Nedávno vyšel ve Flowee článek o Danielu Blackovi, který prochází detranzicí a tvrdí, že změna pohlaví nepomůže nikomu. „Nemůžete léčit psychickou poruchu fyzickými změnami. Nehledě na to, že změnit pohlaví ani není možné. Můžete se akorát nechat zohyzdit a stát se doživotním pacientem,“ říká.
Někteří lidé v obdobné situaci s Danielem souhlasí, jiní litují tranzice kvůli společenskému tlaku nebo rychlému přístupu ke zdravotní péči bez dostatečné psychologické podpory. Například Helena Kerschner z USA uvedla, že začala tranzici už v 15 letech, ale brzy svého rozhodnutí litovala. „Cítila jsem se, jako by mi nikdo neřekl, že je v pořádku být ženou, která nezapadá do stereotypů,“ vysvětluje.
Danielovu a Heleninu zkušenost nemůžeme ignorovat, i když máváme nadšeně duhovou vlajkou. Ano, stává se, že kvůli unáhleným rozhodnutím, manipulaci, nebo zanedbanému lékařskému posudku lidé skončí s tělem, které je zbytečně zatíženo hormony a operacemi. Black se ale vyjadřuje jako aktivista a nebere příliš v úvahu zkušenosti mnoha lidí, kterým tranzice významně zlepšila kvalitu života. S Blackem, který neměl při zkoumání své genderové identity dostatečnou oporu, je třeba mít soucit. Nelze ale ignorovat, že jeho příběh je weaponizován jako argument pro konzervativce nebo transfobní ideology.
Transsexualita tu vždycky byla a vždycky bude. I přesto, že se ničím neprovinili, musí trans lidé snášet spoustu hejtu. Je u nich vyšší riziko sebevražd, duševních chorob a závislostí. Nejde o žádnou zanedbatelnou skupinu – jako transgender se označuje 0,5–0,6 % dospělých. Co ale trochu nehraje, je fakt, že u dětí je to číslo mnohem vyšší. Teenageři se identifikují jako trans častěji, uvádí se až 1,4 % mladistvých.
Dvakrát měř...
Tato čísla se dají interpretovat různě. Například hypotézou, že někteří dospělí trans identitu skrývají, aby nebyli společensky stigmatizováni. Druhá možnost (která ale tu první nevylučuje), v principu kopíruje příběh Daniela Blacka – změna genderové identity je provedena na základě ukvapených rozhodnutí a bez dostatečné podpory. Obavy, že hormonální terapie, blokátory puberty, nebo dokonce chirurgické zákroky mladým lidem ublíží, jsou validní.
Související…
Reklama
Má to ale háček – bohužel, když lidé podstoupí změnu pohlaví až po pubertě, nebudou vypadat v dospělosti tak dobře, jak by mohli. Jejich trans identita bude vidět a s tím se pojí jak diskriminace, tak horší duševní zdraví. Lidé, kteří procházejí tranzicí později, také potřebují více plastických operací – např. operace prsou, vyjmutí ohryzku nebo zjemnění rysů, na které finančně nedosáhnou. Pokud se vžijete do člověka, který cítí genderovou dysforii, pravděpodobně toužíte působit v nové identitě co nejvěrohodněji – málokdo chce, aby na něm na první pohled bylo vidět, že je trans. Když pak trans dětem upřeme blokátory puberty, přichází tím o možnost cítit se ve svém těle v dospělosti přirozeně. Na druhou stranu se ale vyhneme riziku, že si tranzici rozmyslí. Když děti, kterým rodiče tranzici dovolí, svou identitu přehodnotí, musí podstoupit duševně i fyzicky složitou detranzici a rodičům to pravděpodobně budou vyčítat do konce života. Anebo spadnou do názorové „všechno trans je špatně” pasti jako Daniel Black.
Rozhodnout se, co je v takové situaci nejlepší, je těžší o to víc, že se téma detranzice stalo předmětem kulturních válek. Krajní pravice by nejraději transsexualitu zakázala – biologickou ženu, identifikující se od dětského věku jako muž, tvrdohlavě označuje za ženu a oslovuje ji špatným zájmenem i za cenu toho, že jí tak zbytečně psychicky ubližuje. Na druhou stranu, „LGBT propaganda“ v extrémních případech hájí dostupnost tranzice za každou cenu a rychlá rozhodnutí jí nevadí.
Kolik lidí lituje tranzice?
