Neustále narážejí na předsudky a mýty panující o jejich identitě. Mnozí na ně pohlížejí s opovržením. Eliška Eliadech díky vlastní zkušenosti a schopnosti srozumitelně hovořit o svých pocitech pomáhá široké veřejnosti pochopit, co se odehrává v jejich nitru. I proto je vyhledávanou terapeutkou.
Eliško, kdo jste?
Člověk – cítící lidská bytost se svými sny, plány, touhami, starostmi i radostmi.
A kdo jste byla, než jste se stala Eliškou?
Já jsem ale nikdy nebyla někým jiným, než jsem teď. Předpoklad, že trans osoba byla někým, pak prošla tranzicí a stává se někým jiným – z muže se stane ženou nebo naopak – je pohled zvenčí a klouzání po povrchu. Když se na věc podíváte z perspektivy trans osoby, je to jiný příběh.
Je pravda, že kolem tohoto citlivého tématu panuje řada mýtů. Můžete nám tedy ten „jiný příběh“ přiblížit?
Tranzice je akt nápravy nesouladu mezi vaší identitou, fyzickou formou a sociálním kontextem – jak vás vnímá a jak k vám přistupuje okolí. Narovnání tělesného a sociálního rozporu, aby odpovídal vašemu niternému prožívání sebe sama, ne změna vlastní podstaty. Tohle je zásadní věc pro pochopení transgender perspektivy. Je to úplně jiný vztažný rámec.
Do tranzice nejdete, protože je to dobrý nápad, ale protože nemůžete jinak. Protože v tom rozporu a roztříštění nemůžete žít. Potřeba autenticity je jedna ze základních lidských potřeb.
Je to hrozně složité téma, které vyžaduje velkou empatii, aby byl člověk schopen pocity pochopit...
Podíváte-li se na věc z této perspektivy, změní to způsob, jakým o tématu uvažujete. Spousta věcí najednou začne dávat úplně jiný smysl. Z rozporu mezi pohledem „zvenku“ a „zevnitř“ vyplývá většina neporozumění, které mezi trans osobami a jejich cis (cisgender – osoba, která souzní se svou genderovou identitou – pozn. red.) blízkými hlavně zpočátku panuje. Můžete se snažit pochopit druhého, jak chcete, ale když vycházíte ze špatných předpokladů, porozumění se nedoberete.
Původně jsem se chtěla zeptat, jestli jste už našla své pravé já, které jste dlouho hledala. Ale vy jste mi vlastně odpověděla, že ho nemusíte hledat, je to tak?
Já nehledám své pravé já. Pokud něco hledám, tak formu sebevyjádření, které by co nejlépe odpovídalo tomu, kým jsem niterně – tady a teď. Autentickou formu projevování sebe sama. Je to jako tvořit umělecké dílo. Namalujete obraz, kterým se vyjádříte, a pak namalujete další a další – vaše tvorba se mění v čase, ale zároveň v ní něco zůstává spojitého – individuální rukopis, charakter, osobitý styl… A to je proces, který jednou završí až smrt. Naše já nejde najít, lze ho prozkoumávat a vyjadřovat znovu a znovu – tohle znamená žít. Dokud žijeme, hledáme. A to se týká lidství na úplně obecné rovině – nezávisle na genderu, rase, přesvědčení…
Svou odlišnost jste si uvědomovala od malička. V patnácti jste objevila pojem transvestita. Říkáte, že to byla úleva. Co dalšího se odehrávalo? Nebyl to i úděs z takového označení?
Mnoho let měla má odlišnost podobu zvláštních tužeb a fantazií spojených s ženstvím, kterým jsem nerozuměla. Postupně jsem pochopila, že podobné touhy nikdo v mém okolí nemá. Myslela jsem si, že jsem jediná na světě. A tím pádem to nikomu nemůžu svěřit, nikdo to nepochopí. To tajemství mě izolovalo od všech – vrstevníků i rodiny.
Rodič si vlastně neprochází ničím až tak výrazně jiným, než čím si musel projít i jeho/její transgender potomek. Jen se tak děje v jiném čase.
Dovedu si to představit. Když mi ve třinácti letech propukla anorexie, nerozuměla jsem tomu, co se se mnou děje. Myslela jsem si, že jsem jediná na světě, kdo se takhle trápí.
Osamělost byla hrozná. Byla jsem jiná než všichni. Něco bylo se mnou úplně špatně. Něco, co zásadně ovlivňovalo můj život, ale to „něco“ nemělo ani jméno. Bavíme se o osmdesátých letech, žádný internet, žádná osvěta, žádné pozitivní vzory. Plavala jsem v tom sama. Když mi bylo asi kolem třinácti, našla jsem v nějaké knize o mozku zmínky o sexuálních úchylkách a tam bylo popsáno něco, co se aspoň trochu blížilo tomu, co jsem zažívala.
Jak vám bylo?
Pamatuju s i ten okamžik dodnes naprosto živě. Úleva, že to, co prožívám, teď můžu pojmenovat a také, že se to neděje jen mně. A v následující sekundě pak šok, úzkost, stud a znechucení, protože transsexualita tam byla zmíněna hned vedle zoofilie, pedofilie a sadismu. To, co jsem si z toho odnesla, bylo, že jsem lidská zrůda. I pro tu bylo v té knize jméno – deviant. Tohle si ve třinácti letech pro dívku v nejcitlivějším období, kdy si teprve budujete vztah k sobě, opravdu přečíst nechcete.
Vy jste se s tím dokázala vyrovnat. A to tak dobře, že dnes působíte jako psychoterapeutka. Kdo se na vás nejčastěji obrací?
