Empatii bychom měli získat od rodičů, ne z Instagramu, říká Ester Geislerová alias Živa

Herečka Ester Geislerová v projektu Jsem žena #jsembohyne ztělesňuje slovanský archetyp bohyně Živy, která je symbolem mateřství, hojnosti, plodnosti a života. Přináší s sebou ohromné kvality, kterými jsou štědrost, vděčnost, hojnost, plodnost a vše, co se týká mateřství. Jejími klíčovými tématy jsou těhotenství, porod, kojení a výchova dětí. A přesně tyto kvality jsou důležité i pro Ester, která jak sama říká, velice ráda vytváří pocit domova, útulnosti a hojnosti.

„Myslím, že to souvisí i s naší mámou Věrou, která nám to předala. To jsou ty hezké, obyčejné věci, které jsou strašně důležité. Domov, bezpečné prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, aby se mohl zdravě vyvíjet. Nejvíc to asi cítím, když se sejdeme všechny tři sestry s mámou a se všemi jejími vnoučaty pohromadě na chalupě,“ popisuje domácí pohodu Ester Geislerová.

„To jsou skutečně takové magické momenty. Hodně to ale souvisí s tím, jaká naše máma je, jak se jí daří a jak jí všechno vzkvétá pod rukama. Ona je taková orlická bohyně, ta chalupa je totiž v Orlických horách. Tam to cítím nejvíc. Je to u potoka a to místo má kouzelného ducha. Máma tam vysadila květiny, které jsou obalené motýly, máme tam i bylinky, ze kterých vaříme.“

A jak to máte s mateřstvím vy osobně?

Když jsem byla těhotná s dvojčaty, tak mi bylo dvacet let. Měla jsem přitom opravdu silný pocit, že se tam uvnitř ve dne v noci intenzivně pracuje. Kromě toho, že se pořád nějak hýbají, tak cítíš takovou koncentraci energie v břiše.

Toho správného člověka můžeš potkat třeba za pět let a můžeš s ním mít pět deset let krásný vztah. A pak se zase rozloučit a najít si další vztah.

Rodila jsem na konci června a poslední dva měsíce jsem měla neuvěřitelné chutě na ovoce. Takže jsem to měla takhle ještě spojené s plody. I tady je tedy s Živou paralela. Pořád jsem jedla třešně, meruňky, melouny, jahody. A pak jsem ještě pila kakao.

Takže maximální pocit plodnosti?

Úplně maximální. Byla jsem závislá na ovocných šťávách a jejich dužině. Já osobně mám ráda jaro. Začátek jara, ale také pozdní jaro – duben, květen. Velikonoce, konvalinky, zlatý déšť a tu vůni jara ve vzduchu... V létě, v měsíci Živy, se ale také cítím dobře.

Četla jsem, že jste musela proto, že jste se stala velmi mladou maminkou, částečně obětovat kariéru. Je to pravda?

To asi určitě. Já jsem do toho ještě studovala Akademii výtvarných umění a na dva roky jsem školu přerušila. Když byly děti úplně maličké, tak jsem byla s nimi. Až pak jsem se do školy vrátila. Přestala jsem točit a byla jsem s dětmi doma. Byla jsem s nimi šťastná, prostě to bylo takové moje období.

Nevnímala jste to jako oběť?

Řekla bych, že ani ne. Já jsem si děti chtěla užít, dokud jsou maličké. Někdy jsem měla pocit takové zvláštní izolace. To se asi nějakým způsobem stane trochu každé mámě, hodně věcí jde stranou a ty to cítíš přirozeně, ale je dobrý na sebe nezapomenout. Nebo někdy, když jsem chodila na ateliérové schůzky, tak jsem měla pocit, že jsem úplně jinde než moji vrstevníci. Tam nastávaly momenty, že mi z toho bylo smutno.

Ester na slavnostním zahájení letošního ročníku karlovarského filmového festivalu

Cítila jsem se trochu osaměle. Ale momenty s dětmi jsou hodně jedinečný, cítíš neomezenou lásku, která jde napřímo od nich k tobě a od tebe k nim. Po dvouleté pauze jsem zase začala chodit do školy, šla jsem na stáž na UMPRUM, do ateliéru Jiřího Davida, Intermediální konfrontace a postupně jsem začala i hrát. Navíc jsem v těhotenství měla velkou nadváhu, nebyla jsem úplně ve formě. Ne že bych se cítila hnusná, ale necítila jsem se ve své kůži. Další věc je, že mě umění opravdu zajímalo, dělala jsem ho a zároveň jsem byla máma malých dvojčat, což úplně stačí.

Úspěšně jste se ale vrátila i do hereckého oboru. Máte pocit, že je to dobré povolání, ke kterému se po mateřské vrátit?

Jakmile jsem dodělala AVU, tak jsem začala pracovat. Nejdřív jsem dělala v jedné eventové agentuře manažerku a produkční. V té době jsem se rozváděla a začínala úplně od začátku. Musela jsem si v podstatě vydupat svůj život zpátky, vůbec ničeho ale nelituju, i když to bylo hodně těžký. Myslím si, že mě naopak tohle období hodně posílilo a vrátilo nohama na zem. Dalo by se říct, že jsem díky němu dozrála a dospěla.

