fbpx

To, že se před Vánocemi chováme jako sociopati, má svůj důvod, říká psycholog 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

Petr Hroch píše o tom, jak ve zdraví přežít předvánoční shony a co si říkat, když jdete do narvaného nákupního centra

Zveřejněno: 18. 12. 2024

Je to vlastně skutečný zázrak. Tedy ten pravý vánoční zázrak. Konkrétně to, že se za šustivého úpění na kusy rvaného balicího papíru, podpořeného pomrkáváním stroboskopických úsporných ledkových světýlek a občasným říhnutím tatínka přecpaného salátem, v tisících rodinách rozzáří oči a radostí na chvíli zastaví dech. Je zázrak, že většina českých rodin zažije tu Ježíškem požehnanou chvíli sdíleného štěstí a tetelení. Proč zázrak? Protože to, co prožívá mnohý z dospělých účastníků toho vánočního požehnání před tím okamžikem zázraku, připomíná spíš zážitky frontových bojovníků nebo trailer k pokračování Jokera.

Je to jeden z velkých kontrastů současnosti. Aby si rodina, ta základní, intimní jednotka lidské společnosti, zažila chvíli soukromého štěstí v bezpečí domova, musí její dospělí členové absolvovat sérii výrazně stresových situací v cizím prostředí, obklopení stovkami neznámých a vzájemně si konkurujících bytostí. Přitom se období té předvánoční války rok co rok zvětšuje. Letos se objevil vánoční sortiment již koncem října a v některých městech rozsvěceli obecní stromeček (rozuměj "otevíraly vánoční trhy, plné cetek, kýče a punče") i týden před adventem.

Co je ještě "sociální"

Lidé jsou sociálně žijící bytosti. To jistě. Ale to slovo "sociální" je výrazně limitováno mnohými podmínkami. Kontextem. Sociálně se chová i jatečný skot a právě ta sociálnost dobytka usnadňuje lidem logistické problémy na počátku výroby hamburgerů. Sociálně se chovají jak vlci, tak hyeny. Sociálně se chovají i ptáci, o čemž kdysi dávno natočil sugestivní dokument pan Hitchcock. Sociálně se chovají i zombie, tedy aspoň v oblíbených seriálech a filmech. Nemáte dost času na to, abyste studovali etologii sociálního chování zvířat nebo problematiku skupinové interakce zombie? Neva. Vyrazte v nějakou tu "kovovou" adventní neděli do nějakého toho shopcentra, které je právě in. Najdete tam vše.

Sociopat odstrčí babičku s berlí, až ta málem spadne, normální člověk se spíš nechá tou babkou odstrčit sám.

Najdete relativně spořádaná seskupení lidí, kteří v pomalém, leč neustávajícím a odevzdaném pohybu jedním směrem, třeba k pokladnám, nahodí tu asociaci na jatečný skot. Najdete dynamické shluky, které se rvou o Black Friday zboží, které by bez té slevy docela již tuchlo, a snad i uslyšíte ten typicky hysterický smích, který znáte z dokumentů o hyenách. Najdete i přelétavá hejna, která provádí soustředné nálety tam, kde jim marketéři nasypou drobečky zdarma. A zombie? To už nechám na vašich zkušenostech a fantazii. Tohle přežít a pak si dokázat upřímně popřát s milovanou rodinou šťastný a veselý, to je výkon.

Sociopatie v nákupácích

Konec sarkasmu a teď vážně. Sociopatie se dá popsat jako porucha přiměřené sociální interakce. Ta přiměřenost není však dána objektivně, je závislá na společenské úmluvě, na kulturním konsensu. Sociopat lže bez uzardění, normální člověk by měl mít s lhaním jistý problém. Sociopat odstrčí babičku s berlí, až ta málem spadne, normální člověk se spíš nechá tou babkou odstrčit sám. Sociopat si klidně nakoupí na dluh, který neví, jak splatí, normální člověk má jistou odpovědnost. Tohle asi vnímá jako normu většina z nás. Má to jednu zásadní podmínku: Je to norma, když jsme v normálním kontextu.

Horší případ je ten, že dotyčný je napjatý, a ono nic. Vnější nepřítel nezaútočí. To napětí však musí ven. A jde. Na ženu, na děti.

