu škoda, že ten vývoj neuvidíme tak za 100 let.

Když se dospělý zmenší

V rámci přirozeného vývoje se vyvíjí i vtah mezi rodičem/vychovatelem a dítětem. Velký zdravý rodič je v útlém věku zdrojem bezpečí, v pozdějším věku je člověkem, který ho učí rozumět světu, vztahům a postupně ho uvádí do velkého světa tak, jak odpovídá věku. Když hierarchii setřeme nebo ji přímo převrátíme, dítě o toto připravíme. Věřte, že dítě instinktivně hierarchii vnímá, ale pokud ji rodič svým jednáním porušuje, dítě je zmatené a dezorientované.

Malé dítě vnímá jako přirozené, že je o něj postaráno, a neumí pohlížet na okolní svět a na jiné lidi jako na omezení svého prostoru. Naši předci proto přirozeně učili děti pozdravit, poděkovat, počkat, když mluví dospělí. Nejprve se jídlo servírovalo nejstarším členům rodu, pak hospodáři a následně dalším členům. Tím učili své děti tomu, že jsou součástí společenství a chování má svá pravidla, a tak se bezprostředně dozvěděly, komu patří úcta za přínos a byl zachován řád věcí dospělých i světa dětí.

Když je dítěti od batolecího věku připisována osobnost jako dospělému a jsou mu poskytována stejná práva a svobody, jsou tím popírány zákonitosti vývoje psychiky. Dítěti je tak odepřeno přirozené právo na orientaci a oporu blízkých osob. Postupně v něm může narůst pocit omnipotence a nerealistické očekávání od lidí.

Samostatnost nemá nic společného se svévolným rozhodováním. Takže se paradoxně může stát, že přestože rodiče ze svého dítěte udělají středobod svého života, z dětí vyrostou osobnosti obtížně se včleňující do dospělé společnosti, s potížemi v rozvíjení partnerských a jiných vztahů, což v konečném důsledku ohrožuje celou společnost.

Nezapomeňme zmínit, že partnerství rodiče, který se zmenšil a je upoutaný k dítěti, není plnohodnotné, protože není vyrovnaným partnerem. Jde o vysoké riziko tvorby dysfunkčnosti a pravděpodobnosti rozpadu vztahu. A tak dítě ani neuvidí harmonický partnerský vztah muže a ženy.

Věřím, že se shodneme, že cílem rodiče je dovést děti do samostatnosti tak, aby dokázaly udržovat vztahy s jinými lidmi, aby mohly úspěšně pracovat, případně správně posuzovat a příslušně kontrolovat/proměňovat vlastní pocity. K tomu, aby to člověk dokázal, potřebuje především dvě složky psychiky. Jsou to za prvé psychické funkce zahrnující odolnost vůči frustraci, lásku k sobě i k druhým, postoj k práci… Za druhé je k tomu zapotřebí představa o světě, včetně toho, jak společenství funguje a jak vnímá a interpretuje postavení v něm.

Proto přeji všem dětem milující a zdravě jisté rodiče, učitele, kteří budou mít chuť a zájem s dětmi si hrát a také je učit poznávat svět. A naší generaci přeji, aby dožila ve zdravé úctě od mladých a abychom s důchodovým věkem nebyli odesláni do sběrných táborů.

^{Pro čtenáře Flowee vybíráme zajímavé čtení z archivu časopisu Nový Fénix, zaměřeného na osobní rozvoj.}