Točíte také romantické komedie, které často představují velmi nerealistický pohled na vztahy. Na druhou stranu jste spoluzaložila edukativní projekt o intimních vztazích a komunikaci Terapie sdílením. Jak to jde dohromady?

Myslím si, že vztahy se mění, že se vyvíjí. Mění se věci, ve kterých jsme vyrůstali a které naštěstí už neplatí. Třeba představa, že musíme být s jedním člověkem na celý život, a když to nezvládneš, tak jsi špatný člověk. Takové ty zastydlé vzorce padesátých let, kdy ještě naše babičky měly manželství za každou cenu ukovaná, ve kterém šťastné nebyly a bály se, že by je společnost odsoudila. Kdyby se o tom dřív mluvilo nebo se dřív nějakým způsobem legitimizovalo, že není selhání, když vztah nevyjde nebo když člověk zkrátka nepotká toho pravého hned, tak by to bylo úplně jiné.

Toho správného člověka můžeš potkat třeba za pět let a můžeš s ním mít pět deset let krásný vztah. A pak se zase rozloučit a najít si další vztah, který tě obohatí. Rozchod prostě neznamená, že jsi člověk, který selhal. To si uvědomuju a tohle téma mě baví. Na druhou stranu si myslím, že romantické filmy jsou v něčem důležité. Já je mám ráda. Ale samozřejmě záleží na kvalitě. A taky je to moje práce, mám za to peníze, které potřebuju k životu.

Na druhou stranu dneska máme opačný extrém, kdy se lidé hrozně rychle rozchází. Stačí jim k tomu třeba jedna hádka. Nebo se s někým rozejdou jen kvůli tomu, že má ten druhý nějakou jednu vlastnost, která se jim nelíbí. Je to vlastně strašně jednoduché a navíc jsme v době internetu.

My se o tomto tématu bavíme na přednáškách, které děláme s expertem na vztahy Honzou Vojtkem. Říkáme jim Terapie sdílením Live Ílením Live. Je to víc věcí, které jdou ruku v ruce. Kde začít? Vztahy se začínají odehrávat na displejích. Už si tam přitom neříkáme jen ty základní informace, kdo a kde bude a co má kdo koupit. Už se přes displeje řeší: „Jak jsi to myslela? Co jsi tím chtěla říct?“ Tohle by se ale mělo řešit mimo telefon.

Ester Geislerová

Česká herečka a vizuální umělkyně. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze obor Nová média II. a studovala i v ateliéru Jiřího Davida, Intermediální konfrontace na UMPRUM. S návrhářkou Josefinou Bakošovou vytvořila dětské kabelky Pepieta. Následovala kolekce trik Manifesto, dvě knihy Terapie sdílením, kolekce šatů “To a jen sen”. Věnuje se vizuálnímu umění v podobě videoinstalací. Má dvě děti.

Ty důležité věci je pořád zásadní říkat do očí. Tam se pak ty vztahy prohlubují a přerůstají v silný cit. Téhle době se také říká „doba dopaminová“, protože tím, že dostáváme lajky, tak se cítíme dobře. Chceme si jen užívat. Když máme možnost cestovat a ještě se s tím pochlubit na sociálních sítích, tak z toho máme dobrý pocit. A bohužel někteří lidé mají představu, že vztah znamená, že si budeme ve dvou jen užívat, a těžko snáší chvíle, kdy to dře nebo kdy to v tom vztahu neladí.

Navíc všude na Instagramu vidí dokonalé fotky párů a říkají si „aha, těmhle to funguje“. Docela zajímavé téma je, jak se ukazuje láska nebo vztah na Instagramu. Umělé fotky párů, které jsou nastajlované pod vánočním stromečkem v prádle, s čepičkama Santa Clause a pod to si píší komentáře typu: „Myšičko, žabičko, já tě miluju. Hashatg #endlesslove #beyourself...“

Já si u takových fotek vždycky říkám, proč to dělají? Protože některé ty fotky musí hrozně dobře promyslet, aby je vyfotili tímhle způsobem. A třeba si pak ani neužijí tu danou chvíli.

U těch představ, jak to asi fotili, se bavím dost. V rámci zdravého rozumu je důležité být autentický. K těmhle umělým fotkám bohužel mohou někteří lidé vzhlížet a potom je nějakým způsobem slepě následovat. A mají taky dojem, že musí na Instagramu ukazovat, že mají vztah a že jim pěkně funguje.

Je to povrchní. Jenže tohle chápání, co je a není ve vztahu důležité a také empatii, by nám měli předat naši rodiče svým chováním nebo myšlením. Doma by se lidi měli bavit o emocích a o pocitech, od malička. Empatie je věc, která se dá těžko naučit, ale dá se to prý trénovat. A nikdy není pozdě.