Můžeme stres a frustraci prostě vyřvat? Křik duševnímu zdraví nepomáhá, tvrdí psychologové

Primární terapii křikem (Primal scream therapy - PST) vymyslel koncem 60. let 20. století psycholog Arthur Janov. Je založena na myšlence, že potlačená traumata z dětství jsou příčinou neurózy a že křik je může pomoci uvolnit a bolest odstranit. Díky knižnímu bestselleru a vysoce postaveným pacientům včetně Johna Lennona a Yoko Ono se tento přístup stal v 70. letech 20. století velmi populárním.

Současní odborníci však tvrdí, že pro použití tohoto druhu terapie existuje jen velmi málo pozitivních důkazů. Jedním z nich je profesor Sascha Frühholz z katedry psychologie na univerzitě v Curychu, kde zkoumá kognitivní a nervové mechanismy tvorby hlasu a zpracování emocí. „Podle mého názoru neexistují žádné vědecké důkazy, že by primární terapie křikem měla nějaké pozitivní účinky při léčbě duševních a psychických poruch. Vzhledem k tomu, že moderní psychoterapie je léčebný přístup založený na důkazech, žádná seriózní psychoterapeutická škola dnes žádné prvky primární terapie křikem nepoužívá,“ vysvětlil.

Náš vlastní výzkum ukazuje, že pozitivní výkřiky, tedy radost a potěšení, mají pro člověka mnohem větší význam. Mají i pozitivní vliv na sociální vazby.

„PST také vychází z částečně mylného předpokladu, že traumatické události z raného života jsou uloženy jako psychické a tělesné komplexy (něco jako vězení), které lze odstranit pouze tak, že je ze sebe vybijeme, a to právě třeba prostřednictvím křiku,“ dodává Frühholz. „Pro to neexistují žádné vědecké důkazy.“

Když křik, tak radostný

Frühholz také poznamenal, že PST pracuje převážně s nahněvaným křikem, což by mohlo být kontraproduktivní. „Víme, že takové intenzivní projevy hněvu v rámci terapie nemají žádný, nebo mají dokonce negativní vliv na terapeutický výsledek,“ řekl. „Náš vlastní výzkum ukazuje, že pozitivní výkřiky, tedy radost a potěšení, mají pro člověka mnohem větší význam. Mají i pozitivní vliv na sociální vazby.“

Docentka psychologie na Birmingham City University Dr. Rebecca Semmens-Wheelerová uvedla, že o dlouhodobém přínosu křiku pro duševní zdraví rovněž pochybuje. Podle ní bylo provedeno jen málo výzkumů. „Současný stav věcí je takový, že vlastně nevíme. Ale na základě toho, co víme, není až tak pravděpodobné, že by to pomáhalo,“ řekla.

Docentka se mimo jiné obává, že křik nebo slyšení křiku druhých v nás může aktivovat mechanismus „bojuj, nebo uteč“, který zvyšuje hladinu adrenalinu a kortizolu v těle. „To je tak trochu opak toho, co se děje během jógy nebo meditace, které obvykle aktivují parasympatický nervový systém. Ten vám pomáhá zpomalit, zhodnotit situaci, nechat prefrontální kůru znovu získat trochu glukózy... a pomáhá nám dělat lepší rozhodnutí,“ řekla.

Semmens-Wheelerová dodala, že pokud se křik stane zvykem, může také stát v cestě jiným činnostem, které by mohly být užitečnější, pokud jde o zvládání emocí. Poznamenala však, že důležitý je kontext, a je možné, že křik by mohl pomoci, pokud by byl prováděn ve skupinách a umožnil lidem, aby se sblížili. „Jsem poměrně skeptická, pokud jde o potenciální přínosy, zejména v dlouhodobém horizontu. Ale pokud to chcete dělat pro zasmání, proč ne?“ řekla. „Možná se budete na pár minut cítit dobře. Ale nemyslím si, že to má nějaký potenciál jako trvalá léčba. Myslím, že je to spíš ozvláštnění.“