Slunce nás může spálit i oslepit. A celou Zemi dokáže odstavit od energií

Naši předkové uctívali Slunce jako boha a bylo to z dobrého důvodu. Jako základní zdroj světla a tepla pro ně bylo také základním zdrojem života. V dnešní době o Slunci příliš nepřemýšlíme, kromě souvislosti s počasím nebo možná ve snech o dovolené na pláži. Známe nebezpečí, která může přinést našemu zdraví, ale málokdo ví o jeho síle, která může být ničivá pro zemskou energetickou a telekomunikační soustavu.

Každý ví, že se do Slunce nemá dívat, protože jeho světelný tok je tak silný, že vám oční bulvy usmaží i ze vzdálenosti 149 milionů kilometrů. Víme také, že kratší vlnové délky slunečního světla, které patří do ultrafialového spektra, mohou poškodit kožní tkáň, což má za následek celou řadu méně či více závažných zdravotních komplikací od spálenin až po rakovinu kůže.

Těkavá magnetická pole

Existuje ale i další nebezpečí, které pro nás Slunce představuje. Ne, není to fakt, že se z něj za nějakých pět miliard let stane rudý obr, který modrou planetu zcela pohltí, to je pro současnou civilizaci nepodstatné. Jsou tady ale supersluneční erupce, ke kterým může dojít mnohem, mnohem dříve.

Povrch Slunce je vroucí noční můra přehřátého plazmatu, magnetických polí a světla tak intenzivního, že by nás doslova a do písmene rozebralo na atomy. Magnetická pole vznikají hluboko uvnitř Slunce a čerpají energii z rotace ionizovaných plynů. Proto jsou i tato pole velmi těkavá. Mění svou podobu a charakter v časových intervalech od několika minut do desítek let.

Obnovení dodávek elektřiny by v případě celosvětového výpadku, způsobeného magnetickými smyčkami trvalo měsíce.

V hloubi Slunce se tyto magnetické siločáry vytvářejí, pak stoupají od jeho povrchu, aby opět klesly dolů. Za příhodných podmínek se však magnetické smyčky zalité horkou plazmou oddělí od slunečního povrchu a jsou vyvrženy do vesmíru. Pokud k tomu dojde směrem k naší planetě, máme opravdu vážný problém. Jejich energie totiž odpovídá energii 200 letadlových lodí, které se pohybují rychlostí 500 kilometrů za sekundu.

Katastrofa by udeřila rychle

Než jsme se stali kulturou vyspělých technologií, nebyla srážka těchto magnetických smyček, které mají zkratku CME (z anglického Coronal Mass Ejection, což znamená "výron koronální hmoty", pozn. red.), se Zemí důvodem k obavám. Právě naopak, ve skutečnosti mohla vyvolat krásné polární záře, které jsou způsobené prouděním částic podél magnetického pole Země. Ale nyní, kdy jsme tak silně závislí na elektřině, už masivní tok nabitých částic v CME tak neškodný není.

Má totiž sílu vyřadit z provozu například satelity a vesmírné stanice. Tyto vesmírné bouře jsou dostatečně silné na to, aby byly pro astronauty smrtelné, a proto má každá kosmická stanice speciální prostor, kam se v případě zásahu CME mohou schovat.

Skutečným problémem je však elektrická rozvodná síť. Magnetismus těchto bouří může zatížit elektrické vedení a způsobit výpadky, jak se to stalo například 13. března 1989, kdy CME způsobila výpadek celého systému v Québecu. Doba od zásahu Země do úplného výpadku proudu byla 90 sekund a bez proudu zůstalo 6 milionů lidí.

Scénář noční můry

Naší nejhorší noční můrou je tedy super CME, která zahltí veškeré elektrické sítě. Obnovení dodávek elektřiny by v takovém případě mohlo trvat měsíce i déle, neexistují totiž žádné záložní zdroje pro všechny transformátory, které by bylo třeba vyměnit.

Víme, že k takovým super CME dochází. Ve skutečnosti je pravděpodobné, že jednu takovou má lidstvo za sebou v poměrně nedávné minulosti. Prvního září 1859 začaly ze všech telegrafů po celé planetě (všechny byly propojeny elektrickým vedením) sršet jiskry. Vědci tomuto jevu nyní říkají "Carringtonova událost" podle jména astronoma, který CME, jež tuto globální poruchu způsobila, pozoroval.

Kdyby k ní došlo dnes, většina odborníků se shoduje, že by usmažila naše energetické, GPS a komunikační systémy. Pokud jste tedy unaveni obavami z globálního oteplování, pandemií nebo politické nestability, je dobré si uvědomit, že Slunce je může kdykoliv ukončit.