Mnozí mladí lidé dnes zůstávají bydlet s rodiči mnohem déle, než bylo zvykem v minulosti. Jistě, „mamahotel“ přináší četné výhody, ale tahle mince má i svůj rub. Jak poznat, kdy je načase se osamostatnit a opustit rodné hnízdo? A jaké psychologické komplexy mohou ovlivnit naši schopnost to dotáhnout do konce? Rozhodnutí není vždy snadné a ovlivňuje ho mnoho faktorů, včetně těch kulturních, ekonomických a psychologických.
Nejistý krok do dospělosti
Pro někoho je odchod z domova přirozeným krokem k dospělosti, pro jiné ale může být zdrojem úzkosti a nejistoty. Vydávají se do neznáma, kde jim už nic nebude servírováno až pod nos, kde se budou muset o všechno postarat sami. Kromě praktických hledisek hraje v procesu rozhodování důležitou roli i psychologické pozadí. Vztahy s rodiči totiž mohou mít různé podoby a intenzity – od silného pouta mezi otcem a dcerou až po blízký vztah mezi matkou a synem. A právě tyto vztahy ovlivňují, jak moc se nám chce či nechce doslova vylétnout anebo vypadnout z hnízda.
Kdy už je to jen mamahotel?
Žít u rodičů v dospělém věku je fenomén, který je v různých kulturách vnímán odlišně. V některých společnostech je běžné, že mladí lidé zůstávají s rodiči až do svatby, zatímco v jiných se očekává, že se osamostatní ihned po dosažení plnoletosti. Důležité je najít rovnováhu mezi pohodlím a nezávislostí.
Reklama
Pokud se mladý dospělý člověk rozhodne zůstat s rodiči, měl by mít jasný plán, jak se postupně osamostatnit. Život u rodičů může být prospěšný, pokud je využíván jako přechodné období k dosažení finanční stability nebo dokončení studia. Pokud je však projevem závislosti a brání osobnímu růstu, může se stát problémem.
„Poznala jsem jednoho na první pohled fajn chlapa. Seznámili jsme se na seznamce v době, kdy jsem si ještě neuvědomovala, že muž, který je ještě ve třiceti svobodný, bez závazků a k tomu po čertech hezký, má určitě nějaký problém. Začali jsme spolu chodit a já byla fakt spokojená, v sedmém nebi. Zezačátku jsem to neřešila, ale pak mi došlo, že jsme se vždycky scházeli u mě, nikdy mě nevzal k němu domů. Netlačila jsem na to, ale když jsme spolu byli už skoro půl roku, začalo mi to vrtat hlavou. Vždycky se na něco vymluvil. Až pak se ukázalo, že bydlí u maminky! Ve třiceti letech! Jeho rodiče se rozvedli, když byl Petr ještě malý. A on si vybudoval s matkou strašně silný, až nezdravý vztah.
Bylo to jako ve filmech. Po prvním obědě u něj doma – tedy spíš u jeho matky – mi bylo jasné, že to nedám. Připadala jsem si jako „synozlodějka“ a na to bych neměla nervy. Navíc Petr říkal, že od maminky bude muset odcházet pomalu. Vydržela jsem ještě rok, a když se nic nezměnilo, vztah jsem prostě zapíchla…,“ vzpomíná dnes už s úsměvem na svůj vztah Karolína Kárná (42 let).
Setkala se s mužem, u něhož se vyvinul Oidipův komplex. A to takový, že z „mamahotelu“ se mu ve skutečnosti odejít vůbec nechtělo.
Oidipův komplex u dívek a chlapců
„Oidipův komplex, pojmenovaný podle postavy z řecké mytologie, se týká silné vazby dítěte na rodiče opačného pohlaví. U chlapců se jedná o přitažlivost k matce a rivalitu vůči otci, zatímco u dívek je to obráceně. Tento komplex, pokud není překonán, může vést k problémům v dospělosti, včetně neschopnosti se osamostatnit a navázat zdravé vztahy,“ řekla pro Flowee studentka psychologie Pavlína Ratajová.
Matka je první ženou, kterou v životě muž miluje. Syn je posledním mužem, kterého miluje žena.
