„Hlavně žádné emoce!“ Jako by si snad člověk mohl vybírat

Své emoce se snažíme držet na uzdě. Při každém rozhodnutí se pokoušíme zvažovat pro a proti, jako kdybychom počítali matematickou rovnici. Přitom však zapomínáme, že to, jak se cítíme, jaké emoce prožíváme při našich volbách, má na našem rozhodování nemalý podíl.

Muž bez emocí

Neurovědec Antonio Damasio před časem přišel s průlomovým objevem. V knize Descartesův omyl: Emoce, rozum a lidský mozek zveřejnil případ svého pacienta Elliota, úspěšného byznysmena, který na první pohled působil jako každý jiný člověk. Od ostatních se lišil jen tím, že po operaci nádoru mozku nebyl schopen prožívat emoce, což se ukázalo být v jeho životě značným handicapem. „Vždycky se extrémně kontroloval. Mluvili jsme spolu hodiny a nikdy jsem u něj nezpozoroval ani náznak frustrace, radosti... zkrátka jakékoliv emoce. Elliot je průměrně inteligentní muž, který ale nikdy nebyl schopen pořádně se rozhodnout. Především pokud se jednalo o rozhodnutí, které mělo osobní nebo sociální důsledky,“ píše k tomu sám Damasio ve své knize.

Zbavme se emocí

Damasio dále polemizuje nad tím, jak je dnešní společnost nastavená. „Učíme se kontrolovat emoce. Vnímáme je jako iracionální impulsy, kterých bychom se měli vyvarovat. Když někoho popisujeme jako emocionálního, je to obvykle myšleno jako kritika jeho nedostatečného úsudku. A ti nejinteligentnější lidé, které adoruje naše popkultura, jsou uctíváni za to, že dokážou kontrolovat své emoce, popřípadě je obdivujeme za to, že žádné emoce nemají,“ dodává přední neurovědec.

Stále však mezi lidmi převažuje přesvědčení, že bychom se především v práci měli chovat racionálně a emoce si takzvaně nechat na doma. Vycházíme přitom ze zcela chybných premis. Za prvé, že si zkrátka můžeme vybrat, zda emoce budeme prožívat nebo ne. Za druhé se mylně domníváme, že emoce jsou nutně kontraproduktivní.

Emoce jako hnací motor

Přemýšleli jste někdy nad tím, odkud pochází vaše motivace? Podle psychobiologa Jeremyho Deana nás v životě pohání kupředu právě emoce, nikoliv intelekt. „Emoce nejsou jen nějaké primitivní zvířecí pudy,“ boří jeden z mýtů Dean. „Díky nim neustále reflektujeme realitu. Když uděláme chybu, emočně nás to zasáhne, abychom se podobným pocitům vyhnuli, pokusíme se z chyby poučit,“ vysvětluje.

Podle psychologa Johna Lehrera pochází emoce (anglicky emotions) a motivace (motivation) ze stejného latinského slova „movere“, což je anglicky „move“ a česky si toto slovo překládáme jako „pohyb“. Emoce nás zkrátka ženou kupředu. Rozhodují o tom, co nás zaujme ve škole. Dávají nám důvod, proč pracujeme na své kariéře nebo třeba vztahu. Děláme to zkrátka proto, že nám na dané věci nebo partnerovi záleží, jsme na něj pocitově napojeni.

Pokud jste někdy zažili rozhodovací paralýzu, stav, ve kterém se nemůžeme rozhodnout ani pro jednu možnost, způsobili jste si ji podle Deana pravděpodobně sami tím, že jste se z tohoto procesu pokusili vyloučit emoce.

Jak nebýt otrokem emocí?

Ani jeden z výše citovaných vědců netvrdí, že se rozhodujeme jen na základě emocí. Pocity podle nich nicméně tvoří důležitou součást procesu. Nepomůže proto zcela je ignorovat ani na druhou stranu úplně rezignovat na logický úsudek a řídit se výhradně jimi. Damasio doporučuje, abychom s našimi emocemi pracovali. Není samozřejmě možné vyjádřit frustraci v zaměstnání tím, že se rozeřveme na šéfa. Alespoň jednou denně bychom ale měli vše prožité reflektovat a dát našim emocím prostor, aby se nějakým způsobem dostaly na povrch a dále nás netížily. Jen tak budeme schopni se rozhodovat takzvaně s čistou hlavou, aniž bychom tyto pocity zcela potlačili.