Leží na gauči, ale duchem je jinde. Syndrom nepřítomného muže ničí vztahy

„Přišel z práce, posadil se na pohovku a ,zmizel‘. Byl duchem nepřítomný. Žena i děti kolem něj běhaly, mluvily na něj, ale on nic,“ popisuje běžný stav v mnoha domácnostech Patricie Opavská. Patricie se věnuje psychologii, psychosomatice a mezilidským vztahům. Na svém blogu píše různá pojednání a od listopadu chystá pořádat semináře.

O nepřítomném muži sepsala úvahu na svém facebookovém profilu. „Některý je stále v práci, některý u dalších povinností, které nestihl, jiný někde u milenky. Je jedno, kde se nachází tvé tělo, jsi tam, kde se nachází tvá duše, tvé srdce a myšlenky. Kam jde myšlenka, tam jde energie. Na co myslíš, to vyživuješ, to posiluješ. Pro to žiješ a je jedno, jak si to ospravedlníš. Doma máš vedle sebe Petru, ale dnem i nocí myslíš na Lenku. Na to, jak se má, jak se cítí, co myslí a co dělá. S kým tedy skutečně žiješ?“ píše Patricie Opavská.

Tak nějak se cítí 36letá Andrea, která je doma s dvěma dětmi a její manžel buduje kariéru. „Je úspěšný a oblíbený. A podle mě mu to stouplo do hlavy. Pořád se vidí na nějaké poradě nebo konferenci a my mu nestačíme. Nestačí mu ten svět, kde se jen žehlí, pere a válí se hračky,“ svěřila se Flowee Andrea, která si už zvykla na to, že její Filip prostě myslí na tisíc věcí, a tak není stoprocentně přítomný. „Doufám, že v tom není žádná ženská. Ale podle mě ne, konkuruje mi jen jeho kariéra,“ dodává.

Útěk před realitou?

Nepřítomní muži jsou podle Patricie Opavské hlavně ti, kteří čerstvě založili rodinu. Po svatbě přichází stereotyp a únava. Muž po návratu domů očekává odpočinek, ale jsou tam hlučné děti a část domácích úkolů. „Žena deleguje některé povinnosti na muže, logicky a přirozeně chce partnera začlenit do chodu rodiny, ale on žije v domnění, že práci má za sebou a tohle je ,práce‘ jeho ženy,“ vysvětluje pro Flowee Patricie Opavská.

Podle ní se situace zhoršuje, když se nijak neřeší a ani jeden z partnerů o tom nemluví. Muž začne častěji chodit domů později. Prodlužuje tak čas návratu, aby se vyhnul dalším povinnostem. „Nebo dorazí z práce ve smluvený čas, ale stále se nachází myšlenkami mimo. Jednak proto, že je sám unavený a domácí šum ho znervózňuje (děti a křik), ale také už dopředu očekává další požadavky partnerky nebo manželky, která je stejně unavená jako on, ale které na rozdíl od něj směna neskončila a ještě pár dlouhých let neskončí,“ doplňuje Opavská.

Pořád se vidí na nějaké poradě nebo konferenci a my mu nestačíme. Nestačí mu ten svět, kde se jen žehlí, pere a válí se hračky.

Na muže je vyvíjen velký tlak a zodpovědnost. A nejen na ně, ale i na jejich polovičky. „Většina mužů i žen v současné době trpí přehlcením podněty, kterých nepřiměřeným tempem přibývá, a naše psychika na to není stavěná. Někde na pozadí naší mysli tak neustále běží přemítání nad tím, co se kolem nás děje, co potřebujeme udělat, co jsme (ne)stihli. Snažíme se držet tempo a případné selhání je pro nás ohrožující.

Věčná přehlcenost

„Takže ,být myšlenkami jinde‘ někdy vlastně může znamenat, že se snažíme mít přehled a kontrolu nad našimi komplikovanými životy, i když se to v realitě může paradoxně projevovat tak, že nás ostatní mají za ,duchem nepřítomné‘,“ objasňuje Leona Šímová z terapeutického centra Jak na duši, která se s tímto problémem ve své praxi setkává. Dodává, že by bylo příliš zjednodušující říct, že se to týká jen mužů. „Myslím, že to vůbec není takhle stereotypní, a je to spíše o tom, že jeden z páru se tomu druhému jeví nějak ,nepřítomen‘ nebo ,myšlenkami jinde‘, a jsou za tím různé důvody,“ upozorňuje Šímová.

