Rodina a děti
V ordinaci mluví lékař s vaší dcerou, v obchodě vám prodavač vysvětluje samozřejmosti a doma za vás děti rozhodují, co je nejlepší. Mnoho žen po šedesátce se setkává s nenápadnou přezíravostí, kterou okolí vydává za starostlivost. Jenže datum narození není důvodem, aby s vámi někdo přestal jednat jako s rovnocenným člověkem.
Už jsem si myslela, že mě v moderním rodičovství máloco překvapí. Prošla jsem si obdobím bio-matek v barefootech, které batolatům zakazovaly používat slovo „ne“, zažila jsem bezplenkovou metodu aplikovanou v kavárně na pohovce a zvykla si na to, že každá druhá dětská oslava připomíná summit OSN o alergiích. Jenže to, co se do českých škol a školních lavic vkrádá v posledních měsících, překonává i mé nejdivočejší představy. Poslyšte příběh o holčičce – kočičce.
Deset minut denně. Tolik podle nového průzkumu IKEA odhadují rodiče čas, který tráví hledáním věcí svých dětí. Za rok je to přes 60 hodin. Česká data zároveň ukazují, že nepořádek umí kazit náladu i rozdmýchávat domácí konflikty.
Dospívající a mladí dospělí někdy začnou mluvit o něčem důležitém zdánlivě mimochodem, třeba při cestě autem, na procházce nebo pozdě večer. Pro rodiče a další blízké bývá těžké poznat, zda potřebují poradit, nebo především vyslechnout. Dobře míněná rada přitom může přijít příliš brzy. Co pomáhá, aby se mladý člověk cítil vyslyšený a mohl s důvěrou mluvit o tom, co prožívá?
Nejdřív vám děti začnou radit, co máte jíst. Potom se jim nelíbí, že ještě řídíte, cestujete nebo si chcete někoho najít. A nakonec zjistíte, že se doma rozhoduje o vašem životě bez vás. Mnohé ženy po šedesátce poznávají zvláštní druh osamělosti. Rodinu mají kolem sebe, ostatní ale jejich názor zajímá čím dál méně.
Rodiče už třicet let jezdí na stejnou chatu v Beskydech a nehodlají na tom nic měnit. Jejich dospělé děti mají sice taky rády pohodlí, ale než další výšlap na Radhošť, raději pojedou pod stan do Albánie. Psychologové vysvětlují, proč s věkem začínáme dávat přednost známým místům a proč to mladší generaci tak vytáčí.
Jedno dítě jede na lyžařský kurz, chodí na kroužky a od rodičů slýchá, že může studovat třeba v zahraničí. Druhé přemýšlí, jak doma říct, že potřebuje peníze na školní výlet. Ani jedno si své výchozí podmínky nevybralo. Přesto mohou ovlivnit celý jejich život. Nedědíme totiž jen peníze a majetek, ale také zkušenosti, kontakty a představu o tom, co si vůbec můžeme dovolit chtít.
Tisíce dětí v českých nemocnicích každoročně zůstávají bez doprovodu blízkého člověka. Jaké následky může mít takové odloučení a proč je přítomnost rodiče důležitá i pro samotné uzdravování, vysvětluje Silvie Novotná ze spolku Za ruku.
Devětatřicetiletá Jana Rekšáková je maminkou osmnáctiletého syna a v pěstounské péči má dva malé chlapce. Míšovi bude osm let, Štěpánkovi je pět. Když lidé vidí Míšu v kočárku s lahvičkou, někdy kroutí hlavou. Proč se chová jinak, vydává neobvyklé zvuky nebo se v obchodě schovává?