„Otcové často hrají klíčovou roli v životě svých dcer, poskytují jim podporu a bezpečí. Silný vztah otce a dcery může být zdrojem sebedůvěry pro dceru, ale pokud je tento vztah příliš intenzivní, může bránit dceři v navazování vlastních vztahů a osamostatnění. A vztah mezi otcem a synem je zase často založen na sdílení zájmů a aktivit. Otec bývá vzorem a mentorem, což je důležité pro rozvoj synovy identity. Nicméně, přílišná závislost na otci může vést k problémům s autonomií a sebedůvěrou,“ vysvětluje Ratajová.
Blízký vztah spolu často sdílí i matky a dcery. Může být zdrojem velké podpory, ale samozřejmě i napětí, pokud nefunguje anebo „funguje až příliš“. Přílišná kontrola ze strany matky může bránit dceři v rozvoji její vlastní identity a nezávislosti.
Nejznámější je ale oidipovský komplex ve vztahu matky a syna. O něm bylo natočeno spousta filmů a napsána celá řada knih. A právě v závislosti na tom se „tchyně“ stala téměř stejně hrozivým slovem jako „upír“, s tím rozdílem, že česnek na ni neplatí. Jistě, matky a synové mají často velmi blízký vztah. Matka bývá první ženskou postavou v synově životě, což může ovlivnit jeho budoucí vztahy. Silná vazba mezi matkou a synem může být pozitivní, ale pokud je příliš silná, může synovi bránit v osamostatnění a navazování vlastních vztahů. A právě to se stalo u Karolíny.
Klady a zápory žití s rodiči
Zpět ale k žití s rodiči. Finanční úspory, emoční podpora a pomoc v každodenním životě, takové jsou nesporné klady žití s rodiči. A pokud je vše ve zdravé rovině, může být nějakou dobu toto soužití prospěšné i oboustranně. Mladí lidé mají možnost ušetřit peníze na bydlení a zároveň získávat cenné rady a podporu od rodičů, jimž mohou i pomáhat, což posiluje silné vztahy.
Čeho je moc, toho je příliš. I co se lásky k rodičům týká.
Na druhou stranu, žití s rodiči může mít i své nevýhody, může vést k výše zmíněné nezdravé závislosti, bránit rozvoji samostatnosti a osobní odpovědnosti. Mladí lidé mohou mít méně příležitostí pro osobní růst a rozvoj vlastních vztahů a velmi často logicky dochází i ke konfliktům a napětí v rodině, pokud nejsou jasně stanoveny hranice. Zkrátka obrazně, mama hotel by měl mít na recepci slečnu, která vždy řekne, kdy je čas odejít z hotelu Mama do hotelu Život. Ale kdy je ta správná doba?
Kdy je načase se osamostatnit?
Osamostatnění je důležitým krokem k dospělosti. Je načase odejít z rodičovského domu, když cítíte potřebu větší nezávislosti a seberealizace. Ideální doba je individuální a závisí na osobních cílech a mnoha dalších okolnostech. Důležité je mít plán, nebo alespoň nějakou přibližnou představu, a být připravený na zodpovědnost, kterou s sebou samostatný život přináší.
Lenka Zahálková (27 let) žila s rodiči do 25 let, kdy dokončila vysokou školu. To je zdravý příklad. Jak sama říká: „Cítila jsem se doma pohodlně, navíc jsem přes týden hodně studovala a doma pro to bylo ideální prostředí. S rodiči si rozumím a máme super vztah, i přesto mi ale bylo jasné, že až dodělám vejšku, bude načase odejít. A opravdu se to přirozeně stalo. Po škole mi postupně začal chybět prostor pro vlastní život. Sehnala jsem svou první práci a našla si nové kamarády a vážnou známost. Takže jsem se brzy poté odstěhovala od rodičů a přestěhovala jsem se do malého bytu, který jsem si sama platila. Naši toho pro mě udělali dost. Naučila jsem se být finančně nezávislá a dnes jsem šťastná, že můžu žít podle svých představ. Myslím, že tak by to mělo být, i když vím, že hodně mých kamarádek to tak nemá.“
Dalším příkladem, tentokrát mužským, kdy ale student nemohl od rodičů odejít hned, je Petr Polák (30 let). Petr zůstal s rodiči déle, protože si nemohl dovolit vlastní bydlení. „Pracoval jsem už při škole na částečný úvazek a k tomu studoval. Ale pořád jsem neměl dost na to, abych mohl od našich odejít. Přitom naši jsou skvělí, dlouho mě všemožně podporovali, dokonce i finančně, ale já se i proto cítil nesvobodně.