Když se nacházíme v podmínkách, které jsou víceméně přirozené, které nás nijak výrazně nestresují. Ale tisíce neklidných lidí soustředěných do uzavřených betonových prostor nákupáku, ostřelovaných kulometnými dávkami marketinkové munice za podpory akustického teroru tzv. vánočních melodií, to je opravdu jiný kontext. Změní-li se ten kontext, mění se i normy. Člověk je tvor adaptivní, přizpůsobivý. To je snad hlavní důvod, proč jsme na špici Darwinovy pyramidy. Nemaje drápů ni kožichů, přec jsme přežili útoky šelem i kruté mrazy. Protože jsme se naučili adaptovat. A občas se chovat bezohledně.

Věřím, že většina lidí je nadána přirozeným a dostačujícím intelektem, aby zavnímali, že v tom soustředěném marketinkovém vánočním nátlaku občas něco nesedí. Jenže krom té konformity, která nás svádí do stád, máme ještě další silný nástroj, který se v rolničkovém šílenství aktivuje. Kognitivní disonanci. Velmi zjednodušeno, když ucítíme jisté pochyby, zda se chováme zdravě, dokážeme se docela rychle a pevně přesvědčit, že jo, a to i bez ohledu na objektivní fakta.

Jak se pouštíme do útoku

Pro standardně vybaveného člověka nemá být nijak příjemné nacházet se v omezeném prostoru se stovkami lidí. Ano, jsme sociální, ale limitovaně. Naše lidství vzniklo tím, že jsme žili v malých tlupách, jasně od sebe oddělených a rozpoznatelných. Naučili jsme se žít i v seskupení tlup, ale co je moc, je moc. Jakmile je kolem nás víc jak sto lidí, kteří nejsou bližní (tzn. necítím s nimi nic lidsky blízkého), generuje mozek informaci o možných rizicích. Tedy pokud tato čidla nevypnu tím, že se stanu členem stáda.

"Chci někomu udělat radost." To ať je vaše Ariadnina nit v tom předvánočním labyrintu.

Zůstanu-li člověkem, stanu se člověkem s jistou alespoň latentní nervozitou. A toto narušení bazálního pocitu bezpečí vede můj obranný systém k tomu, že ta potenciální nebezpečí začnu vyhledávat. Prostě si víc všímám toho, co může být problém. Zapínám vnitřního paranoika. Z poradenské zkušenosti mám dojem, že je to spíš záležitost mužů. Zatímco se partnerka s rozzářenýma očima probírá hadříky či okukuje bižu, z partnera se stává Kevin Costner v roli osobního strážce. Zúžené zorničky, sevřené pěsti, zkrácený dech. Amygdala se připravuje zařadit rychlost "útoč". Pán je lidově řečeno "na drc".

V lepším případě do něj někdo žďuchne, prodavačka udělá chybu nebo ho zaujme příliš drahá cenovka. Pak to napětí jde ven a máme tu běžnou scénku z vánočního nákupáku.
Horší případ je ten, že dotyčný je napjatý, a ono nic. Vnější nepřítel nezaútočí. To napětí však musí ven. A jde. Na ženu, na děti. Proto jako rodinný psycholog vidím jako zázrak, že přes ty všechny stresy, které si sami způsobujeme, má většina lidí "krásný Vánoce". Na druhou stranu, poslední dny před Vánocemi nám v poradně telefony zvoní skoro furt…

Nebuďte ovcí

Takže jak si pomoci k tomu láskyplnému, klidnému Štědrému večeru? Nenadávejte na konzum, nenadávejte obchodníkům. Dělají, co umí, je to jejich práce. Že manipulují, že kladou pasti? No, nejsou to holt beránci, spíš vlci. A je blbost vlkům vyčítat, že sežerou ovci. Řešením je: Nebuďte ovcí!

Jdete-li do vánoční nákupní vřavy, mějte na mysli, proč tam jdete. Jdete někomu udělat radost! A tohle si pořád opakujte. Jste úžasní vánoční hrdinové, jste jak Théseus, který vstoupil do smrtícího labyrintu Minotaurova, a zvítězil. Bájný Théseus zvítězil, protože mu pomohla Ariadnina nit. Ta mu ukazovala cestu. "Chci někomu udělat radost." To ať je vaše Ariadnina nit v tom předvánočním labyrintu. A zvítězíte.
Tak šťastný a veselý.

Související…

Psycholog mluví o červeném tlačítku, které vypíná lidskost a spouští psychopatii
Klára Ponczová

foto: Profimedia, zdroj: Petr Hroch

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...