Šťastná, usměvavá maminka, mazlící se se svým maličkým novorozencem, oba obklopeni rodinou v čele s pyšným otcem. Takový obraz si v souvislosti se zprávou o narození miminka většina lidí vybaví nejčastěji. Realita ale vždycky tak růžová není. Hormonální výkyvy, typické pro poporodní období, jsou zodpovědné za vznik nepříjemných a nebezpečných psychických stavů, které novopečenou maminku mohou ohrozit i na životě.
Temnější než deprese
„Jako laktační poradkyně s patnáctiletou praxí stále častěji vnímám psychické obtíže žen v šestinedělí. Ty mohou sahat od krátkodobých úzkostí a poporodního blues až po těžší depresivní stavy. Bohužel, bagatelizace těchto problémů přetrvává. Rady typu ´dej si meduňkový čaj a odpočiň si´ mohou ženě uškodit tím, že posilují její pocit osamocení a selhání,“ přibližuje Martina Kučerová z Galen Clinic, která je zakladatelkou Unie laktačních poradkyň.
Poporodní blues (postihuje 85–90 % žen) je charakteristické střídáním nálad a plačtivostí, objevuje se během prvních dvou týdnů po porodu. Poporodní deprese (trpí jí 10–20 % žen) pak přichází mezi třetím trimestrem a čtyřmi týdny po porodu a omezuje ženu v běžném fungování kvůli únavě, pocitům bezmoci, beznaděje, smutku a úzkosti. Existuje však také riziko nástupu nebezpečného psychiatrického onemocnění, známého jako poporodní (dříve laktační, ve skutečnosti ale s laktací jako takovou nemá nic společného) psychóza.
„Poporodní psychóza je vážný stav, který obvykle vyžaduje intenzivní psychiatrickou péči a sociální podporu. Včasné rozpoznání příznaků je klíčové pro prevenci ohrožení matky i dítěte,“ potvrzuje Martina Kučerová. Právě Unie laktačních poradkyň, kterou sama založila, nabízí laktačním poradkyním následné a doplňující vzdělávání v těchto tématech, aby k rozporuplným situacím nedocházelo.
„Laktační poradkyně, zejména se zdravotnickým vzděláním, by měly být v této problematice školeny a pravidelně si doplňovat znalosti a komunikační dovednosti. Díky jejich intervenci mohou ženě pomoci nejen s kojením, ale v případě potíží ji včas nasměrovat na odbornou pomoc,“ vysvětluje s tím, že někdy stačí upravit techniku kojení, zlepší se spánek dítěte i matky a potíže mohou odeznít. Jindy je nutná skutečně odborná péče. Důležité je, aby žena nezůstala se svými obavami sama. „Problematiku poporodních depresivních stavů není dobré bagatelizovat, ale nebezpečné je i překračování kompetencí a snažit se nahradit odbornou pomoc amatérským přístupem,“ upozorňuje.
Nejnebezpečnější a nejméně pochopená porucha
Odborníci považují poporodní psychózu za nejnebezpečnější a zároveň nejméně pochopenou perinatální psychiatrickou poruchu. Naštěstí je poměrně vzácná, postihuje jednu až dvě z jednoho tisíce žen a dá se celkem dobře a rychle léčit, je-li odhalena včas. Je důležité upozornit na to, že představuje naléhavou situaci, vyžadující okamžitou hospitalizaci a léčbu, nedostatek znalostí, jak nemoc rozpoznat a posléze i diagnostikovat a léčit, může mít až tragické následky.
Pacientka věděla, jak se jmenuje a který den v měsíci a roce právě je, nevěděla však, kde je, mluvila rychle a nepřerušovaně a byla přesvědčena o tom, že ji lékaři a rodina sledují a domlouvají se na tom, že chtějí její děti otrávit.
„Poporodní psychóza se může rozvinout náhle a nečekaně. Klíčovou prevencí je podpora ze strany blízkých, kteří dokážou rozpoznat rozdíl mezi běžnými obavami, plynoucími z povahy ženy, a varovnými signály závažnějších stavů,“ upozorňuje Martina Kučerová. „Chybí-li podpora rodiny, může žena vyhledat odbornou pomoc,“ připomíná.