Možná vás překvapí, že z devadesáti procent ke mně lidé přicházejí s tématy, která nijak nesouvisejí s otázkami genderu. Prostě chodí k psychoterapeutce a řeší si svá vztahová, kariérní, osobní témata jako u kohokoliv z kolegů. Tohle je taky častý předsudek, že když jste trans, točí se kolem trans témat celý váš život. Ale tak to není. Nicméně pokud vezmu jen trans klienty a osoby blízké, pak je to u mě tak půl napůl. Přibývá rodičů a partnerů, ale to je proto, že se postupně dostává do povědomí, že se této skupině věnuju.
Rodič musí své dítě pochopit a přijmout, zároveň čelí svému okolí. Jistě se mu hlavou honí, co udělal špatně, jestli neselhal, jak může své dítě podpořit… Pro koho je to těžší, pro transgender osobu, nebo pro jeho/její blízké?
Pro každého jinak. Víte, on rodič si vlastně neprochází ničím až tak výrazně jiným, než čím si musel projít i jeho/její transgender potomek. Jen se tak děje v jiném čase.
Vy jste uvažovala o chirurgické tranzici. Nevím, jestli jsem použila správný termín. Nakonec k tomu nedošlo. Není to pro vás o to těžší? Možná se mýlím, ale nemůže naprostá spokojenost přijít, až když je to celé dokonané?
Chápu logiku vašeho uvažování, ale tady vnímám velké nepochopení toho, co to tranzice je. Já samozřejmě tranzicí prošla a procházím. Vy máte zřejmě na mysli medicínskou a úřední tranzici, ale tranzice má mnohem více rovin. Jsou zde minimálně čtyři nezávislé procesy – vnitřní tranzice, sociální tranzice, medicinská tranzice a úřední tranzice.
Naše já nejde najít, lze ho prozkoumávat a vyjadřovat znovu a znovu – tohle znamená žít. Dokud žijeme, hledáme. A to se týká lidství na úplně obecné rovině – nezávisle na genderu, rase, přesvědčení…
Můžeme je tedy postupně rozebrat?
Vnitřní tranzice je proces sebepoznávání a sebeuvědomění. Jde o proces rozpoznávání, pojmenovávání a postupného docházení k pochopení, kdo jsem. Ten vnitřní stav nesouladu mezi vaším niterným pocitem, fyzickou podobou a sociálním statusem dostává jméno a tvar. Sociální tranzice začíná, když vystoupíte z vnitřního exilu a začnete se nejprve svěřovat, hledat oporu v blízkých, sbíráte sílu k tomu vyjít ven a žít v souladu se svým nitrem, až i to nakonec uděláte. Sociální tranzice a vnitřní tranzice se navíc vzájemně ovlivňují a jsou dost provázané. Medicinská tranzice je proces, kterým vám medicína pomáhá překlenout rozpor mezi prožívaným genderem a fyzickým tělem pomocí hormonů a případně operace.
A následují úřady...
Úřední tranzice je byrokratický proces, na jehož konci máte v občance správné rodné číslo a písmenko. Podmínkou úřední tranzice je v ČR jako jedné z posledních evropských zemí kastrace a rozvod, pokud žijete v manželství. I proto spousta lidí úřední tranzici za současné legislativní úpravy oželí, i když to znamená „vopruz“ na úřadech a trapné chvilky vlastně všude, kde musíte předkládat občanku nebo uvádět rodné číslo. Ve skutečnosti tyto procesy nemusejí probíhat a ani neprobíhají v nějakém přesném pořadí, ale probíhají často paralelně, v etapách, s různými obezličkami a různým tempem. Každý člověk je jedinečný a každý podobný proces je tím pádem jedinečný také.
Takže ptát se, komu byste medicínskou tranzici doporučila a komu ne, je asi zbytečné...
Je zvláštní mluvit o doporučení, protože tranzici si nevolíte. Tranzice se vám děje. Není to tak, že se jednoho dne znuděně probudíte a řeknete si: „Co kdybych tak dnes mohla dělat? Á tranzice! To zní jako dobrý nápad! Zklamat své blízké, dvacetkrát znásobit pravděpodobnost na spáchání sebevraždy během dospívání, násobně zvýšit pravděpodobnost fyzického a sexuálně motivovaného napadení během života, vystavit se šikaně a výsměchu, násobně snížit šanci dobrého společenského a pracovního uplatnění – po tom jsem vždycky toužila!“ Proto, když někdo říká, že trans lidé na sebe jen chtějí upoutat pozornost, jen se hořce usměju. Pokud chcete pozornost, je spousta jednodušších cest, věřte mi. Do tranzice nejdete, protože je to dobrý nápad, ale protože nemůžete jinak. Protože v tom rozporu a roztříštění nemůžete žít. Potřeba autenticity je jedna ze základních lidských potřeb.
Jak se posunulo vnímání a povědomí veřejnosti za těch třicet let?
Obrovsky. Nejvíc asi tím, že přišel internet a s ním přístup k informacím a pak sociální sítě a s nimi zase možnost najít podporu v komunitě. Mladí lidé teď nemusejí tápat, jak jsem tápala já. Najdou nejen informace, ale i podporu, pozitivní vzory… Mají se na své cestě o co opřít. Za to jsem hrozně ráda. Je tu samozřejmě pořád mnoho problémů. A mnoho práce před námi, jak ukazuje studie „Být lgbt v Česku“.
foto: Se svolením Elišky Eliadeh, zdroj: Autorský článek