S ní souhlasí Patricie Opavská, která dodává, že únik z reality si pohlaví nevybírá. „Jen to častěji bývají muži. Žena si to vzhledem k absolutní závislosti dětí na její osobě nemůže dovolit. Nebo alespoň ne tak často. Každá máma ví, že někdy najít pět minut na sprchu o samotě je nadlidský výkon,“ vysvětluje Patricie Opavská. Podle ní je syndrom nepřítomného muže (nebo ženy) snahou o únik někam, kde se zase budeme cítit „doma“. Otázka je, kde ten náš domov najdeme. „Domov není místo ani člověk. Domov si nosíme v sobě. A domov je tam, kde se cítíme být milováni a přijímáni,“ doplňuje Opavská.

Náročná komunikace

Co může pár dělat s tím, když jeden z nich se začne odcizovat? „Je to terapeutické klišé, ale nejúčinnější je zkrátka takový problém vykomunikovat. Ne pasivně agresivně, ne útočně, ale laskavě a se zájmem. Můžu partnerovi reflektovat, že jsem si něčeho takového všimla, že mám třeba starost o to, co se s ním děje, a že budu ráda, když se o tom pobavíme, aby nám oběma v tom vztahu mohlo být zase dobře,“ vysvětluje terapeutka Leona Šímová.

Jenže taková komunikace může být někdy těžší, než se zdá, obzvlášť když si partneři zvykli na to, že každý má svůj svět, a hlavně pohled na něj. Andrea nemá sílu něco komunikovat, alespoň ne teď. „Starám se o dvě děti, tak to snad vidí, ne? Já se nemůžu ještě ptát, jak se on cítí. I když možná to jednou udělám. Ale bojím se, že to nikam nepovede, nejsem žádný psycholog a moc neumím z lidí tahat jejich bolístky,“ má jasno Andrea, která si prostě zvykla na to, že její partner je duchem nepřítomný. A hlavně neví, jak by začala mluvit o něčem, co je tak těžko pojmenovatelné.

Podle Patricie Opavské je ale důležité naučit se mluvit jazykem partnera a on se musí naučit mluvit tím naším. „Každý se domnívá, že to všichni mají tak, jako on. Ale nemají. A to je hlavní a jediný problém,“ vysvětluje Patricie.

Na co myslíš, to vyživuješ, to posiluješ. Pro to žiješ a je jedno, jak si to ospravedlníš. Doma máš vedle sebe Petru, ale dnem i nocí myslíš na Lenku. Na to, jak se má, jak se cítí, co myslí a co dělá. S kým tedy skutečně žiješ?

S tímto měla problémy i 42letá Hanka, která až po čase pochopila, že si se svým mužem nerozumí proto, že oba se na věci dívají jinak. „Chtěla jsem, aby byl více doma a povídali jsme si, ale on, když už byl doma, tak stále něco kutil, opravoval nebo vylepšoval. Často jsme se hádali, protože on měl pocit, že toho pro mě dělá dost. Ale já jsem potřebovala, aby byl se mnou, ne aby pro mě stále něco dělal,“ vzpomíná Hanka, která se této pravdě dobrala až na párové terapii.

Patricie Opavská přitakává. Podle ní muži nechápou, že i když má žena doma 7krát za rok vymalováno, je to pořád málo. „Místo vymalované chodby ji udělá šťastnou procházka ve dvou v parku. Není to vždy o penězích. Je to o snaze najít způsob, jak druhému efektivně dám najevo, že ho miluji. Ale každý to vnímáme skrze úplně jiné věci,“ dodává Patricie a doporučuje knihu Pět jazyků lásky od amerického autora Garyho Chapmana, který se zabýval právě komunikací v páru. Stává se čím dál více trendem o problémech v partnerském soužití mluvit. A dřívější vzorce v rodinách, kdy jeden byl nepřítomný, ale neřešilo se to, tak mizí v mlze.

„Myslím, že se o tom začíná čím dál víc mluvit, a muži už si postupně ,dovolují‘, aby se kromě pracovní role seberealizovali i v té rodičovské. Podobně sledujeme, že i velké firmy zavádějí benefity typu prodloužené otcovské dovolené a podobně, tak doufejme, že tento trend bude nadále pokračovat,“ uzavírá terapeutka Šímová.