Česká republika se spolu s dalšími státy střední, východní a jižní Evropy řadí k zemím, kde je sociálně očekávaný věk odstěhování od rodičů spíše vyšší.
Když jsem konečně našel stálou práci, ani to nestačilo na samostatný byt. U našich jsem ale být nechtěl, tak jsem si řekl, že maximálně do třiceti. A i to je podle mě moc. Když mi bylo před pár měsíci třicet, rozhodl jsem se pronajmout si byt s kamarády. I když to nebylo snadné, naučilo mě to samostatnosti a odpovědnosti a hlavně už našim nevisím na krku,“ hodnotí situaci Petr.
Světoví odborníci mají různé názory
Názory odborníků na to, kdy je správný čas se osamostatnit, jsou různé. Zatímco tato (italská) studie tvrdí, že by se mladí lidé měli od rodičů odstěhovat do 34 let (!), obyvatelé severní Evropy uvádí věk téměř o 8 let nižší (26 let). „Obecně lze říci, že průměrná věková hranice se v evropských zemích pohybuje pod hranicí 30 let. V České republice dosahuje průměrná hranice odstěhování od rodičů přibližně 30 let, a to jak pro muže, tak pro ženy. Česká republika se tak spolu s dalšími státy střední, východní a jižní Evropy řadí k zemím, kde je sociálně očekávaný věk odstěhování od rodičů spíše vyšší,“ uvádí stejná studie. „Na jihu Evropy má vícegenerační soužití dlouhou tradici danou kulturními zvyklostmi a není to považováno za něco divného,“ upozorňuje pro Seznam Zprávy Petr Sunega, ekonom ze Sociologického ústavu Akademie věd.
Obecně se však psychologové shodují, že osamostatnění je důležitým krokem k dosažení dospělosti a mělo by k němu dojít ve věku kolem 25 let, kdy mají dokončené vzdělání a začínají pracovat. Důležité je, aby mladí lidé měli možnost rozvíjet své schopnosti a nezávislost, což je klíčové pro jejich osobní růst a sebevědomí. Podle Pavlíny Ratajové může přílišné zůstávání doma vést k závislosti na rodičích a bránit rozvoji samostatnosti. „Mladí lidé potřebují prostor pro vlastní rozhodování a učení se zodpovědnosti. Pokud zůstávají příliš dlouho doma, může to negativně ovlivnit jejich schopnost navazovat zdravé vztahy a řešit problémy.“
Jana Tvrzná (22 let) se vždy cítila silně vázána na svou matku, která ji hodně ovlivňovala. Když potkala svého přítele, začala cítit potřebu větší nezávislosti. Po několika rozhovorech s matkou se rozhodla odstěhovat a začít nový život. Bylo to těžké rozhodnutí, ale dnes cítí, že to byl správný krok. Její kamarád Tomáš H. (24 let) zase žil s rodiči až do chvíle, kdy se rozhodl cestovat a poznávat svět. Chtěl zažít něco nového a naučit se žít sám. Po návratu z cest si našel práci a pronajal si byt. Rodiče ho vždy podporovali a dnes jsou na něj hrdí, že dokázal stát na vlastních nohou.
Prostor pro sebe
Všechny příklady ukazují, že osamostatnění je klíčovým krokem k dospělosti a k vlastní seberealizaci. Ať už se jedná o odchod z rodičovského domu kvůli studiu, práci, cestování nebo jednoduše potřebě soukromí, důležité je, aby mladí lidé měli plán a byli připraveni na zodpovědnost, kterou samostatný život přináší.
A pokud vás jako rodiče bude bolet, že vaše děti vylétají z hnízda, najděte v tom to kladné. Začněte si žít po svém a znovu užívat již po několikáté nabyté svobody.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