Studie na toto téma udávají různá čísla, ale zatím převažují výsledky, které riziko detranzice považují za minimální. Je však nezbytné poznamenat, že se potýkají s omezeními, jako je vysoká míra vypadnutí respondentů, což mohlo vést k podhodnocení počtu těch, kteří si tranzici rozmysleli. Navíc je pro některé respondenty proces výzkumu příliš invazivní a nepříjemný, což je další důvod, proč se dalšího kola výzkumu nezúčastní a potom schází do počtu.
Statistiky také většinou nezohledňují osoby, které přerušily tranzici ještě před operací nebo hormony, a tím pádem nejsou součástí oficiálních čísel. Například britská organizace Detrans Advocacy Network upozorňuje, že mnozí detranzitující se cítí přehlíženi a nedostatečně podpořeni.
Vědecká komunita se ale zatím shoduje, že míra lítosti mezi lidmi, kteří podstoupili změnu pohlaví, je s velkou pravděpodobností nízká, a to v rámci jednotek procent.
Podle jedné nizozemské studie chce tranzici přerušit nebo zvrátit jen malá část dětí a dospívajících, kteří ji podstupují – uvádí se, že 1,9 %. Další průzkum, který zohledňoval i detranzici v raném stadiu změny pohlaví, ukázal, že, že asi 8 % transgender osob uvedlo nějakou formu detranzice. Většina těchto případů byla údajně dočasná a způsobená vnějšími faktory, jako je diskriminace nebo nedostatek podpory.
Čtvrtina respondentů uvedla, že tranzici přerušili kvůli tlaku rodiny, obtížím při hledání zaměstnání nebo jiným formám diskriminace, zbývající tři čtvrtiny zjistily, že genderová dysforie byla chybnou diagnózou jejich psychické poruchy.
Někteří jedinci si během tranzice uvědomí, že jejich pohlavní identita je složitější, než si původně mysleli, což je vede k zastavení nebo zvrácení jejich přechodu. Mohou se například identifikovat jako nebinární – necítí se být ani ženou, ani mužem, takže mohou zůstat někde na půl cesty.
Jiný pohled zase nabízí článek doktora Daniela Luddena pro Psychology Today, kde se nezkoumá to, kolik lidí tranzice lituje, ale důvody lidí, kteří už tranzicí prošli nebo procházejí. Komentoval závěry výzkumnice Lisy Littman, která do výzkumu zahrnula 100 osob. 60 % z nich uvedlo, že se opět identifikují jako původní pohlaví, u 49 % hrály roli obavy ze zdravotních komplikací, zejména v souvislosti s hormonální substituční terapií. 38 % lidí tvrdilo, že tranzice nevyřešila jejich psychické problémy, takže dospěli k závěru, že genderovou dysforií netrpěli. 23 % respondentů uvedlo, že kvůli zkušenostem s diskriminací je pro ně život jako opačné pohlaví neudržitelný, a dalších 23 procent lidí došlo k závěru, že se ve skutečnosti potýkali spíše s problémy sexuální orientace než s genderovou dysforií.
Čtvrtina respondentů uvedla, že tranzici přerušili kvůli tlaku rodiny, obtížím při hledání zaměstnání nebo jiným formám diskriminace, zbývající tři čtvrtiny zjistily, že genderová dysforie byla chybnou diagnózou jejich psychické poruchy. Většina z nich se totiž domnívala, že jim před zahájením procesu nebyla poskytnuta adekvátní péče ze strany lékaře nebo odborníka na duševní zdraví.
Příliš brzy na závěry
Je skvělé, že existují ideologicky neutrální organizace, které se zabývají osvětou o detranzici. Jednou z nich je třeba mezinárodní organizace Genspect, která se snaží přistupovat k gender problematice evidence – based způsobem. Zaměřují se na podporu lidí, hledajících svou genderovou identitu, a jejich rodin. Cílem je poskytovat prostor pro diskusi a informace pro ty, kdo se cítí nejistí ohledně rychlých medicínských intervencí v procesu tranzice, zejména u mladých lidí. Organizace sdružuje odborníky z oblasti psychologie, medicíny, vzdělávání a práva, kteří všichni volají po větším důrazu na komplexní psychologickou podporu namísto okamžitého zahájení hormonální léčby či chirurgických zákroků.
Transsexualita, tranzice a detranzice je natolik složité téma, že bychom měli ještě několik desítek let počkat, než budeme vynášet finální závěry. Přístup – „tranzice je mrzačení dětí liberálními elitami“ – je hloupý a dezinformační, ale intenzivní povzbuzování dítěte ke změně pohlaví je také špatně. Jedno je ale jisté – existuje spousta lidí, kterým změna pohlaví prospěla a jsou za tu možnost vděční.
Související…
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