Extrémní případy ukázaly Kukačky nebo Rosalinda
Extrémní podoby poporodních psychických obtíží charakterizovaných poporodní psychózou byly umělecky ztvárněny i v několika pořadech. Z českých počinů můžeme zmínit poměrně nový rodinný seriál Kukačky, kde se nemoc zmocnila mladé rodičky Marcely (Denisa Barešová). Ta se odmítala starat o svého novorozence, protože byla přesvědčena o tom, že byl v porodnici vyměněn, a tedy že dítě, které si přinesla domů, není to, jež porodila.
Opačný případ byl zpracován v mexické telenovele Rosalinda z roku 1999, kdy byla mladičké mamince odebrána dcerka pouhé dva dny po porodu. Rosalinda (Thalia) dceru hledala, a když ji nenacházela, přišla o rozum, kdy posléze vlastní dítě nepoznávala, odmítala a později, když novorozence vzala na milost, se o něj nebyla schopná starat, protože trpěla utkvělou představou, že jí ho někdo chce vzít, a tak ho ukrývala nebo s ním velmi neopatrně manipulovala.
Denisa Barešová v seriálu Kukačky. (foto: ČSFD)
Ačkoli telenovely běžně nepatří mezi seriózní zdroje informací, Rosalinda je v tomto jiná. Skutečně vyobrazuje děsivou formu poporodní psychózy i s jejími extrémními, ale možnými následky. Typické projevy onemocnění již byly naznačeny, ještě podrobněji je rozebírají tři kazuistiky, zveřejněné v odborném vědeckém magazínu Science Direct v textu profesorky Lauren M. Osbornové, expertky na diagnózu a řešení poruch nálad a úzkostí během těhotenství a po porodu, kolem menstruace a po přechodu. Ta hovoří o manických, depresivních a smíšených rysech poporodní psychózy, které mohou následně vyústit do případů, které popsala ve své studii tohoto závažného onemocnění.
Manické rysy
První pacientka, paní A, byla žena pracující na vysokém postu, bez předchozí psychiatrické anamnézy. Dvanáct dní před nástupem onemocnění porodila v termínu naplánovaným císařským řezem dvojčata, porodnici opustila čtyři dny po porodu. V nemocnici málo spala, sestry si všimly, že je mírně úzkostná a vůči svým dětem až extrémně ostražitá. Jak uvedla rodina, problémy se spánkem měla i po propuštění, kdy údajně plných šest dní vůbec nespala. V péči o dvojčata byla i nadále přehnaně úzkostná a opatrná, nevěřila nikomu, že se o ně postará jako ona sama. V den propuknutí nemoci začala členy rodiny podezírat, že otrávili kojenecké lahvičky, a aby zamezila další manipulaci s nimi, schovala je. Na návrh návštěvy nemocnice reagovala útěkem z domu. Po několika hodinách ji našla policie a dopravila na pohotovost. Pacientka věděla, jak se jmenuje a který den v měsíci a roce právě je, nevěděla však, kde je, mluvila rychle a nepřerušovaně a byla přesvědčena o tom, že ji lékaři a rodina sledují a domlouvají se na tom, že chtějí její děti otrávit.
Depresivní příznaky
Paní B pocházela z komunity ostrovních přistěhovalců, v dětství prožila trauma a úzkosti i depresi, kterou měla úspěšně léčenou antidepresivy. V těhotenství se cítila dobře, proto léky neužívala. Pět dní po nekomplikovaném spontánním vaginálním porodu nastoupily doma první potíže, byla dezorientovaná, nemohla najít cestu z ložnice do obývacího pokoje. Potíže se stupňovaly – byla zpomalená, zmatená, nejedla, byla unavená, stále ležela, ale nešlo jí spát, nevěděla, jak manipulovat s dítětem a jak se o něj starat. Antidepresivum předepsané praktikem nepomohlo, pacientka přestávala zvládat i každodenní činnosti, jako je základní hygiena, péči o miminko musela převzít rodina. Paní B se dostavila k psychiatrovi, nevěděla, kde je, kdo je, ani že je vdaná a má dítě.
Smíšené projevy
Paní C pracovala jako učitelka na základní škole, neměla žádnou předchozí psychiatrickou anamnézu, ale v rodině měla diagnózu bipolární poruchy. Těhotenství probíhalo dobře, porod byl ovšem komplikovaný, zakončený císařským řezem, pro pacientku traumatický.
Mezi rizikové faktory patří dědičnost a bipolární porucha osobnosti, těžká spánková deprivace (k níž může po narození dítěte dojít), hormonální změny kolem porodu a také fyzický stres, který je při porodu extrémní.
