Vydej se do hlubin svých kořenů a objev poklady i hady, kteří je střeží. Každý rod prošel obdobím světla i stínu. Nádech a skok! Ponoř se do historie a nezavírej před ní oči. Co ti brání v růstu? Možná je to hlouběji, než sis myslela. A co bránilo tvojí mámě? A babičce? Zůstala doma s dětmi? Tak ty rozhodně nezůstaneš! Dělala máma kariéru? Tak ty nebudeš. Myslíš, že jsi jiná. A možná bys chtěla být. Můžeš, ale ne dřív, než pochopíš, proč ony byly takové.
Čím svobodnější budeš ty, tím svobodnější budou tvé děti.
Co předáš své dceři? A jak velký krok budeš muset udělat, abys překročila vlastní stín? Zrození nového života je největší zázrak, který se v této realitě může odehrát. Jenže tím to nekončí. Čím svobodnější budeš ty, tím svobodnější budou tvé děti. Poznej sebe a sebe v kontextu své rodiny, té blízké i vzdálené. Dědí se mnohem víc než jen výška a barva očí.
Jsem tady, abych ti připomněla sílu, kterou v sobě jako žena neseš. Tu, která je nejsilnější v okamžiku, kdy stojíš v hraničním území mezi životem a smrtí. V momentě, kdy skrze tebe přichází nový život a lidský rod může pokračovat dál. Tak tohle jsem JÁ. A tak trochu i ty. Mé jméno je Roda.
Předat dál
Bohyně Roda se vztahuje k tématu rodu, rodové linie, rodiny a úcty k ženě jako nositelce života, nad kterou drží pomyslnou ochrannou ruku. Má velice blízko k bohyni Živě, patronce mateřství a porodu. Roda přichází v srpnu, v období, kdy úroda dosahuje svého vrcholu, a my právě této bohyni můžeme v duchu poděkovat za vše, co se urodilo. Vyjádřit vděčnost a posunout se ke štědrosti.
Bohyně Roda nám připomíná, že samotné dávání v sobě obsahuje projev vděčnosti za náš život v dostatku.
Protože v okamžiku, kdy mám já sama dost, tak mohu předávat dál. Podělit se. Nejen shromažďovat a vytvářet zásoby, ale i sdílet. Pomoct potřebným, poslat dál přebytečné šatstvo, uspořádat hostinu, pozvat kamarády na chatu. Nebo ideálně, v případě Rody, sezvat a pohostit u jednoho stolu svou vlastní rodinu. Mám nějaký nadbytek? Je něco, co mohu druhým poskytnout? Těm, kteří v nějaké oblasti aktuálně strádají? Bohyně Roda nám připomíná, že samotné dávání v sobě obsahuje projev vděčnosti za náš život v dostatku.
Odkaz předků
Jak dobře známe svoji rodinu? Svůj rod? Vím, s čím se trápí moje máma? O čem sní moje babička? Jaké bylo jejich dětství? Co jsem po nich dědila, opakují se nám nějaká témata? Vraťme se společně zpátky na místa, ze kterých pocházíme. Jací lidé stojí za námi? O koho se můžeme opřít? Mohu jít a zjistit, čím si prošel můj rod a odkud vlastně pochází. Stěhovali jsme se, nebo jako rod setrváváme stovky let na stejném místě?
Co bylo, je subjektivní a často záměrně pozměněnou interpretací těch, kteří to píší.
Pustit se do průzkumu vlastní rodové historie může být fascinujícím zážitkem. Poznat příběhy svých předků, které se mohou stát zdrojem inspirace, hrdosti, pochopení a vysvětlení toho, co se nám dnes děje. Může se stát, že objevíme určité vzorce. Možná nějaká tradiční povolání, ke kterým naši předkové tíhli. Třeba zjistíme, že pocházíme z úplně jiné krajiny, než jsme si dosud mysleli, a najednou pochopíme, proč nás to vždy táhlo určitým směrem, který byl dosud nevysvětlitelný. A taky můžeme lépe porozumět svému temperamentu.
V okamžiku, kdy zkoumáme rodovou historii, může ze sesbíraných příběhů vzniknout v každé rodině něco jako rodová kniha. Mnohem autentičtější než facebookové příspěvky, mnohem výmluvnější než fotky v rodinných albech a pro další generace mnohem bližší než učebnice dějepisu. Mohu si popovídat s prababičkou, dopsat k fotkám v rodinném albu, jaká na místě panovala atmosféra, zaznamenat pocity. Vytáhnout fotky zesnulých předků a prohlédnout si je se svými dětmi, aby vůbec věděly, kdo byli jejich praprarodiče.
Kdo píše historii
V rané historii neexistuje jistota, vše je interpretace. Ze střípků nádob a kostí skládáme obraz doby. Vytváříme příběhy. Co bylo, je subjektivní a často záměrně pozměněnou interpretací těch, kteří ji píší. To nejpoctivější a nejčistší však můžeme pomoct zachovat my sami v našem rodě.
Když babička zaznamená své vzpomínky na druhou světovou válku, věřte, že to pro vnoučata bude mnohem zajímavější než kdejaká suchá učebnice. Pokud zachováme vzpomínky v našem rodě, můžeme mít ten nejautentičtější popis doby a prostředí, ze kterého pocházíme. Co lidé, kteří jsou s námi navždy spojení rodovou linií, cítili a prožívali? Pokud se nám nechce pouštět do samotné tvorby, pak můžeme našim předkům, žijícím i zesnulým, alespoň poděkovat za to, že nám darovali život a že máme na zemi místo, do kterého už navždy patříme.
Na přípravě článku se podílela a svými odbornými znalostmi přispěla Lilia Khousnoutdinová.
foto: Ieva Ozola, zdroj: Lilia Khousnoutdinová
