Představa, že naskenujeme 100 miliard neuronů a synapsí, přeneseme je do paměti počítače a necháme znovu obživnout, zní pořád jako sci-fi. Vědci však tuto možnost připouštějí. Zrovna tak nepředstavitelně kdysi znělo, že se vezme orchestr, nechá se zahrát do trychtýře s membránou, a trouba (čili fonograf) totéž zapreluduje nazpátek.
Až se ale digitální posmrtný život za nějakých 100 let zhmotní, píše neurochirurg Michael Graziano, promění to společnost mnohem více než tu dnešní internet. Graziano je i autorem příměru s gramofonovou deskou. Přehrát ji někomu v roce 1870, nutně by došel k závěru, že uvnitř gramofonu je ukryt tucet miniaturních nástrojů napodobujících skutečné instrumenty jako hrací skříňka. Jenže Thomas Alva Edison a Emile Berliner na věc šli oklikou – nesnažili se orchestr znovu vyrobit, jako autoři hracích skříněk, nýbrž si ze skutečného orchestru vzali jednu nepatrnou část. Zaznamenali zvukové vlny, které proměnili v data, a učinili je nesmrtelnými.
Reklama
Člověk jednou provede totéž se svým mozkem, což našim potomkům zajistí digitální nesmrtelnost, připouštěl nedávno zesnulý Stephen Hawking. Sestavit počítačový model se síťovou mapou mozku o stovkách miliard neuronů se pokouší hned několik pracovišť na světě, třeba Human Brain Project v Lausanne. Je to ovšem nadlidská práce. Počet činitelů je asi desetkrát větší, než kdyby se postavil model všech obyvatel zeměkoule se všemi jejich vzájemnými konexemi a interakcemi.
Síla konektomu
Lze na to jít ale oklikou jako kdysi Edison. Totiž naskenovat nějaký konkrétní mozek a pokusit se vytvořit „konektom“. Obdobně jako dříve genetičtí inženýři vytvořili genom. Podle Graziana je nevyhnutelné, aby nějaký budoucí skener dříve či později „sejmul“ naše vědomí, podobně jako Edisonův trychtýř s membránou sejmul první hudební vystoupení a nakopíroval takto sejmutá data na paměťový disk. Půjde o úzký výsek našeho já, navíc bez informací o gliových buňkách nervového systému, o měnícím se průtoku krve, o působení hormonů a podobně. Přesto v něm bude obsaženo vše podstatné.
Nelze ovšem vyloučit, že vědomí se „skenovat“ a „kopírovat“ prostě nedá, neboť existuje cosi jako duše.
Půjde o otisk dat ve formě „vzorce konektivity“. Tato datová kopie bude moci být přivedena k životu ve chvíli, kdy zemřeme. Subjektivně to prožijeme asi tak, že „vejdeme do skenneru“ (což bude odpovídat vzpomínce při posledním sběru dat) a vyjdeme z něj na druhé straně.
To vše ve virtuální realitě. A v ní bude možné leccos. Žít v kopii reálného světa neustále updatované ze strany „reálně živých“ tvůrců. Nebo ji spoluvytvářet a měnit. Nebo třeba kolonizovat Mars (model Marsu). Jíst virtuální jídlo a mít virtuální sex. Žít ve více dimenzích najednou – už teď umožňují prožít čtvrtou prostorovou dimenzi některé videohry.
Deset důsledků
Poplynou z toho úžasné výhody a naprosto děsivé důsledky. Podobně jako z vynálezu internetu – tentokrát to však bude horší, varuje Graziano.
- Smrt v reálném světě už nebude tak děsivá. Budeme více riskovat. Začne se vytrácet posvátnost života. Na posvátnosti naopak začne nabývat digitální existence.
- Vznikne diskuse, kdo má posmrtný život regulovat. Kdo si jej zaslouží a kdo nikoli. Možná vznikne dokonce náboženství, jež bude nabízet posmrtný život za odměnu, tentokrát s certifikátem od výrobce. A taky možná vznikne skutečné peklo.
- Reální lidé se naučí „editovat“ své kopie, jako dnes měníme DNA. Zmizí evoluční „chyby“ (stresové reakce) a vznikne standardizovaná verze správných emocí. Ta se bude prodávat po „balíčkách“ s ohledem na výkon a cenu. Individualita se začne vytrácet.
- Někdo bude mít v posmrtném životě více verzí. Zmizí něco jako „nepřekonatelné rozpory“ při rozvodu. V našich „skenech“ tyto rozpory ještě před smrtí „vyeditujeme“. Vzniknou naše lepší a horší kopie, jež se dokonce budou moci potkávat.
- Naše posmrtné verze zfúzují s dalšími obyvateli pro snazší výměnu informací, napojí se na kolektivní vědomí. Předsmrtná existence bude blednout před tou posmrtnou. V ní budeme preferovat „nadpřirozené“ schopnosti před přirozenými, různé simulace před věrnou kopií předsmrtného světa.
- Bude se vytrácet potřeba fyzického těla, jídla, pocitů. Předsmrtný život se stane něčím, čím je pro některé živočichy fáze larvy, kukly, kokonu – tedy fáze, než se konečně vylíhnou. Ve virtuální realitě budou žít „nadlidé“, jejichž hybnosti a možnostem se předsmrtná „larva“ člověka nebude moci rovnat.
- Dnešní člověk by takový život shledal bytostně cizím. Připomínal by mu utopii vzhledem k nebývalým možnostem, ještě více však orwellovskou dystopii kvůli naprosté ztrátě individuality.
- Stejně bytostně cizím by dnešní informační věk shledal třeba současník Karla Hynka Máchy, takže podle Graziana neumírá naděje, že se v posmrtném digitálním světě lidstvo nějak pohodlně zabydlí, jako se dosud zabydlelo vždy.
- Zůstává teoretická možnost, že posmrtný virtuální svět bude možné přece jen nějak „vypnout“, buď vytáhnout ze zásuvky, nebo v něm alespoň sám sebe „vydeletovat“.
- Nelze vyloučit, že vědomí se „skenovat“ a „kopírovat“ přece jen nedá, neboť existuje cosi jako duše. V tom případě by skeny našeho mozku byly jen virtuálními energiemi – bez těla a bez duše. Na tuto možnost sází i Flowee.
foto: Shutterstock, zdroj: LA Weekly
