Někteří rodiče se tváří jako neomylní polobozi. Výbuch vzteku? Děti neměly tak strašně zlobit. Zapomněli na něco důležitého? Měl jim to někdo připomenout. Respekt ve vztahu však musí jít oběma směry, i když ten druhý je ještě malé dítě, které potřebuje od rodičů určovat pevné hranice.
Stokrát nic umořilo Kláru
Vůči dětem pácháme velké prohřešky (třeba léta alkoholismu, šílené chování při rozvodu, fyzické tresty), i ty menší. Ty menší se rodičům mohou zdát banální, ale když se všechny sečtou, mohou být ekvivalentem vykrvácení po tisíci malých říznutí.
Dvacetileté Kláře se to stalo v dětství tolikrát, že se teď s rodiči už nechce moc vídat. Nikdy nezlobila schválně, byla spíš nešikovná a nesoustředěná. Jedno odpoledne jí spadl na zem počítač a rozbil se. Rodičům ruply nervy. Nejdřív křičeli a pak jí začali vyčítat, co za svoje dětství všechno rozbila, kolik je to stálo a jak je hrozná. Klára se na dvě hodiny zhroutila v záchvatech pláče.
Rodič, který dokáže přiznat chybu a omluvit se, získává respekt dítěte a učí jej něco mnohem hlubšího než jen poslušnost – ukazuje mu, že i autority jsou lidé, kteří jsou schopní sebereflexe a převzetí odpovědnosti za své chyby.
Když se její matka uklidnila, došlo jí, co se stalo – řvala na Kláru zbytečně a ublížila jí. V tu chvíli netušila, co má dělat, nakonec si ale celou událost sama pro sebe racionalizovala tím, že „její rodiče byli ještě mnohem horší a používali i fyzické tresty,“ a tak neudělala nic, stejně jako v desítkách obdobných situací. Výsledek? Dnes má s dcerou mizerné vztahy. Přitom stačilo říct třeba: „Kláro, chtěla bych se ti omluvit za to, jak jsem na tebe kvůli tomu počítači křičela. Vím, žes to neudělala schválně a že tě to mrzí. Příště, pokud se něco podobného stane, se zkusím víc ovládat.“ Kdyby to tehdy udělala, možná by jí dnes Klára volala častěji než dvakrát za rok.
Příklady táhnou
Psychologové zdůrazňují, že když si rodiče uvědomí výchovný přešlap a chtějí se omluvit, je důležité udělat to autenticky, otevřeně a přiměřeně věku dítěte. Omluva není jen o slovech, ale také o činech, které vyjadřují upřímnou snahu o nápravu.
Není to tak složité: pokud dítě dokáže uchopit koncept, že nikdo není perfektní, dokáže přijmout omluvu. Každé dítě se vyvíjí jinak, ale koncept omluvy začínají všechny obvykle chápat zhruba kolem 3 až 5 let, i když spíše pouze formálně. Omluvu tehdy obvykle považují za něco, co „se říká“, když udělají chybu, ale stále nemusí plně chápat důsledky svých činů nebo pocity druhých. Přesto je zásadní, aby si tyto společenské dovednosti děti trénovaly.
Kolem sedmi let už však jsou nejen schopny bezpečně určit, kdy je omluva nutná, ale také si začínají uvědomovat, že omluvu musíme myslet upřímně, aby fungovala. A to se nejlépe a nenásilně naučí tehdy, budou-li mít příležitost to odkoukat od svých rodičů.
Čekání na dobu, „až bude dítě dospělé, až to celé bude lépe chápat apod.“, si skutečně rozmyslete – tehdy už možná bude na omluvu pozdě.
Rodič, který dokáže přiznat chybu a omluvit se, získává respekt dítěte a učí jej něco mnohem hlubšího než jen poslušnost – ukazuje mu, že i autority jsou lidé, kteří jsou schopni sebereflexe a převzetí odpovědnosti za své chyby.
Není to jaderná fyzika
Jak se správně omlouvat? „Omluva by měla být jednoduchá, ale konkrétní. Je potřeba konkrétně říct, co se stalo a proč to bylo špatně,“ říká psycholožka Shoba Sreenivasan. „Rodiče musí jasně a konkrétně přiznat chybu. Dítě potřebuje slyšet, že rodič uznává, že udělal něco špatně a že za to může sám rodič, ne nikdo jiný. Rodič by se také dítěte měl zeptat na jeho pocity a respektovat je,“ dodává.
Děti touží po tom, aby rodiče brali jejich emoce vážně. Aby je nezlehčovali, i když se jim třeba mohou zdát malicherné – taková validace je klíčová pro to, aby dítě mělo v budoucnosti zdravou sebedůvěru. Děti, které rodiče nenaučili se správně omlouvat, mohou v dospělosti začít vnímat omluvu jako slabost, což se může negativně promítnout do jejich budoucích vztahů.
Jsou ale věci, za které se omlouvá opravdu velmi velmi špatně, třeba když rodič řeší svou závislost na alkoholu a vše s ní související. Komunikace o tom, co se stalo, nikdy nebude jednoduchá, ale aby se vztah mezi rodičem a dítětem uzdravil, proběhnout musí. Zdeňka Šíp Staňková navrhuje, abychom zbytečně nechodili kolem horké kaše. „Řekněte jim o své závislosti, přiznejte chybu. Uznejte, že vaše chování dítěti ublížilo. Řekněte třeba: ´Nemohla jsem se o tebe starat tak, jak jsi potřeboval/a, a to ti ublížilo.´ Pokud to opravdu myslíte vážně, dítěti ukažte, že pracujete na nápravě.”
Tento postup je vlastně pokaždé stejný a jednoduchý – přiznejte chybu a přijměte za ni plnou zodpovědnost, dejte dítěti prostor vyjádřit vlastní emoce. Naslouchejte, ujasněte si plán nápravy a slibte jen to, co můžete dodržet. Čím je chyba závažnější, tím náročnější je se za ni omluvit, ale také důležitější. Omluva je cesta, jak učit děti dozrát jako osobnosti, ale i prevence budoucího krachu vztahu mezi dítětem a rodičem. Čekání na dobu, „až bude dítě dospělé, až to celé bude lépe chápat apod.“, si skutečně rozmyslete – tehdy už možná bude na omluvu pozdě.
Omluva rodiče je tedy nejen aktem spravedlnosti, ale i způsobem, jak učit děti hodnotám, které jsou klíčové pro jejich emocionální a sociální vývoj.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