Dva dny po propuštění z porodnice se dostavil první záchvat paniky, kdy v noci nemohla spát, přišla do nemocnice a ošetřující lékař ji považoval za úzkostnou, ale stabilní, podal léčivo určené ke krátkodobé léčbě úzkosti a nespavosti a propustil ji domů. Stav se nelepšil, pokračovala nespavost, úzkost se prohlubovala, konzultující psychiatr nemohl rozeznat příznaky psychózy, ale byl znepokojen projevy včetně rodinné anamnézy bipolární poruchy, nasadil tedy antidepresiva. Ani to nepomohlo, přidaly se halucinace (měla pocit, že po ní lezou brouci), celková zmatenost a katatonie (stereotypní pohyby končetin, grimasy, mimika – typické pro duševní choroby a stavy, jako jsou schizofrenie, hysterie, epilepsie, prodělané psychické trauma).
Přímá příčina není známá
Příznaky poporodní psychózy mohou být různorodé. Nástup bývá náhlý, přichází během prvních dvou týdnů po porodu. „Příznaky psychických obtíží se mohou lišit – od nadměrné euforie přes úzkost a přetížení až po paranoidní nebo depresivní stavy. Příznaky se však mohou rychle střídat, což znesnadňuje jejich včasné rozpoznání,“ přitakává Martina Kučerová.
Mezi včasná varovná znamení patří nespavost, úzkost, podrážděnost, výkyvy nálad, které se nelepší, a když se neřeší, mohou vyústit v delirium (narůstání a ubývání vědomí), dezorganizaci, zmatenost, odosobnění a bludy, týkající se nejčastěji dítěte nebo porodu.
Ačkoliv lékaři neznají konkrétní příčiny, kvůli nimž se porucha u někoho rozvine, a u někoho ne, mají jasno o rizikových faktorech. Mezi ně patří dědičnost (rodinná anamnéza poporodní psychózy nebo bipolární poruchy) a bipolární porucha osobnosti, těžká spánková deprivace (k níž může po narození dítěte dojít), hormonální změny kolem porodu a také fyzický stres, který je při porodu extrémní.
Reklama
„Každá žena se vyrovnává s novou životní rolí matky individuálně a právě v tomto období je podpora okolí rozhodující. Současný životní styl však často vede k emoční izolaci matek. Širší rodina bývá daleko, chybí mezigenerační výpomoc a ženy po porodu zůstávají samy, nepřipravené na náročnost mateřství,“ rozšiřuje kontext Martina Kučerová.
Zásadní je problém řešit včas
Jde o velmi choulostivé téma, týkající se velmi zranitelného období, jímž čas bezprostředně po porodu přirozeně je. Právě proto je tolik důležitá osvěta, která novopečeným maminkám ukazuje, kdy jsou jejich pocity ještě normální (poporodní blues), a kdy už by se měly začít řešit (poporodní deprese a psychóza). Základem je mít kolem sebe lidi, kterým se žena nemusí bát svěřit, tedy pečující a láskyplné prostředí, evokující bezpečí a klid. „Laktační poradkyně zde mohou sehrát významnou roli při včasném odhalení těchto stavů. Neboť během poradenství stráví s matkou více času a mohou zaznamenat varovné signály včas. Jednoduchými otázkami mohou rozlišit běžné obavy od příznaků, které již vyžadují odbornou pomoc,“ informuje Martina Kučerová.
Protože v případě poporodní psychózy jde o závažné psychiatrické onemocnění s nutností hospitalizace a nasazení medikace či jiné vhodné léčby, je nutné rozpoznat příznaky včas a včas je začít řešit s profesionálem. Pacientka může být nebezpečná jak sobě, tak svému okolí (včetně vlastního dítěte), proto je stěžejní jednat a nenechat problém běžet s tím, že se vyřeší nebo přejde. Léčba nejčastěji zahrnuje léky, v extrémně závažných případech působí nejúčinněji a nejrychleji elektrokonvulzivní terapie (ECT).
Po dobu léčby, kdy je pacientka hospitalizována, musí o miminko pečovat rodina. Maminka se k plnění svých povinností/radostí může vrátit po vyléčení, což zpravidla trvá přibližně půl roku až rok. Dodržování nastavených opatření, konzultace s psychiatrem a užívání medikace může trvat delší dobu, kolem dvou let a více. Situace není beznadějná, má řešení, je ovšem nutné poskytnout pomoc co nejdříve.
